Kde víra vědě oponuje

Hovoří-li se o vztahu vědy a víry, případně (v úvahách historických) o jejich konfliktu, rozumí se vědou vědy přírodní v souladu s anglickým termínem "science". Rozsah pojmu "věda" v češtině je však širší, a tak v monotematickém dvojčísle věnovaném vztahu víry a vědy v článku "Víra a věda se vzájemně potřebují" jsme si slíbili, že v některém pozdějším čísle překročíme omezení na přírodní vědy a na skok zavítáme i do oblasti věd společenských, jakými jsou psychologie, sociologie, politologie, ekonomie apod. S nimi se onen zmíněný konflikt nespojoval.

Ve společenských vědách má důležitou roli člověk, lidské společenství, lidské vztahy, rozhodování, svobodná vůle člověka. Člověk je sice součástí stvoření, avšak víra se v celém stvoření týká jen jeho. Psychologie popisuje chování člověka, avšak nemůže plně pojmout to, co je výsledkem víry, co vyplývá ze vztahu s Bohem, z následování Krista. A při snaze, aby  popis lidského chování byl co nejúplnější, se jí ztrácí prostor pro svobodnou vůli, pro odpovědnost - před Bohem i před lidmi, tedy pro skutečnosti pro víru důležité. Víra je odpovědí na Boží oslovení, a to leží mimo rámec jakékoli, tedy i společenské vědy. Podobná situace je i v sociologii či politologii. Biblickým příkladem sociologického přístupu je Jonášovo uvažování o Ninive. Jonáš svou představu, že tamní občané se změnit nemohou, opíral o zkušenost a aktuální znalost situace. Jenže Bůh navzdory všem racionálním prognózám proměnil myšlení a jednání ninivských. Na rozdíl od přírodních věd se výpovědi společenských věd mohou týkat oblastí, do nichž má hodně co říci víra, osobní vztah ke Kristu. Do tohoto "střetu zájmu" víry a společenské vědy má co říci Pavlovo slovo "Dejte si pozor, aby vás někdo neunesl prázdným klamem filosofie založené na lidské tradici, na principech světa, a ne na Kristu" (Kol 3,8)

Zastavení u společenských věd jsme si v článku zmíněném na začátku slíbili v souvislosti s přikázáním milovat své bližní jako sebe samé, tedy se také s nimi spravedlivě sdílet. Sdílení bohatství Země, našeho časného domova, je původním předmětem ekonomie, vědy o "zákonech domova" (řec. "oikos" je domov, "nomos" zákon). Takto chápaná ekonomie se s vírou navzájem  potřebují. Pro ekonomii je víra garantem spravedlnosti, pro víru ekonomie cestou k aktivnímu projevení lásky k bližním.

Nicméně současný hlavní proud ekonomie se od původního poslání uchýlil a věnuje se především penězům, které se z původního užitečného prostředku pro mnohostrannou směnu zboží staly cílem (a předmětem uctívání). Dnešní liberální ekonomie staví na neomezeném materiálním růstu, který podle přírodovědného poznání není možný. Dobré zacházení s Božím stvořením vyžaduje zastavit toto zkázonosné počínání. Přitom většina dnešních ekonomů volá po dalším růstu spotřeby, zatímco křesťanská víra vede k vědomí nutnosti spotřebu snížit. Nedochází zde k zřetelnému konfliktu víry a vědy? A neměl by zde být slyšet ze strany věřících jasný prorocký hlas?

Na materiálním růstu založená pravidla ekonomiky jsou v rozporu s poznáním omezenosti světa, které přinášejí přírodní vědy. Hlavní proud dnešních ekonomů tak nereprezentuje ekonomickou vědu, která by měla být v souladu s přírodními vědami (a se zákony přírody), nýbrž neudržitelnou ideologii. Žel, ekonomie, která by respektovala přírodních zákony a etiku ve vztazích jak mezilidských, tak i mezi lidmi a přírodou, zůstává mimo hlavní zájem ekonomů. Přispět k jejímu rozvoji, usilovat o vytvoření mechanismů sloužících k spravedlivému rozdělování Božích darů a rozumnému nakládání s nimi, je úkol, který dnešní doba přináší.  Taková ekonomie spravedlnosti, sdílení a harmonie s přírodními zákony si bude s vírou rozumět.

Jiří Nečas

Praha 6/11/2012

Evangelický týdeník Kostnické jiskry 2013, č. 12