Člověk - spolupracovník Boží

Čt.:        1.Kor.3.9-16,21-23

Txt.:       Lk.22.24-27

Před časem jsem hovořil s jednou milou, obětavou sestrou, a ta si mně posteskla, že v jednom křesťanském periodiku četla o tom, jak člověk má mezi Božím stvořením nadřazené místo. Měl či neměl článek pravdu, byl či nebyl onen stesk oprávněný? Avšak s ptaním lze jít dále:

?Co to znamená mít pravdu?

?Je tvrzení o takovém postavení člověka vůbec smysluplné?

?A může být užitečné?

 Nebojte se, nenásleduje filozofická přednáška o pravdě. Rád bych teď zmínil jednu svou zkušenost. Před více než 40 lety jsem trávil několik dní v jednom pomořanském městě, jež tehdy bylo na hony vzdáleno přívlastku "hezké". Avšak soudě podle místních pohlednic by mu takový přívlastek bez váhání náležel. Pohlednice totiž vybraly něco z celku, a tak prostřednictvím nezkresleného zobrazení dílčí skutečnosti vytvářely o celku zcela zkreslený obraz. - Teologie stvoření nedostává mnoho prostoru mezi tím, co v našem křesťanském prostředí píšeme, kážeme či přednášíme. Pak vzniká nebezpečí, že takové určité dílčí zamyšlení, taková určitá jednostranná dílčí informace nezarámovaná do širšího celku povede ke zkreslené představě, která třeba vyvolá nemístnou pýchu.

Nechávám stále stranou otázku, zda onen článek - o němž jsem jen slyšel a jehož obsah vlastně neznám - mohl či nemohl mít určitou, byť třeba dílčí pravdu. Když něco sdělujeme, nejde totiž jen o to, co sdělujeme, nýbrž, a především, proč to sdělujeme. Ať už člověk má či nemá nadřazené postavení, jde o to, zda může mít sdělování, jež je obsahem onoho článku, vůbec smysl. ?Prospěje se tím někomu či něčemu? ?Pomůže to šíření evangelia? Přinejmenším s ohledem na tu část občanů, kteří si uvědomují, co špatného člověk vůči ostatnímu stvoření vykonal a konal, odpovídám, že nikoli.

