Vděčnost za stvoření a prosby za jeho zachování a obnovu

Vděčnost za stvoření

a prosby za jeho zachování a obnovu

Hradec Králové 6.10.2013

Vstupní slovo: Ž.148.1-4,13 Haleluja. Chvalte Hospodina z nebes, chvalte ho ve výšinách! Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy. Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy. Chvalte ho, nebesa nebes, rovněž vody nad nebesy, (13) Ať chválí Hospodinovo jméno, pouze jeho jméno je vyvýšené, jeho velebnost je nad zemí i nebem.

Čtení: J.1.1-14 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.

7 Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Text: Kol.1.15-20 Kristus je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

Závěrečné slovo: Kol.3.12-17 Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.

Nu.6.24-26 Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen

Písně:

161.1 Tebe, Bože, chválíme

171 Buď Pánu čest 3 sl.

178 Krásná je modrá obloha 8 sl.

180 Vše má, Bože, chválit Tebe 4 sl.

179 I hvězdy a slunce 4 sl.

503.1,3 Jezu, milovníče můj

Děkujeme Ti, Otče náš, za celé Tvé krásné a dobré stvoření, jehož jsme součástí a uvnitř něhož máme své poslání. Děkujeme Ti, že Tě v rámci našich lidských možností můžeme poznávat jako všemohoucího Stvořitele a Pána, a zároveň jako milujícího Otce, kterému na celém stvoření záleží, kterému záleží osobně na jednom každém z nás. Vyznáváme, že tuto skutečnost často nepromítáme do našeho uvažování, hodnocení a jednání, že se často necháváme vést strachem či sobectvím, že nám často chybí víra. Děkujeme Ti, že Tvá láska je silnější než náš lidský hřích.

Děkujeme Ti za Pána Ježíše Krista, který přišel na svět, mezi nás lidi, aby vzal tíhu našich vin na sebe, aby obnovil celé naším lidským hříchem porušené stvoření, aby otevřel přístup do nebe, ale také aby uzdravoval a učil, kde jsou pravé hodnoty, v čem spočívá smysluplný život, aby zdůraznil, že základem bytí je láska.

Děkujeme Ti za Církev, za společenství sester a bratří v Kristu. Děkujeme Ti za toto naše dnešní shromáždění. Prosíme Tě za všechna shromáždění Tvé Církve. Prosíme za jasné kázání evangelia. Prosíme, buď svým Duchem přítomen i zde mezi námi.

Otče náš ...

V 21. století se setkáváme s dříve nevídanými prudkými změnami počasí. Hned po povodních třeba přijdou sucha, po chladných dnech vedra a naopak, atd. Počasí – či dokonce podnebí - jako by se zbláznilo. Pravděpodobně nejde jen o cosi náhodného; zřejmě skutečně probíhá změna klimatu. To není v historii Země, ba ani v historii lidstva nic nového. Dokonce je pravděpodobné, že mnohé důležité události v dějinách ● se změnou přírodních podmínek souvisely. Dnes však téměř jistě při tom hraje nezanedbatelnou roli lidská činnost, která přírodní podmínky ovlivňuje: >vede k růstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, >působí úbytek vody na pevninách a nad nimi >a má i další, zpravidla nepříjemné důsledky. S klimatem se něco děje. ¿Neměli bychom v tom slyšet Boží řeč? Kdo má uši k slyšení, slyš. Třeba nám Pán Bůh chce něco důležitého říci. Něco k našemu způsobu života, uvažování a jednání.

Na začátku Bible čteme o stvoření světa, o stvoření kosmu. Jde o hluboké alegorické líčení ukazující jednotu celého díla stvoření, zdůrazněnou sedmým dnem, dnem Hospodinova odpočinutí. Člověk uvnitř stvoření má svou úlohu. Aby ji mohl plnit, obdařil ho Stvořitel rozumem, schopností poznávat. Ta ovšem je a zůstává omezená: Adam s Evou zhřešili, když jedli ze stromu poznání dobrého i zlého. ● Člověk má svět poznávat, aby své poslání plnil, aby o stvoření pečoval a vzdělával je, aby si mohl opatřovat, co k životu potřebuje, a přitom aby stvoření nekazil a neničil.

