Rozmanitost

 

Ekumenická bohoslužba ke Dni Země

Praha, Nejsvětější Salvátor 22.4.2008

 

Vstupní slovo: Gn.1.1,31a

Čt.:Gn.6.17-22, Ř.12.3-10

Text: J.10.14-16

Závěrečné slovo: Zj.21.1-4,22.1-5

 

Písně:

161 Tebe, Bože, chválíme (4)

171 Buď Pánu čest (3)

178 Krásná je modrá obloha (8)

180 Vše má, Bože, chválit Tebe (4)

179 I hvězdy a Slunce (4)

582 Toužíme v lásce žíti stále (3)

 

 

       Při dnešní bohoslužbě si chceme připomenout Den Země, planety, na níž žijeme a na níž se nachází nám lidem dostupná část velkolepého Božího stvořitelského díla. V ekologické sekci České křesťanské akademie si na jednotlivé kalendářní roky vybíráme určitá nosná témata. Letos je to "Pestrobarevný svět". Chceme si všímat diverzity, rozmanitosti ve stvoření. Je to téma široké, možná pro někoho až příliš abstraktní, avšak je užitečné, abychom se na stvoření dívali nejen jako na jakýsi souhrn jednotlivostí či druhů, nýbrž abychom v něm viděli i různé souvislosti a závislosti, abychom si všímali vlastností, které se netýkají toho či onoho jedince či druhu, nýbrž které patří celku stvoření,případně  nějaké jeho hodně strukturované části. A právě takovou vlastností je i rozmanitost.

S rozmanitostí souvisí krása. [Pestrobarevnost světa v užším smyslu – bohatost, kontrastnost barev vnímaná při slunečním svitu a jasné obloze povznese mysl i hodně chladnomilného člověka, zatímco nekontrastní šeď za mlhy či smogu náladě nepřidá.] Budeme-li mluvit o krásné krajině, představíme si krajinu s rozmanitými přírodními útvary. Ženy usilující být krásně oblečeny asi nebudou myslet na sebedokonalejší uniformy. A rády oblečení mění. Krásné prostě nesmí být fádní. Obdiv k Božímu stvořitelskému dílu, k jeho velikosti a kráse byl pro starověkého či středověkého Žida či křesťana samozřejmý. A přirozeně, spontánně, bez nějakého rozumového odůvodňování, se týkal i jeho úžasné rozmanitosti.

K novověku patří racionalita, přemýšlení o věcech. Od izolovaného zkoumání jednotlivých jevů, v určitém smyslu nastartovaného francouzským myslitelem René Descartem, se postupně lidstvo dostává k vnímání vztahů a souvislostí a uvažování o nich, tedy k pohledu, který sice zastával už Descartův současník Jan Amos Komenský, ale který po tři staletí byl opomíjen, než se začal uplatňovat v moderním systémovém přístupu. A tak si dnes uvědomujeme, že ona rozmanitost není jen podmínkou krásy, nýbrž i funkčnosti a stability, stálosti. Jednoduchý a názorný příklad této skutečnosti nabízí rozmanitost stromů na pražském Karlově náměstí. Díky ní park jako celek přežívá různé vnější nepřízně týkající se jednotlivých druhů stromů. Obecně platí, že rozmanitost rostlinných i živočišných druhů je pro celý zemský ekosystém velice žádoucí. Rozmanitost však neznamená chaos. Krása vyžaduje harmonii. Systém znamená existenci dobrých funkčních vazeb mezi jednotlivými složkami. Stromy na Karlově náměstí byly sázeny s velkým rozmyslem, jakoby si zakladatelé parku skutečně byli vědomi základního lidského poslání: jako bytosti stvořené k Božímu obrazu v rámci svých lidských možností a schopností se podílet na krásném, harmonickém Božím stvořitelském díle.

Už v biblické zprávě o stvoření můžeme vycítit význam rozmanitosti. Jednotlivé dny stvoření jsou každý úplně jiný, navazují však na sebe a sedmý den se Stvořitel raduje z celku, který v popisovaných šesti etapách vznikal. Po čase však byla harmonie ve stvoření narušena lidským hříchem. Nicméně Stvořiteli na zachování rozmanitosti nesmírně záleželo. V Písmu je to vyjádřeno tím, že Noe do korábu bere po páru z živočišných druhů. My lidé ve svém velikášství často rozmanitost, tu vzácnou součást Božího stvořitelského díla, bezohledně ničíme. A nejde jen o kácení deštných pralesů v dalekých zemích, v této souvislosti často uváděné, nýbrž třeba i o všelijaké dopravní a další stavby v našem okolí, k přírodě zcela bezohledné.

Mluvíme o rozmanitosti ve stvoření. Její úžasnou vlastností je, že ji můžeme sledovat na různých úrovních. V úvodních učebnicích matematické teorie fraktálů se připomíná, že třeba u stromového listu často malinká část jeho okraje vypadá jako zmenšenina celého okraje listu, že tentýž vzor tam nacházíme v plné bohatosti v různých měřítcích. - My lidé jsme nedílnou součástí stvořitelského díla. A i v této části, uvnitř lidstva, je rozmanitost velice důležitá. I ta je Božím dílem. Četli jsme, jak o její důležitosti zas v rámci malé části lidstva, v jednom společenství křesťanů, píše apoštol Pavel. A přirovnává různost sester a bratří, jejich poslání a obdarování, k různosti částí těla, přičemž každá má svou funkci a je pro plné fungování těla jako celku nezastupitelná. Každá část slouží celku a je jeho nedílnou součástí. Takováto rozmanitost nemá nic společného s hierarchizací, s nějakou nadřazeností a podřízeností. Patří ke společenství místní církve, patří však i k rodině, k národu. Patří ke společenství celé Církve Kristovy, patří k lidstvu jako celku.

