Bůh miluje svět

Bůh miluje svět

Vstup: Sap.11:23-12:1 / Kral. apokr.

Čtení: Gn.1:1-5,20-2.3 / Ekum.

Text J.3.16 / Kral.

Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.

Závěr. slovo: Zj.21:1-4,23,24;22:3-5 / Ekum.

1.Tess.5:23,24,28 / Kral.

Písně: 171 Buď Pánu čest

178 Krásná je modrá obloha

179 I hvězdy a slunce

219 Hory, doly, stráně

V kázání jsou odkazy na citáty z ekumenického překladu

16. verš 3. kapitoly Janova evangelia bývá oprávněně považován za určitý vrchol či shrnutí biblické zvěsti. Boží láska zjevená v Pánu Ježíši Kristu - to je jádro evangelia. V jednom kázání rozhodně zdaleka nelze vyčerpat bohatství oněch slov.

Když o tomto stěžejním novozákonním verši uvažujeme, vnímáme klíčové pojmy: Boží láska, Boží Syn, víra, věčný život, případně jeho protipól, tedy zahynutí. Při velikém obsahovém bohatství tohoto sdělení našeho Pána, prvotně adresovaného sympatickému farizeu Nikodémovi, nám zpravidla unikne jedno slůvko, možná i proto, že se nám může jevit jako poněkud kontroverzní. Jde o slovo "svět". Zde zřetelně vyjadřuje předmět Boží lásky, a tak má jednoznačně pozitivní zabarvení. Na některých jiných místech v Písmu je však vnímáme spíše negativně. Tento negativní nádech slova "svět" asi cítíme především my starší, odchovaní kralickým překladem Písma. Když si na příslušném místě otevřeme velkou biblickou konkordanci, vidíme, že většina výskytů slova svět je v NZ a že mu v řeckém originále zpravidla odpovídá jedno ze slov KOSMOS a AIÓN. Slovo AIÓN je v ekumenickém překladu překládáno jako "věk", čímž se zde počet negativně zabarvených výskytů slova "svět" zmenšil. Nicméně i onen KOSMOS, svět našeho ekumenického překladu, mívá význam čehosi, co leží mimo Boží lid a před čím je radno mít se na pozoru. Známá jsou slova z Ježíšovy velekněžské modlitby: [J.17:13-18].

Bůh miloval svět. Bůh miluje svět. Co však znamená slovo svět? Co znamená řecké slovo KOSMOS? Pro lidi nz doby jistě něco poněkud jiného než pro nás. Slovo KOSMOS původně znamenalo šperk, něco krásného, sloužícího k tomu, aby žena vypadala upraveně, uspořádaně. Ona uspořádanost se pak stala nosným obsahem slova KOSMOS, které začalo sloužit k označování uspořádaného jsoucna, tedy toho, v němž je řád a pořádek. A tak slovo KOSMOS vhodně posloužilo novozákonním autorům jako alternativa sz spojení "nebe a země". Setkáváme se s ním i v textu, který je základem dnešního kázání. "Tak Bůh miloval svět." - Dnes řecké slovo kosmos chápeme jako synonymum k českému slovu vesmír, jehož slovanskou etymologii dnes už asi ani necítíme a lépe si obě části tohoto složeného slova uvědomujeme u německého "Weltall" - svět-vše, všesvět - a jako velice výstižné vnímáme anglické "Universe" - univerzum.

V biblických slovnících bývá uváděno, že slovo KOSMOS kromě vesmíru, kromě nebe se zemí označuje i celé lidstvo. Toto chápání slova KOSMOS se promítá i do některých překladů NZ:

Bůh tak miloval lidstvo, že mu vydal <předal, odevzdal> svého jedinečného Syna, aby každý, kdo uvěří v Božího Syna, se neztratil, ale měl věčný život", tak zní doslovný převod J.3:16 z moderního portugalského ekumenického překladu. Není možné do překladu vůbec nepromítnout žádný výklad a zde jistě překladatelé měli dobré důvody použít slovo "lidstvo" pro řecké KOSMOS. Další část textu, kde je řeč o víře v Božího Syna, se zřetelně vztahuje k člověku. Avšak na druhé straně ono nahrazování světa či universa lidstvem může být projevem určitého antropocentrického myšlení, vzhlížejícího k člověku jako ke středu a smyslu celého stvoření. Geneze hovoří o stvoření člověka jako o završení tvoření hmotného, smysly hmatatelného světa. Člověk dostává za stvoření odpovědnost a je mu dána možnost je k dobrému užívat. Po stvoření člověka následuje den Hospodinova odpočinutí. Středem a cílem zůstává Bůh. [Gn1:3-4a,10,12,17-18,21,25,31].

