Stvoření očekává ...

       Kol.1.15-20, Gn.1.1,2,31,2.1-3, Ř.8.19-26,31b-39, J.1.1-5,14-16 (kral.)

      Většina z nás se setkala s názorem, že biblické učení o stvoření je neslučitelné s vědeckým poznáním světa, který pak byl rozšiřován na tvrzení o iracionalitě víry a směřován k tvrzení o nepravdivosti Písma, a nakonec i k výroku, který autor 14. a 53. žalmu přisuzuje - použiji-li kralickou formu - bláznovi: Říká blázen v srdci svém: Není Boha. (Ž.14.2, 53.2). - Není cílem kázání ukazovat na pošetilost a nesmyslnost takových úvah. Nicméně myslím, že na jejich vzniku má i církev určitý podíl. Teologie stvoření před rozvíjejícím se materialistickým racionalismem svým způsobem kapitulovala a stahovala se do jakéhosi myšlenkového ghetta. A příliš jednostranně zůstávala u starozákonních zdrojů, tedy především u prvních kapitol Bible, přičemž pro nás, křesťany, stavějící na Kristu, snad nejpodstatnějším svědectvím o stvoření jsou čtené novozákonní texty, především prolog k Janovu evangeliu.      

"Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. ... A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. ... Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí." (J.1.1-5,14,16)

      Na počátku bylo Slovo. To Slovo bylo Bůh. Slovo se stalo tělem. Evangelista Jan zde zcela zřejmě hovoří o Kristu. Už zde tak Jan naznačuje rozumem nepostižitelný vztah Boha Stvořitele a Krista Spasitele, který tvoří důležitou součást trojičního učení. Kristus Spasitel byl hned na počátku. Skrze Něho Bůh tvořil a tvoří, skrze Něho Bůh působil a působí. Bůh, který je Láska.

      První kapitola Geneze není popisem procesu vzniku světa a života, nýbrž svědectvím o kráse a celistvosti Božího stvořitelského díla. Na ni navazují čtené první tři verše z druhé kapitoly této knihy, které jakoby přibližovaly Boží radost ze stvoření. Jenže pak přichází porušení, hřích. Můžeme se ptát, proč Bůh dopustil takovou ránu svému stvořitelskému dílu. Proč to muselo být? - Není naší věcí to pochopit. Možná proto, abychom měli skutečně svobodu vůle a z této pozice mohli Boha hledat a ptát se na Jeho vůli. I když mnohému nerozumíme, přece z Boží milosti můžeme něco z Jeho záměrů a cílů prožívat. Četba Janova prologu nám naznačuje, že Kristus, Spasitel, byl hned na počátku, že spasení je završením stvoření, a tedy že když lidský hřích zasáhl nejen člověka, nýbrž celé stvoření, tak ani spasení se netýká jen lidí, nýbrž celého světa, celého kosmu.

      Už ze SZ poznáváme, že navzdory našemu lidskému Bohu na Jeho díle stále záleží. Ale nejvýrazněji je tato úžasná skutečnost vyjádřena až Novým zákonem, svědectvím o Kristu, o spáse, o tom, že Bůh Stvořitel je nejen suverénním Pánem, nýbrž zároveň milujícím Otcem. "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (J.3.16) Předmětem v této větě, již Ježíš adresuje v první řadě farizeu Nikodémovi, není člověk či určitá specifikované množina lidí, nýbrž je to svět; v řeckém originále čteme KOSMOS, můžeme si pod ním představit také vesmír, tedy vše to, co Bůh stvořil a čemu na počátku Písma náleží přívlastek "dobré". Vše to je a zůstává předmětem Boží lásky a Jeho aktivního zájmu. Znamená to, že spasení se týká celého světa, který nás obklopuje, jehož jsme součástí s okolím propojenou spoustou vazeb. Věda se zajímá o ty vazby, které představují nějaké materiálové či informační toky. Jenže tím se provázanost a strukturovanost stvoření nevyčerpávají. Ony existují i důležité vazby citové, vazby související s údivem, které se však nám dnešním lidem poněkud vytrácejí. A vytrácí se i sama schopnost divit se. Obdiv Božímu dílu sice vyjadřujeme rádi v oblíbené písni Tebe, Bože chválíme  slovy "Tvému divíme se dílu", avšak onen úžas nám, Evropanům žijícím na přelomu 2. a 3. tisíciletí, příliš vlastní není. A přitom se nás bytostně dotýká ona hluboká, sotva uvěřitelná funkčnost světa s život umožňujícími hodnotami fyzikálních konstant a s neobyčejně složitým komplexem regulačních mechanizmů, které udržují nejrůznější veličiny na hodnotách životu příznivých, a to - aspoň zatím a již ne v plnosti - navzdory naší lidské bezohlednosti a tuposti, jimiž tyto mechanismy narušujeme.