Rozmanitost obdarování a služeb ve sboru, ve farnosti, a třeba v jedné církevní organizaci. To snadno přijímáme jako něco dobrého, užitečného a funkčního. Ale rozmanitost různých církevních institucí přece jen už asi vnímáme trochu jinak. To, že jsme se sešli k ekumenické bohoslužbě, svědčí o tom, že se máme rádi, že chceme jít spolu, ale přece jen myšlenka, že tato rozmanitost by měla znamenat opravdový přínos, je někomu možná ještě trochu vzdálená. - Ještě v dobách totality působili na pomezí Českého ráje a Jizerských hor dva misijně obdarovaní faráři, jeden římský katolík, druhý husita.  A vzácně spolupracovali. Soustřeďovalo se kolem nich hodně mladých lidí, a oni se snažili při rozhovorech o víře vypozorovat, komu je bližší spiritualita římskokatolická a komu reformační, a podle toho se jim věnoval převážně ten či onen. To je krásné využití rozmanitosti. Ta neznamená konkurenci, nýbrž kooperaci – spolupráci, ne potírání a převálcovávání, nýbrž vzájemnou pomoc a doplňování. Rozmanitost v projevech víry, ve způsobu uctívání Hospodina může tak být velkým obohacením Církve Kristovy. Spiritualitu svých církevních společenství budeme asi zpravidla přijímat jako tu nám nejbližší, ale neměli bychom ji považovat za obecně, objektivně nejlepší. K té pestrosti, která je obohacením stvoření, ty přívlastky lepší a horší prostě nepatří, stačí atributy jiný, různý. Bohatství projevů lásky k Bohu a způsobů následování Krista je jen dokladem nekonečné velikosti Boha Otce a Stvořitele.

A můžeme jít ještě dále. Před časem mě oslovilo zajímavé vyznání přírodovědce, filozofa a teologa indicko-španělského původu Raymonda Pannikara. Říká o sobě: "Jsem katolický kněz, hinduista a buddhista". Tváří v tvář světové univerzálnosti evangelia si můžeme uvědomit, že být křesťanem neznamená zastávat nějaké učení, nějaký filozofický či politický názor. Křesťanství je cesta, je to následování Toho, který byl, který je a který přijít má, pro lidský hřích zabitého Beránka Božího, který však je Slovem, skrze něž "všecko učiněno jest". A hinduismus ani buddhismus nejsou nějaká konkurenční náboženství, jsou to způsoby pohledu na svět. Kristus přišel na svět pro všechny lidi, i pro ty, kteří myslí a vnímají skutečnost jinak než my, jinak než ji vnímali Židé na přelomu věků i jinak než se stalo běžné v kultuře ovlivněné řeckým myšlením, tedy i v naší kultuře. - Kristus zemřel kvůli našemu lidskému hříchu. Přišel pro celý svět, nejen pro Židy a křesťany, nýbrž pro všechny lidi, a nejen pro lidi, nýbrž pro celé stvoření, Bohem milované a lidským hříchem narušené. Tuto skutečnost krásně poeticky vyjádřil mnoho staletí před vznikem systémové vědy Svatý František ve své Sluneční písni (vlastní překlad):

 

 Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,

 Tvé jsou chvály, sláva a čest

 a každé dobrořečení.

 

 Chválen buď, můj Pane,

 se všemi svými tvory,

 zvláště pak s bratrem Sluncem,

 který dává jasný den.

 Je krásný, mocně září.

 Vše to má od Tebe.

 

 Chválen buď, můj Pane,

 sestrou Lunou, a hvězdami.

 Na obloze jsi je vytvořil

 jasné, vzácné a krásné.

 

 Chválen buď, můj Pane,

 bratrem větrem, a vzduchem,

 a mračny,

 a každým počasím,

 jimiž obživuješ všechny své tvory.

 

 Chválen buď, můj Pane,

 sestrou vodou

 Je užitečná, a pokorná, a vzácná,

 a cudná.

 

 Chválen buď, můj Pane,

 bratrem ohněm,

 jímž dáváš světlo do noci.

 Je krásný, a veselý, a mocný,

 a silný.

 

 Chválen buď, můj Pane,

 naší matkou Zemí,

 která o nás pečuje a nás živí.

 Dává vzrůst rozmanitým plodům,

 zeleným bylinám

 a barevným květinám.

 

 Chválen buď, můj Pane,

 těmi, kdo pro Tvou lásku odpouštějí

 a snášejí nemoci a utrpení;

 blahoslavení jsou, kdo činí mír,

 ti od Tebe, Nejvyšší,

 získají korunu.

 

 Chválen buď, můj Pane,

 naší sestrou tělesnou smrtí,

 jíž žádný žijící člověk

 nemůže uniknout;

 běda těm, kdo umírají

 ve smrtelných hříších

 blahoslavení jsou,

 kdo budou zastiženi

 při plnění Tvé nejsvatější vůle,

 jimž druhá smrt neuškodí.

 

 Chvalte a dobrořečte mému Pánu,

 a děkujte Mu,

 a služte Mu s velikou pokorou.

 

Ježíš Kristus přišel spasit bohatý, rozmanitý, pestrobarevný svět. Svět Bohem stvořený a v celé své šíři Jím milovaný, milovaný i se svou pestrostí a bohatostí forem. I ta je nedílnou součástí Božího stvořitelského díla. Bohu patří dík i za ni.