Po líčení stvoření světa, dobrého se vším, co na něm je, v Písmu následuje vyprávění o pádu člověka, o hříchu. Člověk musí opustit rajskou zahradu Eden. Zlo, porušenost vstupuje do Božího stvoření. Satan, ztělesnění zla, se cítí pánem světa. Evangelista Jan zaznamenává Ježíšova slova: [J.12:27-32].

Prvním hříchem člověka zlo vstoupilo do světa. Boží dílo vykoupení skrze Ježíše Krista však toto zlo zahlazuje. Znamená nápravu vztahů mezi člověkem a Bohem i mezi člověkem a celým stvořením. Bůh své stvoření miluje a neopustí je. Člověk pře svou mimořádnou úlohu zůstává jen jeho součástí. Boží stvořitelské dílo tvoří harmonický celek. Tato harmonie byla narušena a je stále narušována lidským hříchem. Dnešní problémy ve vztazích mezi lidmi navzájem a problémy degradace životního prostředí jsou důsledky lidského hříchu. Bůh však pro lidský hřích své stvoření neopustil. Bůh člověka pro jeho hřích neopustil. Bůh miluje svět. Bůh miluje člověka. Bůh miluje nás. Bohu na světě záleží. Bohu na člověku záleží. Bohu na nás záleží.

Bůh stvořil a miluje celý svět, celý KOSMOS. Stvořil jej jako krásný, dobrý a harmonický celek. Jeho láska směřuje k člověku. Víra je specificky lidská. Aby, kdo věří, nezahynul, neztratil se, ale měl plný, věčný život. Aby měl znovu otevřený přístup k Bohu, přístup, který byl hříchem uzavřen. Apoštol Petr ve svém prvním listě píše: [1.Pt.3:18].

Bůh miluje svět. Na doslova kosmický dosah Boží lásky v širokých přírodovědeckých a antropologických souvislostech poukázal v první polovině našeho století známý francouzský jezuita Pierre Theillard de Chardin. O tři staletí dříve, v době, kdy probouzející se osvícenské myšlení pomalu začínalo stvořený svět vytlačovat z oblasti víry, na skutečnost krásy a jednoty celého Božího stvoření poukázal ve svém pansofickém díle muž, jehož život byl doslova lemován utrpením a ranami, poslední biskup původní jednoty bratrské J.A.K.

Bůh miluje svět. Celé stvoření je předmětem Boží lásky. Jako takové je máme přijímat. Jako k takovému máme k světu, k živé i neživé přírodě přistupovat. Boží láska je východiskem pro vytváření vztahů a postojů. Před 8 staletími svým současníkům i všem dalším generacím, i nám, tuto skutečnost celým svým životem připomněl Il Poverello d'Assisi, sv. František. A poeticky ji vyjádřil svou Sluneční písní (přel. v červenci 1997 JNe):

Celého světa, celého kosmu, veškerého stvoření se týká ona nesmírná Boží láska, zjevená v Ježíši Kristu, Beránku Božím, který vzal na sebe hřích světa, lidský hřích, prošel přetěžkým utrpením, aby nakonec zvítězil nad zlem. Skrze Jeho vítězství smíme vzhlížet k úběžníku dějin obdobnému rajské hříchem nenarušené zahradě Eden, k plné harmonii mezi stvořením a Stvořitelem. Tímto směrem vzhlíželi starozákonní i novozákonní svědkové. V Pánu Ježíši Kristu se jejich vize naplňují. Onen eschatologický horizont se stává dosažitelným. Království Boží sestupuje na zem, mezi lidi. Věčnost prostupuje časností, a tak, ač leží mimo naši smyslovou zkušenost, mimo rozumové poznání, skrze Boží lásku se stává slavnou skutečností, obrazně někdy označovanou jako 8. den stvoření. [J.3.16].

Dvojí KOSMOS

Jozue 24.14-15: Bojte se tedy Hospodina a služte mu bezvýhradně a věrně. Odstraňte božstva, kterým vaši otcové sloužili za řekou Eufratem a v Egyptě, a služte Hospodinu. Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božstvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, nebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu."

