Smíření

Vstupní slovo: Žalm 148.1-6a: Haleluja. Chvalte Hospodina z nebes, chvalte ho ve výšinách! ²Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy. ³Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy. ⁴Chvalte ho, nebesa nebes, rovněž vody nad nebesy, ⁵chvalte Hospodinovo jméno! Vždyť on přikázal, a bylo to stvořeno, ⁶on tomu dal povstat navěky a navždy

Po modlitbě: Izajáš 11.6-9 (B21):  Vlk bude bydlet s beránkem, leopard ulehne vedle kůzlete; tele se bude pást spolu s lvíčetem a malé dítě je povede. ⁷Kráva a medvědice budou na pastvě, jejich mláďata si lehnou společně a lev bude žrát slámu jako dobytče. ⁸Nemluvně si bude hrát nad dírou zmije, batole sáhne do hadího doupěte. ⁹Už žádná zloba, už žádná záhuba nikde na celé mé svaté hoře - země bude plná poznání Hospodina, tak jako vody naplňují moře!

Před kázáním: Matouš 5.3-9, Marek 9.38-40: Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. ⁴Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. ⁵Blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi. ⁶Blahoslavení, kteříž lačnějí a žízní spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou. ⁷Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství dojdou. ⁸Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. ⁹Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. (Překlad "Slovo na cestu:":) ³„Kteří lidé jsou skutečně šťastni? Šťastni jsou pokorní, nenamyšlení, vždyť těm patří Boží království. ⁴Šťastni jsou ti, kteří pláčou v zármutku, vždyť Bůh je potěší. ⁵Šťastni jsou ti, kteří pro sebe nic nevymáhají, vždyť jim Bůh dá celou zemi. ⁶Šťastni jsou ti, kteří touží po tom, co je správné, jako žízniví po vodě, vždyť jejich žízeň bude utišena. ⁷Šťastni jsou milosrdní, vždyť Bůh k nim bude také milosrdný. ⁸Šťastni jsou ti, kteří si zachovali čistý pohled na život, vždyť oni uvidí Boha. ⁹Šťastni jsou ti, kteří působí pokoj, vždyť k těm se Bůh bude hlásit jako ke svým dětem. ⨀ (Mk.9.38-40): Jan Ježíšovi řekl: "Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil." ³⁹Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. ⁴⁰Kdo není proti nám, je pro nás.

Poslání: 1.Janův list 4.8-11: Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. ⁹V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. ¹⁰V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. ¹¹Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.

Požehnání: List Římanům 15.33: Bůh pokoje buď se všemi [vámi] námi. Amen.

Písně

442 Pane, dnešek je den chvály

297 Slyš jaká to libá píseň (před kázáním);

346 Buď Tobě sláva (po kázání)

482 Jak rozkošné a milé

489 Tvé požehnání

Děkujeme Ti, Otče náš, za dnešní den, za možnost být ve shromáždění Tvé církve. Děkujeme za pozvání na Kristovu cestu, děkujeme za jeho příklad, že u Něho můžeme poznávat, jak máme smýšlet, jaké si máme vytvářet vztahy k druhým lidem i k celému světu, jak máme žít. Děkujeme Ti, že u Něho můžeme poznávat skutečnou lásku jako nejvyšší hodnotu. Prosíme Tě, veď nás v našem myšlení i jednání, prosíme Tě, aby se do našich životů plně promítalo evangelium, abychom celými svými životy svědčili o Tobě, o Tvém zájmu o každého člověka.

Prosíme Tě za všechna křesťanská shromáždění. Prosíme Tě, buď svým Duchem přítomen i dnes zde, mezi námi.

Amen.

Ve vánoční písni, kterou jsme zpívali, jsme si připomněli jedno z Ježíšových poslání: Smírce. Očekávaný Mesiáš měl přinést smíření. V Izaiášově proroctví (9.5|6) je nazýván Knížetem pokoje:  Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. A četli jsme i krásný Izaiášův obraz eschatologického míru. Nezapomenu, jak jednou jednoho mého přítele biologa a ekologa pobouřil - vždyť příroda bez predátorů by přece nemohla fungovat, nicméně pak i on přijal vysvětlení, že nejde o nějaké přetvoření fungování přírody či popírání přírodních zákonů, ale o obrazné vyjádření cíle, a tím i hodnot. A nedílnou součástí onoho cíle je mír, smíření

Žijeme ve světě plném různých napětí. A často vidíme, jak pro maličkost vzniklá rozepře se stupňuje, napětí roste, dochází k odcizování či k znepřátelení lidí, v manželstvích k rozvodu, a se znepokojením si uvědomujeme, že v mezinárodních vztazích to může vyvrcholit i válkou.