V průběhu historie lidské poznání rostlo a roste. Je toho mnoho, co člověk dnes ví, a i tato skutečnost mu může pomoci poznat, jak mnoho toho neví. V lidském poznávání docházelo k různým zvratům a skokům. ● Na konci období renesance žili v Evropě dva moudří muži, jejichž ideje předznamenaly další vývoj poznávání. Oba měli vztah k naší zemi. René Descartes, o němž se traduje, že jako mladík bojoval na Bílé hoře, vnesl do poznávání analytický přístup, znamenající jít co nejhlouběji k podrobnostem, přístup velice přínosný a užitečný, avšak jako metoda a nikoli jako cíl, na nějž byl v průběhu doby povýšen, a tak se lidem pro jednotlivosti začal vytrácet celek. Vnímat Boží stvoření jako celek, vidět v něm souvislosti, to bylo vlastní Janu Amosi Komenskému. Jeho si vážíme a k jeho odkazu se hlásíme; nicméně vývoj evropského myšlení byl předznamenán především Descartovým, či jak říkáme karteziánským analytickým přístupem. Člověk poznává často i do značné hloubky jednotlivosti, avšak celek se mu ztrácí. Text, který jsme četli z Pavlovy epištoly Koloským křesťanům, do karteziánského rozdrobeného pohledu na svět nezapadá. ●● Při důsledném "škatulkování", co do kterého oboru patří, se zapomnělo na to, že přírodověda studuje ten svět, který stvořil Bůh.

Zkusme si teď položit otázku: "¿Kdo je Kristus?" Snadno dáme jednoduché, katechismové odpovědi: Boží jednorozený Syn, Spasitel, Zachránce. Podrobnější odpověď najdeme v různých vyznáních víry. Možná ještě hlouběji při promýšlení této otázky nás zavede známý Izaiášův text, čítaný v období Adventu a Vánoc: Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížetství na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje. (Iz.9.5 (kral. 9.6)). Určitým pokusem o odpověď je i trojiční učení. Ještě dále nás vedou čtené texty z Janova evangelia a z listu do Kolosis. Z prologu Janova evangelia k nám zní: Kristus – Slovo. Všechny věci skrze ně učiněny jsou. – Kristus objímá, zahrnuje celé stvoření. Stvoření krásné, dobré, harmonické, avšak naším lidským hříchem poničené. Přišel v těle na svět, aby vzal tíhu naší viny na sebe, prošel hrozným utrpením, zemřel na kříži, avšak svým vzkříšením zvítězil nad zlem a ukázal, že činí vše nové, že přináší obnovu celému stvoření. Jasně tak potvrdil, že Bohu Otci stále na Jeho stvořitelském díle záleží, že mu záleží na člověku, avšak nejen na člověku, nýbrž i na celé přírodě, že mu záleží na všech vztazích uvnitř jeho velkolepého díla. Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J.3.16). Kristus je ten, skrze Něhož Bůh působí, skrze Něhož poznáváme smysl věcí. Pavlova slova, která jsme před kázáním četli, nejsou teologickou studií – ta by třeba i zastarala, nýbrž jsou nadčasovým oslavným chvalozpěvem, který je třeba na sebe nechat působit, nechat se jím oslovit a prostoupit.

Na podzim v našich sborech slavíváme díkůvzdání za úrodu. Je to dobrý zvyk, který nám připomíná, že to, že máme co jíst, není samozřejmé. Vděčnost za to patří Bohu. Avšak ono těch pro život potřebných nesamozřejmostí, které však bývají jako samozřejmosti přijímány, je více. Máme kde bydlet, máme se čím odívat, máme zdroje energie. Máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi, můžeme vnímat krásu přírody i krásu věcí lidmi vytvořených. Náš život je s okolím provázán a je na něm závislý. Bohu patří dík nejen za úrodu, nýbrž i za zdroje energie, za druhé lidi, za přírodu, za krásné prožitky. Bohu patří dík za celé stvoření, za celý kosmos. Dík, znamenající i prožitek sounáležitosti a jednoty. Aby tuto skutečnost zdůraznili, vybrali v pravoslavných církvích první zářijový den jako Den vděčnosti za veliký dar stvoření a proseb za jeho zachování a obnovu. I z dalších míst zaznívají výzvy věnovat nějaký čas v prvních dvou měsících školního roku biblickému poselství o stvoření a připomínce vděčnosti za ně. K této výzvě se připojují i PO pro otázky ŽP při SR ČCE a Ekologická sekce České křesťanské akademie, kterou jsem asi deset let vedl. I v dnešním bohoslužebném shromáždění si vděčnost za veliký dar stvoření chceme připomenout a vyjádřit.