1.Janův list 2.15-17: Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.

Evangelium podle sv. Matouše 5.3-9,6.19-21,24, 7.13,14 (Kralický překlad): Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou. Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství důjdou. Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. Neskládejte sobě pokladů na zemi, kdežto mol a rez kazí, a kdež zloději vykopávají a kradou. Ale skládejte sobě poklady v nebi, kdežto ani mol ani rez kazí, a kdežto zloději nevykopávají ani kradou. Nebo kdežť jest poklad váš, tuť jest i srdce vaše. Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Nebo zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho přídržeti se bude, a druhým pohrdne. Nemůžte Bohu sloužiti i mamoně. Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž vcházejí skrze ni. Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji.

Děkujeme Ti, Otče náš, za dnešní den,

=který jako Den Země obrací naši pozornost ke kráse a celistvosti Tvého díla, k zázraku a bohatství života na Zemi,

=který jako první den po sobotě nás orientuje k velikonočnímu divu vzkříšení, ke Kristovu vítězství nad zlem, k pronikání života na Zemi s Tvým královstvím.

Děkujeme Ti za druhé lidi, za živou i neživou přírodu.

Děkujeme Ti, že život přesahuje smysly vnímaný a vnímatelný svět.

Děkujeme za prostor pro rozhodování, za prostor pro konání dobra.

Děkujeme Ti, že nám ukazuješ, kde jsou pravé hodnoty.

Prosíme Tě, veď nás v jednotlivých rozhodovacích situacích tak, aby naše rozhodování odpovídala Ježíšovu učení, aby byla v souladu s Tvou vůlí.

Prosíme Tě o silnou víru, která by se promítala do našeho myšlení a jednání.

Děkujeme Ti za evangelium, za radostné poselství o záchraně, o smyslu. Prosíme Tě, aby jeho pozvání na Kristovu cestu znělo celým světem až do nejhlubších míst lidské existence. Prosíme Tě, žehnej shromážděním své církve. Prosíme Tě, buď svým duchem přítomen i zde, mezi námi.

Amen.

V snad nejznámějším biblickém verši, v 16. verši 3. kapitoly Janova evangelia čteme:

Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J.3.16).

Bůh tak miloval svět, že obětoval svého jedinečného Syna. Svět je dílem Božích rukou. A je a zůstává předmětem Boží lásky. Jako takový je přirozeně vnímán pozitivně. A při tom ve čteném oddíle z 1. Janovy epištoly je něčím negativním, nežádoucím, před čímž jsme jako její čtenáři varováni. ?Není v tom spor?

Kraličtí překladatelé překládali slovem svět dvě různá řecká slova: KOSMOS a AIÓN; to druhé, AIÓN, značí něco dočasného, pomíjivého, je to ono latinské saeculum, od něhož odvozujeme adjektivum sekulární; v ekumenickém překladu je pro ně použito české slovo věk; k němu onen negativní nádech patří. Jenže oddíl z 1. Janovy epištoly jsme četli z ekumenického překladu. Shodně s řeckým originálem je tam použito totéž slovo jako v citovaném svědectví z Janova evangelia o úžasné všeobjímající Boží lásce, lásce, jejímž předmětem je svět. Kdybychom chtěli přijímat Písmo jako jakýsi formální axiomatický systém, jako strohý zákoník, a používali na ně striktní logická pravidla, asi bychom zde spor našli. Nicméně Písmo není takovým východiskem lidské dedukce a jeho předmět se vymyká našemu chápání a zákonům naší logiky. Jeho svědectví směřuje k celému člověku, nejen k jeho rozumu s deduktivními schopnostmi; je třeba je číst s otevřeným srdcem, s vnitřní touhou přijmout Boží oslovení. Pojmům v něm se vyskytujícím můžeme a musíme rozumět v závislosti na kontextu. A ten naznačuje, že svět-KOSMOS v první Janově epištole a svět-KOSMOS ve třetí kapitole Janova evangelia neznamenají úplně totéž.