Jako lidé si vytváříme nejrozmanitější vztahy, především k druhým lidem - v rodině, v bydlišti, na pracovišti, v církvi, a často i k lidem, které osobně neznáme, třeba k těm, kteří se do svých funkcí dostali v demokratických volbách.  A nejen k lidem, nýbrž i k přírodě, k událostem, k názorům, teoriím atd. ¿Jak přijímáme druhého člověka? ¿Jak přijímáme přírodu? ¿Uvědomujeme si, že naše vlastní já se vlastně uskutečňuje prostřednictvím druhých lidí, že oni jsou pro nás darem? Každý máme svá obdarování, bez druhých lidí bychom byli prostě v mnoha směrech úplně vedle.  A nejen to. Potřebujeme se sdílet se svými radostmi a bolestmi, zkrátka potřebujeme druhé lidi. Povzdech chromého v příběhu o uzdravení u rybníka Bethesda "Pane, nemám člověka" obecně vyjadřuje neradostnou existenciální situaci člověka, který je opuštěn, osamocen, jemuž chybějí tolik potřebné vazby k druhým lidem. Druhé lidi nám Bůh dává jako sestry a bratry, jako spolupracovníky a spolupoutníky, a nikoli jako rivaly či konkurenty.

Podobně se můžeme ptát, zda umíme celou přírodu brát jako Boží dar. Bez ní by náš život nebyl možný - získáváme z ní potravu i další věci k životu potřebné. Je ovšem darem určeným všem lidem ve všech generacích. ¿Uvědomujeme si to? Tato skutečnost je nejen důvodem k šetrnému a nenásilnému zacházení, ale i k odpovědnému poznávání, které nejen má oné šetrnosti a potřebě sdílení napomoci, nýbrž také má vést k hlubšímu obdivu k celému Božímu dílu, k obdivu, který vede k pokoře a skromnosti. A konec konců, i my, jeden každý z nás, jsme součástí přírody. Příroda, jak přímo, tak i zprostředkovaně, se podílí na dotváření našich osobností.

Ani historie poznávání přírody není prosta zbytečných napětí a konfliktů. Jak dlouho představitelé oficiální církve trvali na tom, že Země je středem planetárního systému, a ti, kdo za střed pokládali Slunce, za tento svůj názor platili osobní svobodou či někdy i životem! Dnes je jasné, že popis našeho planetárního systému je jednoduší, považujme-li za jeho střed Slunce, nicméně jednotlivá pozorování popisujeme z pozice Země: Slunce vychází či se nachází v jarním bodě, případně se nalézá v tom kterém souhvězdí. Dříve nesmiřitelné pohledy na sluneční soustavu se dnes společně uplatňují a navzájem doplňují. ⨀  Podobně je možné na vývoj vesmíru přijmout pohled, který je spojením kreacionismu a evolucionismu. Zdánlivě nesmiřitelné pohledy ve skutečnosti nesmiřitelné nejsou. A i když by se jejich spojení nenašlo, ¿mělo by to být důvodem ke konfliktům, napětím či nevraživosti? Ve fyzice se setkáváme s dvojím pohledem na světlo - jako na proud částic a jako na vlnění. Pro oba jsou experimentální důvody, světlo má ty i ony vlastnosti. Při tom tyto dva pohledy jsou vzájemně ve sporu. Částice je lokalizovaná do určitého místa, vlna se v prostoru rozprostírá.  To jsou neslučitelné vlastnosti. Nemělo by cenu, aby zastánci jednoho pohledu se dívali spatra na zastánce pohledu druhého či jimi pohrdali, ono dokonce zřejmě nemá ani smysl být zde zastáncem jednoho či druhého pohledu. Moudřejší je připustit, že naše chápání je omezené, že tomu nejsme s to rozumět. Tak se na to dnes přírodovědci dívají. Významný dánský fyzik Niels Bohr v této souvislosti připomíná, že nesmíme naší logice, sice mnoha zkušenostmi prověřené, ale přece jen jenom lidské, přisuzovat absolutní platnost. Existují skutečnosti, které jsou v naší tradiční logice neslučitelné - nejde jen o částicovou a vlnovou povahu světla, ale třeba i o Boží milosrdenství a Boží soud. Mimochodem, ¿neřešíme my dnes onen poslední zmíněný problém tím, že Boží soud z našich úvah prostě vytěsňujeme?

