Víra a věda se vzájemně potřebují
V minulosti se často hovořilo o rozporu mezi vědou a vírou. Připomeňme si dvě skutečnosti, které k této představě výrazně přispěly.
(1) Vědec Galileo Galilei (1564 - 1642) se svým tvrzením, že Země obíhá kolem Slunce, dostal do ostrého rozporu s představiteli církve, tedy s reprezentanty křesťanské víry. Ti trvali na tom, že Slunce obíhá kolem Země. (2) Prakticky až do našich časů sahají spory kreacionistů s evolucionisty, v nichž jde o to, zda současný svět, resp. vesmír je dílem ukončeného aktu stvoření (ať už trvajícího právě sedm dní v doslovném souladu s líčením Genese, či třeba 7000 let, jak zmíněný biblický oddíl interpretují svědci Jehovovi), či je - v souladu s vědeckým poznáním - produktem evoluce, .
Podívejme se nyní na tyto zdroje napětí mezi vědou a vírou, či - asi výstižněji - mezi vědou a teologií institucionální církve minulých staletí, z pohledu současného poznání. Když se tvořila teorie relativity, ukázalo se, že k popisu skutečnosti je třeba zvolit určitou vztažnou soustavu. Tu lze spojit třeba pevně se Sluncem, jak činí heliocentristé, nebo se Zemí, jak činí geocentristé, případně ji lze zvolit i jinak. Heliocentrický popis je podstatně jednodušší a přirozenější, geocentrický zas odpovídá naší bezprostřední zkušenosti. Ve sporu geocentristů (oficiální katolická církev) s heliocentristy (Koperník, Galilei) tak pravdu měli svým způsobem ti i oni, či spíše, ona pravda leží někde jinde a obě strany se jí svým způsobem přibližují. Podobně je tomu se spory kreacionistů a evolucionistů. V procesu evoluce hraje roli náhoda. Co to však je? Není právě ona lidským vyjádřením toho, čemu my lidé nerozumíme a co je aktem Stvořitelovým?
Zkrátka, až na malé výjimky se dnes už víra s vědou nehádá, jak vyjadřuje titul sympatické knihy bratra Pavla Javornického [1]. Jenže ono zde jde o více než o "klid zbraní" a rozdělení teritorií. Víra a věda se totiž navzájem potřebují. Předmětem vědy (jde zde především o přírodní vědy, což odpovídá anglickému slovu "science") je poznávání Božího stvoření. Jeho součástí jsou i přírodní zákony, které věda zkoumá. Pro Galileiho, Keplera a řadu dalších vědců byla hlavní motivací pro poznávání touha hlouběji prožívat Boží velikost. Obdiv ke Stvořitelovu dílu spojený s hlubokou osobní pokorou znamená veliké obohacení pro práci vědce. Pro oba zmíněné astronomy ranného novověku i pro řadu dalších lidí vědy (např. pro M. Faradaye, J.C. Maxwella, Lorda Kelvina) byla víra důležitou výchozí pozicí pro jejich činnost.
Tento článek se ovšem neobrací ke komunitě vědců, nýbrž ke společenství křesťanů. A proto se blíže zastavme u druhého směru vzájemné potřeby - víra potřebuje vědu. Možná se někomu z čtenářů může toto tvrzení zdát opovážlivé a nepravdivé. Jistě nechci tvrdit, že by každý křesťan měl být vědcem. Nicméně k plnosti křesťanského života patří snažit se o stvoření co nejvíce vědět.
Ježíš shrnul Zákon do dvojpřikázání lásky. Láska je to nejvyšší. Ale co je to láska? Není jen věcí citu. Do lásky k Bohu podle Mk 12,30 je třeba zapojit i mysl a sílu, tedy duševní činnost, poznávání a konkrétní činy, jednání. Milujeme-li Boha, musíme jednat ve prospěch jeho díla, jeho stvoření. To však znamená, že je však třeba vědět, co je pro stvoření prospěšné a co mu škodí. A k tomu slouží poznávání světa, poznávání přírody se všemi úžasnými zákonitostmi. Věda je tak darem, který umožňuje lépe vyjadřovat lásku k Bohu, a tak plnit první Velké přikázání.
Druhé Velké přikázání (Mk 12,31) vyzývá k lásce k bližním. Máme je milovat jako sebe samé. To znamená nesledovat individuální zájmy a sdílet se s druhými lidmi o Boží dary. A je při tom přirozené myslet i na ty naše bližní, kteří - bude-li to Boží vůle - zde budou žít v budoucnosti. Odpovědně přijmout toto poslání znamená poznávat bohatství Země a hledat cesty jeho ohleduplného, šetrného a spravdelivého využívání. Uvažování o sdílení s bližními nás může vést až za hranice přírodních věd do oblasti věd společenských. Tam nahlédneme v článku "Kde víra vědě oponuje".
Biblicky zakotvená křesťanská víra přijímá vědu s vděčností jako vzácný Boží dar. Patří k ní však i vědomí mezí lidského poznání, na začátku Písma vyjádřené zákazem jíst ovoce ze stromu vědění dobrého a zlého (Gn 2,17). Nerespektování této skutečnosti, pyšné stavění se na Boží místo, je vytvářením myšlenkových bábelských věží, a tak vede k chaosu, tedy k opaku tvoření.
Vírou přijímáme svědectví Písma o Bohu Otci, Stvořiteli, o Ježíši Kristu, Spasiteli, o Duchu svatém, Posvětiteli. Víra nám umožňuje prožívat skutečnost, že jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, k aktivitě pro dobro. Její součástí je poznávání stvoření s jeho zákonitostmi. Abychom se mohli pro dobro angažovat, dostali jsme svobodnou vůli. Ta umožňuje, abychom poznání oproštěné od pýchy a provázené pokorou promítali do životních postojů a činů.
Jiří Nečas
Praha 6.11.2012
Evangelický týdeník Kostnické jiskry 2013, č. 2
[1] Javornický, P.: Když se víra s vědou nehádá. Charitativní vydavatelství Testament 2008.