První dvě biblické kapitoly alegoricky líčí stvoření, počátek existence onoho úžasného Božího díla – světa, kosmu, universa. Třetí kapitola Písma pak přináší svědectví o jeho porušení lidským hříchem. Proč Bůh připustil vstup hříchu na scénu světa? Proč dopustil takovou skvrnu na tom, co stvořil? Nevíme, nejsme s to tomu porozumět. Každopádně hřích, zlo vnášejí do světa kontrast. Vedle zla si uvědomujeme hodnotu dobra. Vedle hříchu vyniká svatost. Usilovat o dobro, stavět se nekompromisně proti hříchu – to dává směr a naplnění našim životům.

Lidský hřích přišel na svět. Hřích ovlivnil, v negativním smyslu změnil svět. Moc hříchu je však dočasná. Na věčnosti nemá místo. Boží stvořitelské dílo svět převyšuje, svět je jen jeho částí – částí narušenou hříchem. Právě to, co hřích v něm porušil, to, co je dočasné – a pro ten současný svět specifické, nazývá autor první Janovy epištoly prostě světem. Staví před čtenáře do protikladu pomíjivé a věčné. Pomíjivému je radno se vyhýbat, rozhodně nemá smysl se pro ně angažovat; smysluplné je orientovat se k tomu, co je věčné, a o to usilovat. S podobnou dvojí volbou se setkáváme i na jiných místech v Písmu. Úryvkem z knihy Jozue jsme si připomněli volbu, před níž stáli Izraelité na prahu Zaslíbené země. A v kázání na hoře se s takovou bipolárností setkáváme několikrát.

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. - Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení (Mt.6.19-21,24,31-34).

Člověk se rozhoduje pro to, co má pro něho větší hodnotu:

Budeš sloužit Hospodinu – nebo cizím bohům?

Budeš sloužit Bohu Otci – nebo mamonu?

Dáš přednost nepomíjivému pokladu v nebi či pomíjivému pokladu na zemi?

Dáš přednost Bohu či majetku?

Zvolíš úzkou cestu k životu či širokou cestu k zahynutí?

=> Co má pro tebe větší hodnotu?

Jde jak o rozhodování na významných křižovatkách života, tak i o ono neustálé každodenní drobné rozhodování. V Sheldonově knize "V Jeho šlépějích" se setkáváme s myšlenkou klást si v každé rozhodovací situaci otázku: Jak by na mém místě jednal Ježíš?. K hodnotám a rozhodování směřují i Ježíšova blahoslavenství. Spolu s dalšími Ježíšovými výroky přinášejí základ pro vytváření hodnotového systému, který je diametrálně odlišný od toho běžného, podporujícího vytváření zkáze podléhajícího pokladu na zemi a výběr široké k zahynutí směřující cesty. Na to, že naší civilizací běžně přijímané hodnoty nejsou perspektivní, poukazoval nejednou na základě sociologických a přírodovědeckých analýz první a poslední československý ministr životního prostředí Josef Vavroušek, muž, který se uměl dívat na vztahy ve světě, na vztahy mezi člověkem a prostředím v širokých a hlubokých souvislostech. Jako základ pro lidské jednání doporučuje alternativní hodnoty. Jan Keller, Fedor Gál a Pavol Frič o nich píší v útlé knížce Hodnoty pro budoucnost. Jde o hodnoty, které jsou v souladu s tím,co učí Ježíš. Ježíšovy hodnoty jsou však nejen pro budoucnost, nýbrž dokonce pro věčnost. Ježíš vede k volbě služby Hospodinu, pokladu v nebi, úzké cesty; vede k angažovanosti pro Boží království, k činění vůle nebeského Otce.

Ježíšova cesta je úzká. Její volba vyžaduje jasné rozhodnutí, vycházející z víry, že On má skutečně pravdu: že nelze sloužit dvěma pánům, že tichost a nenásilnost jsou opravdu pro lidskou existenci lepší než tvrdost a křiklounství, že čistota srdce a nikoli tvrdé lokty je klíčem k plnému životu, že smysl má usilovat nikoli o časné zkáze podléhající poklady, nýbrž o ty věčně, dotýkající se Božího království.

