Minikonference Obdělávat a střežit
Bůh miluje svět
Milé sestry, milí bratři,
velice si vážím pozvání na tuto internetovou minikonferenci. Osmdesátku už mám za sebou, mám zdravotní problémy, a tak už stojím dost stranou. Díky moderní technice mohu být teď takto online s vámi.
Rád vzpomínám na začátky Ekologické sekce ČKA v devadesátých letech minulého století; zhruba v prvním desetiletí našeho století jsem ji pak řídil. Trvalo dost dlouho, než se v křesťanských kruzích stalo běžným vědomí toho, že Bohu na jeho stvořitelském díle záleží, což je přirozená interpretace verše Gen.2.15 (Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil) do dnešního života, odehrávajícího se už mimo zahradu Eden. ■ V ekologické sekci jsem se setkal s mnoha vzácnými lidmi; rád bych teď připomenul tři z nich. Všichni tři už z pozemské časnosti odešli. Nejstarší z nich byl ThDr. Otto Mádr, katolický teolog – etik, který prošel komunistickým vězením. Široký okruh otázek měl promyšlený nejen z hlediska teologie, nýbrž i z hlediska víry. Vděčnost za celé stvoření a dobré, šetrné nakládání s ním patřilo pro něho neoddělitelně ke křesťanskému životu. O několik let mladší byl další teolog, jemuž Ekologická sekce vděčí za svou duchovní orientaci. Myslím na starozákoníka profesora ThDr. Jana Hellera. On měl celou harmonii Božího stvořitelského díla, o němž čteme především v prvních dvou biblických kapitolách, hluboce promyšlenou a zažitou. A přitom si uvědomoval, že zvěst Starého zákona míří do poselství o Kristu, jehož hodnotový systém vede k citlivému nakládání se stvořením. Poselství o tom, že na našem chování vůči životnímu prostředí, vůči stvoření opravdu záleží, uměl krásně sdílet s druhými – v kázáních, v přednáškách, v rozhovorech. V Ekologické sekci ČKA působili i environmentalisté-praktici, z nichž bych rád jako posledního ze zmíněné trojice zmínil Ing. Ivana Dejmala, druhého českého ministra ŽP. Ivan Dejmal byl mužem zapáleným jak pro ŽP, tak pro evangelium. Vzpomínám si, jak na jednom setkání pořádaném vedením ČKA sice laskavě, avšak výrazně vyčítal českému primasu kardinálu Vlkovi, že katolická církev ŽP nevěnuje patřičnou péči a pozornost. ■ Rád vzpomínám na setkávání v Ekologické sekci i s dalšími dávnými českými ministry ŽP – s Bedřichem Moldanem a s Liborem Ambrozkem. ■ Dnes činnost ES už jen z povzdálí sleduji. Mám radost z bohoslužeb za ŽP, které připravuje. Včera (snad) proběhla v kostele Nejsvětějšího Salvátora Bohoslužba ke Dni Země, na poslední květnovou sobotu připravuje v pražském Suchdole Bohoslužbu za krajinu pod širým nebem. Těší mě, že tyto bohoslužby bývají opravdu ekumenické.
Vědomí odpovědnosti za ŽP během posledního půlstoletí vzrostlo. V církvích i ve společnosti. Jsem velice rád, že v naší ČCE vznikla komise pro otázky ŽP, z níž se pak stal PO. Jsem rád, že vedení po mne převzal Marek Drápal, který je k tomu všestranně lépe vybavený. Díky mu za to. Já jsem pak po čase vzhledem k věku a zdravotnímu stavu zůstal stát stranou.
Chvilku se teď zastavím u vnímání ŽP sekulární společností. Věřím, že si lidé běžně uvědomují, že na životním prostředí záleží, že je třeba něco dělat. Jde ovšem o to, co. Mnohé se zlepšilo. Uvědomujeme si čistší vzduch ve městech, mnohé řeky jsou čistší atd. Spokojenost však zmizí, když se podíváme třeba na růst koncentrace CO2 v atmosféře. Ta má velký vliv na propustnost pro tepelné záření. Na Zemi dopadá velmi krátkovlnné sluneční záření, to ji ohřívá a ta pak do prostoru vydává záření tepelné. To je do určité míry pohlcováno atmosférou, která se chová podobně jako skleník. Míra tohoto pohlcování závisí na složení atmosféry; výrazně k pohlcování přispívají CO2 a CH4. Nebýt tohoto skleníkového jevu, bylo by na Zemi tak zima, že by život nebyl možný. Ale všeho s měrou! Skleníkový jev se zesiluje, Země se otepluje. O zvyšování podílu CO2, které je aspoň do značné míry způsobeno lidskou činností, slýcháme často. Země má určité absorpční schopnosti, jenže současná produkce je převyšuje. Proto se dnes snažíme produkci CO2 omezit či vyloučit. To je dobře. Jenže ke skleníkovému jevu přispívají i mnohé další produkty lidské činnosti, o nichž se téměř nemluví, například zmíněný metan, jehož výrazným producentem je zemědělství. Je to hodně komplikované. Různými technickými a organizačními opatřeními ovšem nezměníme vážnou skutečnost: Člověk v nadměrné míře spotřebovává bohatství Země, místo aby se snažil ten úžasně fungující zemský systém co nejméně narušovat.
Zmíněný CO2 se produkuje při nejrozmanitějších způsobech získávání energie. Jeho produkci lze téměř vyloučit používáním jaderných elektráren a obnovitelných zdrojů energie. Jejich používání ovšem zpravidla také není pro životní prostředí neškodné. O negativních důsledcích jaderné energetiky se dost mluví či spíš mluvilo, vodní elektrárny mění charakter krajiny, velký rozmach solárních elektráren potřebuje půdu a po jejich dožití je problém s likvidací atd. Přitom se všeobecně počítá s růstem spotřeby energie, a to nejen globálně, nýbrž i vztažené na jednoho člověka. Organizace způsobu života tento nežádoucí jev podporuje. V zimě se hodně topí místo aby se nosily teplé svetry, v létě se klimatizuje a v klimatizovaných místnostech se sedá v oblecích. ■ Lidé se více přepravují, zboží se více přepravuje, roste podíl letecké dopravy. Podobných nedobrých příkladů by se našlo mnoho.
Vstoupil jsem teď na chvíli do oblasti obecného ekonomického uvažování. Slýcháme oprávněné pozitivní hodnocení odstupu od uhelné energetiky a výrazného růstu obnovitelných zdrojů. Jenže zároveň s tím slýcháme údajně radostnou zprávu o růstu naší ekonomiky, za nějž vděčíme především vzrůstu maloobchodních nákupů, tedy vzrůstu spotřeby. Když ovšem rozumně uvažujeme o vztahu člověka a planety Země, o našem vztahu k životnímu prostředí, musíme si uvědomit, že je zcela nutné spotřebu snižovat. To ovšem znamená podstatný zásah do fungování ekonomiky. Do toho se nikomu nechce. Výrazně jiné ekonomické systémy selhaly. Jenže ekonomika založená na růstu spotřeby, na růstu nároků, musí selhat také. Musíme se naučit uvažovat jinak.
Rád bych se ještě zastavil u problému, který nás asi všechny tíží. Jde o současné války a boje. Radujeme se, když klesne produkce CO2 díky poklesu spotřeby fosilních paliv. A při tom kolik toho CO2 vzniká v bojem zapálených ropných vrtech! Jaké zatížení pro ŽP znamenají válkou zničené domy! Nejsem s to odpovědět, je to hrůza, ale snad přece jen nějak časově omezená, zatímco lidská náročnost toto omezení zatím nezná.
Chceme toho moc, zemské zdroje jsou omezené. A do toho ještě přicházejí důsledky lidské nenávisti. ¿Má v této neradostné situaci vůbec smysl o něco usilovat? ¿Existuje odtud cesta? Ano, existuje. Mysleme na Ježíšova slova, která nacházíme v J.14.6: Já jsem ta cesta, pravda i život.
Možná bych teď mohl skončit. Ale přece jen bych rád ještě pár slov řekl. Kdysi jsem se trochu zabýval hodnotovými systémy. Ony se uplatňují při lidském rozhodování. Pán Ježíš v Kázání na hoře i jinde přináší hodnotový systém, který je jiný než ten, který v naší civilizaci běžně užíváme. Vede ke skromnosti, k pokoře, k zájmu o bližní. Vede k dobrému nakládání s ŽP. Největší hodnotou v Ježíšově hodnotovém systému je láska. V Ježíšově dvojpřikázání lásky v Markově podání čteme, že do lásky k Bohu je třeba zapojit i mysl a sílu (Mk.12.30). Tedy také Boží dílo poznávat, abychom věděli, jaký dosah pro ně má to které naše konání, a angažovat se v jeho prospěch. ■ Žít v souladu s Ježíšovým učením znamená život radostný, bohatý a smysluplný. Tato pravda se nějak mezi lidi málo dostává. Život prožívaný rozšiřováním materiálního bohatství a vyhledáváním zážitků vůbec nemusí být šťastný. Cestu ke šťastnému životu ukazuje evangelium.
V závěru Markova evangelia čteme slova vzkříšeného Ježíše: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Evangelium se týká celého stvoření. Především všech lidí. Týká se i vztahů mezi národy. S velkým znepokojením sledujeme zprávy o válkách. Válkou ztrácejí všichni, někteří více, jiní méně. Lidé trpí, Země trpí, životní prostředí trpí. Jakoby ten zlý, ďábel či satan, měl hlavní místo.
Písmo však svědčí o konečném Kristově vítězství. ¿Týká se už života na Zemi? Z našeho lidského hlediska je to otevřená otázka. My lidé máme svobodnou vůli. Evangelium je naděje. Je pro celý svět. Vede k bohatému, krásnému, smysluplnému životu. Je určeno všem lidem.
Šířit evangelium znamená šířit lásku, lásku k Bohu z celého srdce, z celé mysli a z celé síly i lásku k bližnímu jako k sobě samému (Mk.12.30,31). Znamená to šířit pokoj a smíření – s lidmi i s přírodou.
Učme se od Ježíše Krista, neboť je tichý a pokorného srdce: a nalezneme odpočinutí svým duším (Mt.11.29).
Praha 17.3.2026
Poslední úprava 21.4.2026