K vděčnosti patří ● rád přijímat, užívat ve sdílení s ostatními a s předmětem vděčnosti dobře zacházet, opatrovat jej a rozhodně jej neničit. Ve vztahu lidí ke stvoření to však, žel, vypadá jinak. A jde nejen o ty, kteří v Boha – Stvořitele nevěří. Honíme se za spotřebou a ztrácíme vědomí přináležitosti k celku stvoření a vazeb k němu. Člověk se na stvoření dopouští násilí. Navzdory vědomí škodlivých vlivů své činnosti, dotýkajících se přírodního i mezilidského prostředí, dále kácí pralesy, ničí krajinu dálnicemi a jimi i dalšími stavbami znemožňuje vsakování vody, čímž nejen zvyšuje riziko povodní, nýbrž tento vzácný dar – o jeho vzácnosti se čím dále více přesvědčujeme – odmítá a nechává odtéci do moří a oceánů. Pro své pohodlí spaluje dále ve velkém fosilní paliva – třeba tím, že místo aby šel pěšky nebo jel na kole, tak sedne do auta a jede - a tak dále zvyšuje nadměrnou koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře. Atd., atd. ¿Je z této neradostné situace vůbec východisko, či má hřích poslední slovo? Kdo čte Písmo, případně aspoň prošel výukou náboženství, nedělní školou, konfirmačním cvičením či nějakou jinou formou katecheze, tak tvrzení, že by hřích mohl mít poslední slovo, přirozeně odmítne. Tedy: je východisko, je cesta.

"Já jsem ta cesta, i pravda, i život" říká o sobě Pán Ježíš Kristus (J.14.6). On přišel kvůli celému světu. Poněvadž se zalíbilo Otci, aby v něm všecka plnost přebývala, a skrze něho aby smířil s sebou všecko: jak ty věci, kteréž jsou na zemi, tak ty, kteréž jsou na nebi. (Kol.1.19,20). Smíření se tedy týká celého stvoření. Znamená nový začátek – již v míru, bez násilí.

Všemohoucímu Bohu na světě záleží. ¿Jak se to promítne do pozemské reality? Nevíme, neumíme si to představit. Jde o to Kristu věřit. Všecko zajisté, což se narodilo z Boha, přemáhá svět; a toť jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše (1.J.5.4), čteme v 1. Janově epištole. Věřit Kristu, to neznamená složit ruce v klín, znamená to činit dobro a angažovat se pro ně. Znamená to Krista následovat, přijmout Jeho nepomíjitelné hodnoty za své, opustit kritérium materiálního pohodlí a osobního zisku a nahradit je kritériem přínosu pro celé stvoření, pro lidi i přírodu, pro Boží království. Následovat Krista, to neznamená nějaký přívažek k životní praxi, nýbrž radikální změnu. Znamená to prožít a prožívat sounáležitost s celým stvořením.

Hřích nemá poslední slovo. Bůh dal člověku svobodnou vůli. Člověk může hřešit a připravovat se tak o plnost života a ztrácet jeho smysl. Člověk se však také může postavit proti hříchu, proti zlu – dnes to znamená jít "proti proudu" – a tak naplňovat život, být Božím spolupracovníkem, žít k Božímu obrazu v souladu s prvotním posláním člověka, žít plně, žít smysluplně, přijmout podíl na Kristově konečném vítězství. On, tichý Beránek Boží, který cestou utrpení, bolesti a porážky šel k slavnému vítězství nad světem, nad zlem, volá k následování, volá k promítání svého vítězství do tohoto světa, do každodenní praxe. ¿Že je těch, kteří tento hlas slyší, kteří usilují o to Nové, o změnu životního stylu a hodnot, o prosazení pozitivních vztahů mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a ostatním světem, málo? My lidé sice ovlivňujeme vývoj, avšak nejsme pány dějin. Bůh nám dává svobodnou vůli, abychom mohli činit dobro a usilovat o ně, abychom mohli vědomě a dobrovolně jít Kristovou cestou. On může toto počínání mála jako modlitbu vyslyšet. On může změnit lidská srdce. Je třeba nebát se vykročit. V Písmu nacházíme eschatologické obrazy Božího míru uvnitř stvoření. Ty se nemusejí týkat jen mimosvětské oblasti. Boží království přichází v Kristu na svět. Záleží na našem jednání. Bohu na něm záleží. On stvořil svět krásný a dobrý. Kéž vděčnost za celé stvoření, za to, že i my do něho patříme, provází naše myšlení i počínání.

V úžasu a s pokorou vzhlížíme, Otče náš, k Tvému velkolepému, krásnému, vznešenému stvořitelskému dílu. Obdivujeme jeho harmonii a rozmanitost. Vyznáváme, že svým sobectvím, svou necitlivostí a nezájmem je často poškozujeme a škodíme mu. V pokání si uvědomujeme, jak ve svém přístupu k lidem i k přírodě zapomínáme na Tebe, nehledáme Tvou vůli, nesnažíme se sdílet Tvé dary s druhými lidmi ani s ostatními tvory a na stvoření se dopouštíme násilí.

Prosíme Tě, Otče, za planetu Zemi, za živou i neživou přírodu.