Bůh miluje svět. Proto poslal na svět Svého jednorozeného Syna. On, Ježíš Kristus, ten, skrze Něhož je učiněno vše, co je, náš Spasitel a Pán, a při tom i náš Přítel a Bratr, nabízí svou úzkou cestu, zve na ni. Cestu, na níž hřích nemá místo. On orientuje lidské mysli od pomíjivého k nepomíjivému, On osvobozuje od závislosti na nepravých hodnotách. On přináší vykoupení od toho, co člověka na zemi svazuje, aby mohl žít plný život přesahující hranice tohoto světa, život, v němž se spojuje časnost s věčností. On přemohl hřích, a tak v Něm, v Jeho blízkosti ono negativní hříchem vyvolané ladění světa z Janova dopisu ustupuje do pozadí a v celé své kráse vyniká onen dobrý Bohem stvořený svět – předmět Boží lásky, o němž svědčí biblická zpráva o stvoření hned ze samého začátku Písma, která pokračuje a vrcholí novozákonním poselstvím o superioritě lásky, o spasení, o záchraně, o smyslu bytí.

Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J.3.16).

Děkujeme Ti, Otče náš, za poselství o Tvé lásce k světu. Děkujeme Ti, že Ti na nás lidech navzdory našemu hříchu záleží.

Děkujeme Ti, že k Tobě můžeme přicházet s problémy a bolestmi svými i svých bližních, nám fyzicky blízkých i vzdálených, žijících podobně jako my i těch, jejichž způsob života se od našeho výrazně liší.

Prosíme Tě za naši českou společnost, prosíme Tě za ty, kdo rozhodují, aby si počínali odpovědně a respektovali lidskou důstojnost i potřeby celého stvoření.

Prosíme Tě za nemocné, za zarmoucené, za bezradné. Prosíme Tě za lidi bez domova či bez zaměstnání. Prosíme za ty, jimž se nedostává lásky, za ty, kdo nemají přátele. Prosíme Tě za ty, jejichž život probíhá jen v dimenzích materiálního světa.

Prosíme Tě za šíření evangelia. Prosíme, pomáhej nám, kdo se k Pánu Ježíši Kristu hlásíme, aby naše svědectví bylo věrohodné, abychom těm, kdo se namáhají a jsou obtíženi břemeny, zřetelně tlumočili pozvání k Němu, pozvání k odpočinutí duším.

Jeho slovy k Tobě voláme: Otče náš ...

Buďme vděčni

Vstupní slovo: Žalm 100

Čtení: (Job 1.13-22,) J.1.1-14

Text: Kol. 3.12-17

Závěr. slovo: Fp.4.4-7,19-20,23

Písně pro Chotiněves:

638 Díky

177 Nuž Bohu děkujme

B3 Bůh v péči své Tě má

197 Duše má, v tichosti

546 Má duše, Pána chval

(550 Až potud nám pomáhal)

B16 Bůh buď s vámi, než se sejdem zas

071021 Chotiněves (i pro Litoměřice)

Sešli jsme se dnes k slavnosti díkůvzdání. Vzpomínám si, že dříve se hovořívalo o díkčinění za žně, pak obecněji i díkůvzdání za úrodu. To, že máme co jíst, není samozřejmostí. Jsme závislí na tom, co se urodí. A i když lidská práce a vynalézavost zde hraje svou roli, tak úroda a úrodnost není naší zásluhou. Vědomí vděčnosti Bohu za úrodu patřívalo k běžnému lidskému uvažování. My dnes naopak úrodnou půdu ničíme a trestuhodně jí plýtváme, odvolávajíce se při tom na fungování světového ekonomického systému, který je násilnický a necitlivý, k stvoření bezohledný a naprosto krátkozraký. Z více stran se však ozývá varování před pošetilostí a nemorálností současného běžného znevažujícího a necitlivého vztahu k půdě. Snad my, křesťané, patříme mezi ty, kdo si nesamozřejmost toho, že máme co jíst, uvědomují. A k tomu patří i vědomí dalších nesamozřejmostí, dalších důvodů k vděčnosti. Máme další prostředky k fyzickému životu, jako bydlení, oblečení, energii, a tak dále. Uvědomujeme si konečnost pozemských zdrojů, jejich vyčerpatelnost, a tím i jejich vzácnost. Mluvíme třeba běžně o zdrojích, avšak víme, že jde o Boží dary, které z Boží milosti dostáváme, abychom je užívali, vzájemně je sdíleli a dobře s nimi nakládali.

Množství vody na naší planetě se sice nemění, avšak klesá dosažitelnost pitné vody. A my její zdroje bezohledně znečišťujeme a svými plošně rozsáhlými stavbami, jakými jsou dálnice a silnice, skladovací a obchodné haly a přilehlá parkoviště, vodu, která by mohla plnit naše studny, směrujeme přes kanalizaci a čističky řekami do moří a oceánů.