Napětí mezi lidmi navzájem i mezi člověkem a přírodou jsou důsledky lidského hříchu. Izaiášův eschatologický obraz, který jsme si v prvním čtení připomněli, vyjadřuje mír v Božím království, kam nám Ježíš Kristus svou obětí znovu otevřel přístup. Cesta za Kristem je kromě jiného cestou šíření atmosféry smíření.  ¿Nicméně, co smíření skutečně je? Uvažování o smíření by nemělo pominout Ježíšova slova, která zapsal evangelista Lukáš (12.51-53): Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení!   Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem,  budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.

Smíření je samo o sobě velice vysoká hodnota, avšak nikoli nejvyšší. Smíření s hříchem, s ďáblem, s mocnostmi zla je nepřípustné. Nelze se smířit se silami odvádějícími z cesty za Kristem. Kristus, Smírce, však moc zla přemohl. Nedávno jsem četl velice zajímavé osobní svědectví Naeema Fazala, Pákistánce, který prožil mládí v Kuvajtu a pak se vystěhoval do U.S.A. On i jeho sourozenci  se stali křesťany, avšak jejich rodiče zůstali muslimy, a tak v rodině vzniklo bolestné rozdělení. Navzdory němu však křesťanští synové a dcera své rodiče nepřestali milovat a v síle jejich lásky se hroty mezigeneračního a mezináboženského napětí otupily.

V průběhu dějin se křesťanství rozdělilo do mnoha církví a denominací. Věřím, že dnes už mezi nimi převládá atmosféra lásky a úcty, nicméně někde a v některých ohledech tu ještě různá napětí a pnutí přetrvávají. Myslím, že zkušenost z pohledu na povahu světla je inspirující. Když nejsme s to pochopit, co se děje v hmotném světě, oč více si nemůžeme nárokovat schopnost pochopit věci, které hmotný svět přesahují, které se týkají našeho vztahu k Bohu. Věřím, že své poslání mají různé formy uctívání našeho nebeského Otce: katolická, pravoslavná, protestantská, evangelikální atd. Taková rozmanitost je obohacením Církve Kristovy, té Církve s velkým "C", která prostupuje jednotlivými církevními organizacemi a mohutně je přesahuje. Všichni křesťané se hlásíme ke Kristu - Smírci, Knížeti míru či pokoje. Smíření je nedílnou součástí Jeho díla spasení, vykoupení, jeho díla obnovy světa. Celý Jeho život a dílo jsou vyjádřením Boží lásky.  Kéž i naše svědectví o Kristu s sebou nese pozvání ke smiřování a smíření.

Na závěr kázání poslyšme slova, která píše apoštol Pavel koloským křesťanům (1.18-23a / B21): On [Kristus] je hlavou těla církve, on je počátek a prvorozený z mrtvých, aby tak ve všem držel prvenství.  ¹⁹Bohu se zalíbilo všechnu plnost složit v něm ²⁰a skrze něho se sebou smířit vše. Krví jeho kříže, jím samým, pokoj způsobil tomu, co je na zemi i na nebi.  ²¹I vás, kteří jste mu kdysi byli cizí a svými myšlenkami i zlými skutky nepřátelští, nyní již usmířil.  ²²Ve svém lidském těle podstoupil smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a úhony - ²³pokud ovšem zůstáváte pevně ukotveni ve víře a neuchylujete se od naděje evangelia.

Zpívejme nyní společně píseň 346 - Buď Tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal.

Pane Ježíši Kriste,

děkujeme Ti za pozvání na cestu za Tebou. Děkujeme Ti, že svou obětí přinášíš smíření mezi lidi i do celého stvoření. Děkujeme Ti za poznání, že plně prožívaný život jednoho každého z nás se uskutečňuje i prostřednictvím druhých lidí a přírody. Děkujeme Ti, že dosah Tvé oběti na kříži není omezený, že se v ní manifestuje Boží láska k celému světu. Prosíme Tě za druhé lidi, blízké i vzdálené. Prosíme Tě za nemocné, za zarmoucené, za bezradné, za ty, kdo jsou v těžkých životních situacích. Prosíme Tě za ty, kdo Tě dosud neznají, kdo se dosud nerozhodli jít za Tebou. Prosíme Tě za ty, jimž jsou svěřena závažná rozhodování.

Děkujeme Ti, že Tvá náruč je otevřena všem. Prosíme Tě, aby osvobozující poselství o Tvé lásce, o smíření, o smyslu bytí zaznívalo celým světem a pronikalo až do nejzazších koutů lidské existence.

Děkujeme Ti za slova modlitby, kterou učíš své učedníky. Jimi voláme k nebeskému Otci: Otče náš …

Praha, 18/04/2018; poslední úprava 21/10/2018