Zůstává však ještě před námi základní otázka, totiž zda je tvrzení o takovém postavení člověka vůbec smysluplné, zda je slučitelné s tím, co z Písma o Božím díle víme. Za smysluplnou ji považují antropocentristé, kteří považují člověka za střed a vrchol, za smysluplnou ji považují i biocentristé, kteří soustřeďují všechen důraz na život – míníce tím ovšem život jen v biologickém smyslu - a někdy dokonce mají na mysli jen život mimolidský. Antropocentristé a biocentristé tak představují jakési protipóly, stojící v antagonistickém postavení. ?Je však rozumné vydělovat člověka či život jako takový z celku stvoření? To veliké Boží dílo, nebe a Země, svět či kosmos, universum se všemi komponentami, to není spousta nezávislých objektů, to je ohromná a složitá dynamická struktura se spoustou vztahů a vazeb. Druhá kapitola Bible začíná slovy: [Gn.2.1-3] Toto dokončení neznamená, že by se už nic neměnilo, nedotvářelo. Součástí božího stvořitelského díla je otevřený prostor pro vývoj, pro změnu, pro další tvoření, pro svobodnou vůli člověka, a tedy pro konání dobra - a také i pro konání zla. Když biblické poselství o stvoření čteme, musíme pamatovat na to, že je psali lidé v době, kdy racionálních informací o světě bylo nesrovnatelně méně než dnes, a psali je ne jako jakýsi objektivní či jakoby objektivní nezaujatý text, nýbrž jako naléhavé sdělení člověku. A tak člověk jako adresát tohoto sdělení v něm automaticky získává určitou mimořádnou roli. Přitom člověk se na všechno ostatní dívá přirozeně ze svého subjektivního hlediska. Klasická přírodověda se pokoušela tuto subjektivitu odstranit. Nekladla si otázku, zda to vůbec lze. Kvantová fyzika ukázala, že nikoli. Snaha po objektivitě spolu se snahou všechno hodnotit a uspořádávat - a přitom stát někde v centru či na špici - v nás zůstává hluboce zakořeněna. Přání křesťanských antropocentristů v sobě zosobňuje Jakubova a Janova matka: [Mt.20.20-23] Ona chtěla, aby něco bylo, něco objektivně platilo, totiž že jsou její synové nad ostatním tvorstvem. Jenže žít s Kristem, následovat Krista, to neznamená někde nebo něco či něčím být - to znamená něco dělat, určitým životem žít a jednat, o něco usilovat, k něčemu směřovat. A co je ono neurčité něco? - to se dovídáme z čteného výňatku z Pavlova 1. listu do Korintu: Jsme spolupracovníci na Božím díle. "Bůh stvořil člověka, aby byl Jeho obrazem; stvořil ho, aby byl obrazem Božím (Gn.1.27)" - to čteme v první Biblické kapitole. Bůh tedy nestvořil člověka jako pasivní článek jsoucna; my lidé, jeden každý z nás má v celku Božího díla své poslání, svůj úkol. Už jsme si připomněli, že v něm zůstává prostor pro dotváření. Bůh stále tvoří. Pán Ježíš říká: [J.5.17]. Bůh stvořil svět otevřený pro budoucnost, otevřený pro lásku, otevřený pro lidskou svobodu a iniciativu, otevřený pro to, aby člověk jako Jeho spolupracovník se podílel na Jeho krásném a velkolepém díle. Matka Zebedeovců nedostala na svou přání vyjadřující otázku odpověď ano či ne. Její přání nebylo smysluplné. V Božím království být prvním a být posledním splývá. Pán Ježíš říká: [Mt.23.11,12].  -  Božímu království nemůžeme v plnosti porozumět. Nemůžeme v plnosti porozumět ani Božímu stvořitelskému dílu, tomu, které je předmětem studia nejrozmanitějších vědních oborů, dívajících se na ně z různých stran. Vztahy "vyšší - nižší", "důležitější - méně důležitý" nechme pro naše lidské zkoumání dílčích otázek a neporušujme jimi pohled na úžasný celek Božího díla, v němž máme jeden každý své místo, své poslání. Petr chtěl vědět, jaká budoucnost čeká Jana; vzkříšený Ježíš mu odpovídá: "Chci-li ho nechat, dokud nepřijdu, co tobě po tom? Ty pojď za mnou!" (J.21.22). Ty dělej, co dělat máš. Ty čiň Boží vůli.

                A tak nepotřebujeme hledat odpověď na otázku, zda my lidé stojíme ve stvoření výše či na centrálnějším místě než delfíni, pejskové, mravenci, stromy, byliny, hory či oceány. Máme před sebou něco většího, důležitějšího, pozoruhodnějšího. My smíme a máme být Božími spolupracovníky. A při tom vůbec nejde o to, zda jimi mají být i delfíni, pejskové, mravenci, stromy, byliny, hory či oceány. Co je nám po tom. My můžeme a máme být vděčni za to, že jsme postaveni do velkolepého funkčního celku, jímž je Země se vším, co je na ní, a ta je zas ještě ve větším celku, jímž je vesmír, a ten je ještě ve velkolepějším celku celého Božího stvořitelského díla, přesahujícím možnosti našeho poznání. A nad ním je Bůh sám, všemohoucí, věčný a nekonečný, kterému na jednom každém z nás osobně záleží, který pro nás poslal na svět svého jedinečného Syna Ježíše Krista; Bůh, k němuž smíme důvěrně volat Abba - Otče, či spíše tatínku, Bůh který nás zve, abychom byli Jeho spolupracovníky v díle, které On stále koná. Abychom šířili lásku, abychom se angažovali pro dobro - pro Jeho království.