Velice důležitou roli v našem dnešním světě hrají zdroje energie. Před obdobím průmyslové revoluce lidé užívali jako její zdroje tu a tam vodní toky a vítr, avšak převážnou jejich část tvořila právě úroda, nejen jako potrava pro člověka, ať již přímo či přes vykrmení chovaných zvířat, nýbrž i jako potrava pro zvířata, sloužící jako tažná, či přímo jako dopravní prostředky. Dnes, když své dopravní prostředky již nekrmíme ovsem, nýbrž benzinem, naftou, či je napájíme elektřinou, roli úrody částečně převzaly energetické zdroje: nafta, uhlí, jaderná energie, a různé obnovitelné zdroje, mezi něž patří i ode dávna využívaný vítr a proud vody. Víme, že spalováním nafty či uhlí produkujeme klima ohrožující přebytečný oxid uhličitý, jsou známa rizika jaderné energetiky. A konec konců, každá přeměna energie, je spojena s určitou degradací energie, s celkovým úbytkem volné energie, a znamená tedy jakousi definitivní ztrátu. Vyčerpání volné energie leží snad zatím někde v nedohlednu, přesto však to, že zde jde o nevratný proces, že znamená újmu pro stvoření jako celek, by se nám mělo stát výzvou k tomu, abychom energii, kterou spotřebováváme přijímali s vděčností opravdu jako vzácný dar a odpovědně s ní hospodařili.

V poslední době se poměrně hodně hovoří o probíhající klimatické změně. ?Jde o nahodilé výkyvy či o skutečnou změnu klimatu? ?A do jaké míry za ni může člověk? Už sama existence těchto otázek vede k zamyšlení nad naším přístupem k darům, které prostřednictvím přírody přijímáme a jež na přírodních podmínkách závisejí. Připomíná nám naši závislost na okolí, na přírodě atd. – naši závislost na Hospodinu. Připomíná ji nám lidem. Připomíná ji nám křesťanům. Připomíná nám, že úrodná půda je dar. Připomíná nám, že pitná voda je dar. Připomíná nám nesamozřejmost všeho toho, co pro naše životy máme a přijímáme.

I my, kdo se ke Kristu hlásíme, jsme hodně ovlivněni dnes běžným přijímáním všeho dobrého jako samozřejmosti, na niž má člověk nárok. Jobova příkladná pokora nenárokující si vůbec nic je úplným protipólem toho, jak my dnešní Evropané uvažujeme. Nechme se jí oslovit. Nechme se oslovit takovými osobnostmi, jakou byl svatý František z Assisi, muž, pro něhož výzva následovat Krista znamenala vykročit za hranice praxe tehdejšího občanského i církevního života. Zajímavé je, co o něm napsal Llyn Whie:

"Nejvýraznějším jeho zázrakem je skutečnost, že neskončil na hranici (na rozdíl od mnoha těch, kteří patřili do levého křídla jeho následovníků). Byl tak zřetelně heretický, že později generál františkánského řádu sv. Bonaventura, velký, citlivý a vnímavý křesťan, se snažil 'ututlat' některé projevy Františkovy zbožnosti. Klíčem k porozumění Františkovi je jeho víra v sílu pokory, a to nejen pokory individuální, nýbrž i pokory člověka jako druhu. František usiloval, aby člověk opustil monarchii nad stvořením a nahradil ji demokracií veškerého Božího stvoření. Mravenec pro něho už není jen kázáním pro líné, plamen už není jen symbolem touhy duše pro spojení s Bohem; nyní to jsou Bratr Mravenec, Bratr Oheň, Sestra Voda, chválící Boha svým způsobem, tak jako Bratr Člověk Ho chválí zas svým."

Apoštol Pavel ve čtené části listu do Kolosis vybízí k vděčnosti. "...A buďte vděčni ..." Nepíše ani komu, ani za co. Komu – jistě, Bohu Stvořiteli. Avšak On působí i prostřednictvím lidí. A za co? Dá se to vůbec vyjmenovat? Sotva. Vděčnost je přede vším životní postoj, doprovázející a naplňující pokoru. Taková všeobjímající vděčnost k nám zaznívá i z Františkovy Sluneční písně: