Minikonference Obdělávat a střežit
Bůh miluje svět
Milé sestry, milí bratři,
velice si vážím pozvání na tuto internetovou minikonferenci. Rád vzpomínám na začátky Ekologické sekce ČKA v devadesátých letech minulého století; zhruba v prvním desetiletí našeho století jsem ji pak řídil. Trvalo dost dlouho, než se v křesťanských kruzích stalo běžným vědomí toho, že Bohu na jeho stvořitelském díle záleží, což je přirozená interpretace verše Gen.2.15 (Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil) do dnešního života, odehrávajícího se už mimo zahradu Eden. V ekologické sekci jsem se setkal s mnoha vzácnými lidmi; rád bych teď připomenul tři z nich. Všichni tři už z pozemské časnosti odešli. Nejstarší z nich byl ThDr. Otto Mádr, katolický teolog – etik, který prošel komunistickým vězením. Široký okruh otázek měl promyšlených nejen z hlediska teologie, nýbrž i z hlediska víry. Vděčnost za celé stvoření a dobré, šetrné nakládání s ním patřilo pro něho neoddělitelně ke křesťanskému životu. O několik let mladší byl další teolog, jemuž ekologická sekce ČKA vděčí za svou duchovní orientaci. Myslím na starozákoníka profesora ThDr. Jana Hellera. On měl celou harmonii Božího stvořitelského díla, o němž čteme především v prvních dvou biblických kapitolách, hluboce promyšlenou a zažitou. A přitom si uvědomoval, že zvěst Starého zákona míří do Zákona nového, do poselství o Kristu, jehož hodnotový systém vede k citlivému nakládání se stvořením. V Ekologické sekci ČKA působili i environmentalisté-praktici, z nichž bych rád zmínil Ing. Ivana Dejmala, druhého českého ministra ŽP (bylo to ještě v době, kdy ČR byla součástí ČSFR). Ivan Dejmal byl mužem zapáleným jak pro ŽP, tak pro evangelium. Vzpomínám si, jak na jednom setkání pořádaném vedením ČKA sice laskavě, avšak výrazně vyčítal českému primasovi kardinálu Vlkovi, že katolická církev ŽP nevěnuje patřičnou péči a pozornost.
Vědomí odpovědnosti za ŽP během posledního půlstoletí vzrostlo. V církvích i ve společnosti. Jsem velice rád, že v naší ČCE vznikla komise pro otázky ŽP, za méně šťastné považuji to, že jsem ji po založení vedl já. Pro mne vztah k ŽP byl a je velice důležitý, ale jsem poměrně pasívní a příliš teoreticky uvažující. S velkou radostí jsem proto přijal, když vedení – snad pak už poradního odboru – po mne mohl převzít Marek Drápal, který je k tomu všestranně lépe vybavený. Díky jemu za to. Já jsem pak vzhledem k věku a ke zdravotnímu stavu zůstal stát stranou.
Chvilku bych se teď zastavil u vnímání ŽP sekulární společností. Věřím, že si lidé běžně uvědomují, že na životním prostředí záleží, že je třeba něco dělat. Jde ovšem o to, co. Mnohé se zlepšilo. Uvědomujeme si čistší vzduch ve městech, mnohé řeky jsou čistší atd. Spokojenost však zmizí, když se podíváme třeba na růst koncentrace CO2 v atmosféře. Jde o plyn, který jako takový je neškodný a lidskému organismu je jedno, jestli dýchá vzduch, kde ho je zhruba 280 miliontin (1900), 320 miliontin (1960) nebo 400 miliontin (dnes). Ale množství tohoto plynu má velký vliv na propustnost pro tepelné záření. Na Zemi dopadá velmi krátkovlnné sluneční záření, to ji ohřívá a ta pak do prostoru vydává záření tepelné. To je do určité míry pohlcováno atmosférou, která se chová podobně jako skleník. Míra tohoto pohlcování závisí na složení atmosféry; výrazně k pohlcování přispívají CO2 a CH4. Nebýt tohoto skleníkového jevu, bylo by na Zemi tak zima, že by život nebyl možný. Ale všeho s měrou! Skleníkový jev se zesiluje, Země se otepluje. O zvyšování podílu CO2, které je aspoň do značné míry způsobeno lidskou činností, slýcháme často. Země má určité absorpční schopnosti, jenže současná produkce je převyšuje. Proto se dnes orientujeme ke způsobům produkci CO2 omezit či vyloučit. To je dobře. Jenže ke skleníkovému jevu ovšem přispívají i mnohé další produkty lidské činnosti, o nichž se téměř nemluví, například metan, jehož výrazným producentem je zemědělství. Je to hodně komplikované. Různými technickými a organizačními opatřeními ovšem nezměníme vážnou skutečnost: Člověk v nadměrné míře spotřebovává bohatství Země, místo aby se snažil ten úžasně fungující zemský systém co nejméně narušovat.