      První přikázání lásky nás vyzývá milovat Boha z celého srdce, z celé duše, z celé mysli i z celé síly. My často máme tendence náš vztah k nebeskému otci omezit na ty první dvě, tedy vnitřní složky. A naproti tomu v přístupu k jeho dílu, ke světu, k přírodě, zas necháváme stranou to vnitřní, citové, mimoracionální. Vytrácí se nám pohled na stvoření jako na celek, pohled, k němuž racionální myšlení a aktivita nestačí, který vyjadřuje i cit, vyjadřuje i to, co bibličtí autoři označují slovy srdce a duše. Evangelista Jan nás v prologu svého evangelia uvádí do souvislosti stvoření a spasení. Ježíš Kristus je ten, který byl, který je a který přijít má. Nevíme, proč Bůh dopustil, aby hřích pokazil Jeho dílo. Ale On věděl, že moc hříchu je dočasná. Spasení patří nerozlučně ke stvoření. A týká se celého světa, celého stvoření. Boží láska nemá žádné meze. Její dosah je universální. I my ji můžeme přijímat jen v úžasu a obdivu, a s díky a pokorou. Četli jsme dva oddíly z Pavlových epištol, v nichž myslí na její vskutku kosmický dosah.

      "Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?" (Ř.8)

      "On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá. ... Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži." (Kol.1)

      Pavel zde neformuluje nějaké učení, nepodává teologický výklad; jeho slova nejsou určena jako nástroj nějaké pro nějakou racionální deduktivně vedenou argumentaci. Jde mu o něco docela jiného. Snaží se vyjádřit hluboký duchovní prožitek, který v plnosti sdělitelný není. Chce čtenářům pomoci, aby jej mohli s ním sdílet, a to ve vědomí sounáležitosti s celým stvořením. Aby byli vnořeni do skutečnosti, že jsou organickou součástí Božího plánu, Božího díla, dobrého a funkčního, na němž Bohu stále - navzdory lidskému hříchu - stále záleží. Aby poselství o tom že Bůh je Láska a že tento Jeho atribut se týká celého stvoření, bylo součástí jejich osobností. Aby si v plnosti uvědomovali blízkost Kristovu - blízkost Slova, skrze něhož je učiněno vše, co existuje, blízkost Toho, který šel v pokoře cestou kříže, který se plně identifikoval s trpícím stvořením, aby přemohl moc hříchu. Kdo hlubokou Boží lásku prožívá, v celoživotní modlitbě a očekávání na Hospodina získává k celému stvoření - k druhým lidem, k živé i neživé přírodě - vztah jako k dobrému dílu Božích rukou. Přijímá je jako vzácný dar a s citem a rozvahou jej užívá. Přijímá je ovšem zároveň jako závazek, který dává směr životnímu usilování a pro který má smysl se angažovat.

Děkujeme Ti, Pane Ježíši Kriste, že k Tobě, Slovu, jímž vše učiněno je, můžeme přicházet jako k Příteli a Bratru, že v Tvé blízkosti můžeme prožívat úžas nad krásou, bohatstvím a komplexností stvoření. Děkujeme Ti, že pro Tvé dílo spásy víme, že má smysl se ve prospěch stvoření angažovat, že smíme věřit ve vyslyšení modliteb, že smíme vědět, že moc hříchu je dočasná a omezená, že Ty jsi konečným vítězem. Prosíme Tě o požehnání pro všechny dobré snahy, prosíme Tě, aby celé stvoření vzhlíželo k Tobě jako ke Spasiteli a Pánu, jako ke středu a cíli bytí.

      Amen.