Podvod "Velký podvod"

Film britského režiséra Martina Durkina "Velký podvod" je - podobně jako Lomborgův "Skeptický ekolog" či Klausova "Modrá, nikoli zelená planeta" – odmítnutím varovných hlasů před změnou klimatu jako důsledku lidské činnosti. Promítání filmu na různých místech zpravidla organizuji a případně úvodní slovo připravují Centrum pro ekonomiku a politiku, ODS či jiné pravicové skupiny, což už samo budí podezření, že jde o záležitost politickou či ideologickou, a nikoli popularizačně vědeckou. Rád bych se nad jeho hlavní myšlenkou  zastavil s odvoláním na referát o jeho poděbradském promítání, uveřejněný na webu

http://fajmon.eu/cze/stranka.php?ID=672

Čteme zde, že už v úvodu před promítáním filmu europoslanec Hynek Fajmon upozornil na to, že vliv lidské činnosti na změny klimatu nebyl zatím dokázán. Není zde jasné, co rozumí slovesem "dokázat". Rozhodně nemůže jít o takové dokazování, s jakým se setkáváme v matematice, v logice či v teoretické fyzice. Spíše by se dalo hovořit o přijetí hypotézy, zda lidská činnost má vliv na probíhající změny klimatu, a zvláště pak o tom, jak velký její vliv je. Ve vědecké komunitě i mimo ni panuje dnes celkem široký konsensus, že se člověk svou činností na tomto procesu podílí, avšak že tu jsou i další, na člověku nezávislé faktory. Kvantifikovat míru těch a oněch vlivů zatím asi moc neumíme. Je lidský podíl v řádu jednotek procent, či je poloviční, či snad přesahuje 90 procent? I když osobně jsem přesvědčen, že je rozhodně velice výrazný, nebráním se odpovědi, že to nevíme. Jak si má v této situaci člověk počínat?

Představme si kuřáka, u něhož se dostaví potíže s dýcháním. Je beze sporu, že dýchací potíže mohou mít i nekuřáci, že nelze striktně dokázat, že kuřákovy potíže jsou důsledkem kouření. Přesto přestat kouřit je v takovémto případě zcela přirozený požadavek léčby. Podobně když na Zemi probíhají procesy, v globálním měřítku nebezpečné a nežádoucí, je zcela přirozené usilovat o omezení činností, které je mohou způsobovat. A mezi ně spalování fosilních paliv patří; patří sem ale i iniciace procesů produkujících metan, zmenšování retenčních schopností zemského povrchu atd. Zkrátka Země je "nemocná", člověk by měl začít s ní jinak zacházet. Křesťané by se měli zastavit a zamyslet, zda klimatická změna neznamená výzvu k pokání, ke změně smýšlení a jednání.

V citovaném článku pan poslanec Fajmon varuje před negativními ekonomickými důsledky reflexe klimatické změny do lidského jednání; součástí této reflexe je i plnění závazků států EU. Naše etablovaná ekonomika je poplatná představě fyzicky nekonečného světa, neomezených zdrojů a neomezených absorpčních schopností. Prostor je větší než by odpovídalo představám autorů Mezí růstu. Není však nekonečný. Je třeba jej vzájemně sdílet, nestavět tvrdě na konkurenci, nýbrž na kooperaci, na konsensu. Individualismus euroamerické kultury, prostřednictvím globalizace importovaný i do ostatních civilizací, musí narazit na mantinely dané konečností planety Země. A teorie systémů zná termín "zhroucení systému".

Pokud jde o omezování fosilních energetických zdrojů, citovaný článek zcela pomíjí z hlediska vlivu na klimatickou změnu velice příznivou jadernou energii a v úvahách o vývoji cen energie a jeho důsledcích zůstává jen na okraji velice složité problematiky, jejíž řešení v rámci liberální ekonomiky je nesmírně obtížné, pokud vůbec existuje.

V naší civilizaci jsme si zvykli žít "nad poměry", v materiálním nadbytku (i když v ní není málo těch, jejichž osobní situace je diametrálně odlišná). Avšak chybí nám citlivost a vnímavost pro druhé lidi, pro přírodu, pro Boží stvořitelské dílo. Neumíme s druhými sdílet dobré i zlé, jsme zpravidla sobecky zahleděni do sebe či nanejvýš do svých rodin, do svých pozemků atd. A tak, ať už je ten náš lidský podíl na probíhající změně jedno, padesáti či devětadevadesátiprocentní, stojí za to upozornění na něj neodmítat, nenazývat je "velkým podvodem", nýbrž přijmout je jako volání ke změně, která kromě ozdravného (ať už méně či více výrazného) dopadu na náš pozemský domov může znamenat očistnou terapii našich duší.

 Jiří Nečas