Zmíněný CO2 se produkuje při nejrozmanitějších způsobech získávání energie. Jeho produkci lze téměř vyloučit používáním jaderných elektráren a obnovitelných zdrojů energie. Jejich používání ovšem zpravidla také není pro životní prostředí neškodné. O negativních důsledcích jaderné energetiky se dost mluví či spíš mluvilo, vodní elektrárny mění charakter krajiny, velký rozmach solárních elektráren potřebuje půdu a po jejich dožití je problém s likvidací atd. Přitom se všeobecně počítá s růstem spotřeby energie, a to nejen globálně, nýbrž i vztažené na jednoho člověka. Organizace způsobu života tento nežádoucí jev podporuje. Setkal jsem se např. s tím, že v kancelářském domě vůbec nebyly k dispozici schody a muselo se jezdit výtahem. Spotřebu energie zvětšuje mj. i rozmáhání výškových staveb. Lidé se více přepravují, zboží s více přepravuje, roste podíl letecké dopravy. Podobných nedobrých příkladů by se našlo mnoho.
Vstoupil jsem teď na chvíli do oblasti obecného ekonomického uvažování. Slýcháme oprávněné pozitivní hodnocení odstupu od uhelné energetiky a výrazného růstu obnovitelných zdrojů. Jenže zároveň s tím slýcháme údajně radostnou zprávu o růstu naší ekonomiky, za nějž vděčíme především vzrůstu maloobchodních nákupů, tedy vzrůstu spotřeby. Když ovšem rozumně uvažujeme o vztahu člověka a planety Země, o našem vztahu k životnímu prostředí, musíme si uvědomit, že je zcela nutné spotřebu snižovat. To ovšem znamená podstatný zásah do fungování ekonomiky. Do toho se nikomu nechce. Výrazně jiné ekonomické systémy selhaly. Jenže ekonomika založená na růstu spotřeby, na růstu nároků, musí selhat také. musíme se naučit uvažovat jinak.
Rád bych se ještě zastavil u problému, který nás asi všechny tíží. Jde o současné války a boje. Radujeme se, když klesne produkce CO2 díky poklesu spotřeby fosilních paliv. A při tom kolik toho CO2 vzniká v hořících ropných vrtech v Iránu! Jaké zatížení pro ŽP znamenají zničené domy na Ukrajině, v Iránu, v dalších zemích Blízkého východu! Nejsem s to odpovědět, je to hrůza, ale snad přece jen nějak časově omezená, zatímco lidská náročnost toto omezení zatím nezná.
Chceme toho moc, zemské zdroje jsou omezené. A do toho ještě přicházejí důsledky lidské nenávisti. Má v této neradostné situaci vůbec smysl o něco usilovat? Existuje odtud cesta? Nepochybuji o tom, že se ode mne čeká kladná odpověď. A já bych nechtěl toto očekávání pokazit. A tak myslím na Ježíšova slova, která nacházíme v J.14.6: Já jsem ta cesta, pravda i život.
Možná bych teď měl skončit. Ale přece jen bych rád ještě pár slov řekl. Kdysi jsem se trochu zabýval hodnotovými systémy. Ony se uplatňují při lidském rozhodování. Pán Ježíš v Kázání na hoře i jinde přináší hodnotový systém, který je jiný než ten, který v naší civilizaci běžně užíváme. Vede ke skromnosti, k pokoře, k zájmu o bližní. Největší hodnotou je láska. Žít v souladu s Ježíšovým učením znamená život radostný, bohatý a smysluplný. Tato pravda se nějak mezi lidi málo dostává. Život prožívaný rozšiřováním bohatství a vyhledáváním zážitků vůbec nemusí být šťastný. Cestu ke šťastnému životu ukazuje evangelium.
V závěru Markova evangelia čteme slova vzkříšeného Ježíše: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Evangelium se týká všeho stvoření. Především všech lidí. Týká se i vztahů mezi národy. S velkým znepokojením sledujeme zprávy o válkách. Válkou ztrácejí všichni, někteří více, jiní méně. lidé trpí, Země trpí, životní prostředí trpí. Evangelium je někde v pozadí. Jakoby ten zlý, ďábel či satan, měl hlavní místo.
Písmo svědčí o konečném Kristově vítězství. Týká se už života na Zemi? Z našeho lidského hlediska je to otevřená otázka. My lidé máme svobodnou vůli. Evangelium je naděje. Je pro celý svět. My, kdo je přijímáme, nemáme někdy sklony tuto vzácnou, osvobozující a život naplňující zvěst skrývat? Evangelium vede k bohatému, krásnému, smysluplnému životu. Je určeno všem lidem.
Šířit evangelium znamená šířit lásku, lásku k Bohu z celého srdce, z celé mysli a z celé síly i lásku k bližnímu jako k sobě samému (Mk.12.30,31). Znamená to šířit pokoj a smíření – s lidmi i s přírodou.
Učme se od Ježíše Krista, neboť je tichý a pokorného srdce, a nalezneme odpočinutí svým duším (Mt.11.29).
Praha 17.3.2026