43. mezinárodní konference

Liturgie stvoření ve středu 26/08/2015

Kol.1.13-20

13 On (Otec | Bůh) nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna.

14 V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů:

15 On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření,

16 neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

17 On předchází všechno, všechno v něm spočívá,

18 on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem.

19 Plnost sama se rozhodla v něm přebývat,

20 aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

Ž.148

1 Haleluja. Chvalte Hospodina z nebes, chvalte ho ve výšinách!

2 Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy.

3 Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy.

4 Chvalte ho, nebesa nebes, rovněž vody nad nebesy,

5 chvalte Hospodinovo jméno! Vždyť on přikázal, a bylo to stvořeno,

6 on tomu dal povstat navěky a navždy, nařízení, které vydal, nepomine.

7 Ze země ať chválí Hospodina netvoři a všechny propastné tůně,

8 oheň, krupobití, sníh i mlha, bouřný vichr, který plní jeho slovo,

9 horstva a všechny pahorky, ovocné stromy a všechny cedry,

10 zvěř a všechna dobytčata, plazi, okřídlené ptactvo,

11 králové země a všechny národy, vladaři a všichni soudci země,

12 jinoši i panny, starci i mladí.

13 Ať chválí Hospodinovo jméno, pouze jeho jméno je vyvýšené, jeho velebnost je nad zemí i nebem.

14 Vyvýšil roh svého lidu k chvále všech svých věrných, synů Izraele, lidu, který je mu blízký. Haleluja.

J.1.1-14

1 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.

2 To bylo na počátku u Boha.

3 Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.

4 V něm byl život a život byl světlo lidí.

5 To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

6 Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.

7 Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.

8 Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.

9 Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.

10 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.

11 Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.

14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

První dvě kapitoly Bible líčí poeticky stvoření světa či vesmíru. Součástí Stvoření je i člověk, obdařený schopností myslet a poznávat. Prostřednictvím smyslů a rozumu můžeme poznávat to, co Bůh stvořil. A toto poznávání schopnost myslet dále rozvíjí. V novověku je patrný výrazný posun od vnímání jednotlivostí k uvažování o souvislostech. Po dlouhá staletí církev kladla důraz na vztah mezi Bohem a člověkem. Ostatní stvoření se z úvah vytrácelo. Tento přístup se zřetelně projevil v Descartově klasifikaci, v níž člověk stojí na jedné straně a všechno ostatní stvoření, živá i neživá příroda na straně druhé. Člověk si sám sebe uvědomuje : Cogito, ergo sum - myslím, tedy jsem, či snad spíše poznávám, tedy jsem. Člověk v Descartově obrazu jako jediný má duši a jen jeho se týkají Boží zaslíbení. Descartes byl hluboce věřící člověk; žil ovšem před 4 staletími.

Během novověku se rozvinulo systémové myšlení. Věci neexistují samy o sobě, důležité pro ně jsou vztahy. I ono Descartovo Cogito, ergo sum by sotva mělo smysl, kdybychom své myšlení či poznávání nemohli sdílet s druhými lidmi. Naše vlastní já se uskutečňuje nerozlučně s našimi blízkými - či bližními, a nemusejí to být jen lidé. Někdo nedokážeme ono své já oddělit od domova, patří k němu rodiny a přátelé, pro většinu z nás je jeho součástí mateřský jazyk, v němž myslíme a vyjadřujeme to nejhlubší, co vyjádřit lze. A něčí já může být neoddělitelné třeba od pejska či kočičky. Avšak nejen to. K našemu vlastnímu bytí patří spousta různých vztahů a vazeb - s lidmi, s přírodou, se zdroji obživy a dalších životních potřeb atd. Vztahy jsou zrovna tak jako objekty součástí Bohem stvořeného světa. Na stvoření se díváme jako na harmonický, bohatým předivem vztahů a závislostí propojený celek. Biblická zpráva o stvoření nekončí šestým dnem. Sedmý den se, antropomorficky řečeno, Bůh raduje ze stvořeného celku - kosmu či universa. Stvoření není pouhým souhrnem jednotlivostí, nýbrž hluboce provázaným systémem. Z nenáboženského hlediska tuto skutečnost skvěle vystihuje britský vědec James Lovelock ve své teorii Gaia, která vede k probuzení či prohloubení obdivu k onomu úžasnému Božímu stvořitelskému dílu. Čtené texty z Pavlova listu do Kolos a z Janova evangelia nás do něj uvádějí ještě hlouběji než zpráva o stvoření z knihy Genesis. V pozemsky vnímané posloupnosti událostí někdy v hluboké minulosti bylo Boží dílo porušeno lidským hříchem. Před dvěma tisící lety Kristus vzal lidský hřích na sebe, vnesl jej na kříž. Věříme, že přestože hřích se stále na světě projevuje, definitivní vítězství patří Kristu, který přemohl moc hříchu. Ten minulý slovesný čas je zde na místě. Minulost, přítomnost a budoucnost se vzájemně prolínají. Boží čas je totiž jiný než ten náš lidský, který vnímáme a prožíváme a který je jen jakýmsi průmětem Božího času do orientované časové přímky našeho vidění světa. Pozemský život Ježíše Krista proběhl na přelomu věků před dvěma tisíciletími, ale ve skutečnosti se v Něm spojuje Počátek a Konec, jak od Něho ve svém vidění slyší Jan: "Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec", a jak o Něm píše Pavel ve čteném textu do Kolos (3.15-20):

On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

On přišel, aby nás přivedl zpět k Bohu (1.Pt.3.18), aby nám znovu otevřel hříchem uzavřené brány ráje, aby obnovil hříchem přetrhané vztahy a vazby, tedy i v novověku tak poškozenou vazbu mezi člověkem a tou částí stvoření, která se nazývá přírodou. On obnovuje vztah mezi člověkem a Bohem, a tedy i Božím stvořitelským dílem, On vrací člověka na místo toho, kdo má o stvoření pečovat a k dobrému je vzdělávat. On přináší smíření - nejen smíření mezi lidmi, ale i smíření s ostatní přírodou.

Naše civilizační oblast přestává být křesťanská. Vědomi si této skutečnosti a při tom myslíce na dnes čtená biblická svědectví o Kristu si položme otázky:

1. Jsme my, kdo se ke Kristu hlásíme, Mu opravdu věrni? Věříme Mu?

2. Nesvazujeme evangelium s naší církevně kulturní tradicí? Umíme do našeho přístupu k lidem, ke světu promítnout tu úžasnou skutečnost, že Kristus přišel pro všechny lidi?

Kristus přišel pro celé stvoření. V cestě za ním, v pokání - tedy ve změně myšlení a jednání, v přijetí Jeho hodnot leží i řešení problémů životního prostředí. A tak si ještě připomeňme jeho slova ze závěru jeho pobývání na Zemi: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." Amen.

Praha 27.1.2015