Prázdné kostely

Vst.: Žalm 24.1-5

Hospodinova je země se vším, co je na ní, celý svět i s jeho obyvateli - vždyť ji sám založil nad oceány, nad vodními proudy ji ustavil! Kdo vystoupí na horu Hospodinovu, kdo stane na místě jeho svatosti? Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, kdo se neoddává marnostem a nepřísahá falešně. Takový přijme Hospodinovo požehnání a spravedlnost od Boha, své spásy.

Čtení: 1.Král.19.13-18

Jakmile ho Eliáš uslyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Vtom k němu ten hlas promluvil: "Co tu chceš, Eliáši?" Odpověděl: "Velmi jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, ale synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky popravili. Zůstal jsem jen já, ale i mě teď chtějí připravit o život." "Vrať se, odkud jsi přišel," řekl mu Hospodin, "a pokračuj dál k Damašské poušti. Až tam dojdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Pak pomažeš Jehua, syna Nimšiho, za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šafatova z Abel-mecholy, pomažeš za proroka místo sebe. Kdo unikne před mečem Chazaela, toho zabije Jehu, a kdo unikne před mečem Jehua, toho zabije Elíša. Ponechám si ale v Izraeli sedm tisíc mužů - všechny, kdo neklekali před Baalem a nelíbali ho."

Sk.7.44-50

Naši otcové měli na poušti Stánek svědectví, jak nařídil Ten, který řekl Mojžíšovi, aby ho udělal podle vzoru, který viděl. Tento stánek převzali naši otcové a s Jozuem jej vnesli na území pohanů, které Bůh před našimi otci vyhnal. Tak to bylo až do dnů Davida, kterého si Bůh oblíbil a který prosil, aby mohl Bohu Jákobovu zřídit příbytek.

47 Šalomoun mu potom postavil dům. Nejvyšší ale nebydlí v chrámech udělaných rukama. Jak říká prorok: `Nebe je můj trůn, zemi mám u nohou jako podnožku. Jaký mi chcete stavět dům, praví Hospodin, a jaké místo, kde bych spočinul? Copak jsem toto vše svou rukou nestvořil?´

Text: J.4.19-24

"Pane, vidím, že jsi prorok," odpověděla žena. "Naši otcové uctívali Boha na této hoře, vy ale říkáte, že místo, kde se má uctívat, je v Jeruzalémě."

"Ženo," řekl jí Ježíš, "věř mi, že přichází chvíle, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy ani nevíte, koho uctíváte; my víme, koho uctíváme, protože spása vyjde z Židů. Přichází chvíle, a už je tu, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce v duchu a v pravdě. Takové totiž Otec hledá, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, ho musí uctívat v duchu a v pravdě."

Závěr.: Zj.21.1-4,22-26

Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo. Uviděl jsem svaté město, Nový Jeruzalém, jak sestupuje od Boha z nebe, připravený jako nevěsta okrášlená pro svého muže. Uslyšel jsem mocný hlas z trůnu: "Hle, Boží stánek s lidmi: bude bydlet s nimi a oni budou jeho lid; Bůh sám bude s nimi a bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly." (22) V tom městě jsem ale neviděl žádný chrám. Jeho chrámem je totiž Pán Bůh Všemohoucí a Beránek. To město nepotřebuje slunce ani měsíc, aby v něm svítily, neboť ho rozzářila Boží sláva a jeho lampou je Beránek. Národy spasených se budou procházet v jeho světle a králové země do něj přenesou svou slávu. Jeho brány se ve dne nikdy nebudou zavírat, a noc tam nebude. Přenesou do něj slávu a čest národů.

Dnešní kázání začnu poněkud neobvykle - vzpomínkou na třetí lednové pondělí, kdy jsem se vydal na výlet, spíše poznávací než chodecký, do dvou měst na severozápadě teplického okresu, a večer pak se účastnil mimořádné schůze staršovstva. Na obou navštívených městech, Hrobě i Oseku, je patrné, že vrchol jejich rozkvětu je kdesi dost hluboko v minulosti. Oseku vévodí barokní klášter, jehož opravená a udržovaná část je zřejmě v sezóně vyhledávaným turistickým cílem a o druhé, zchátralé části, se lze dovědět, že slouží - zřejmě nevelkému - řeholnímu společenství premonstrátů. Zatímco minulost Oseku je zřetelně katolická, Hrob býval převážně protestantský. Dříve než jsem spatřil dominantu města - evangelický kostel, jsem si nastudoval, že ve městě jsou základy zbořeného protestantského kostela ze začátku 17. století, a tak jsem zamířil nejdříve k nim. Byly objeveny někdy v první třetině 20. století a konzervovány a upraveny v jeho třetí čtvrtině. Z informační tabule se lze dovědět, že celá historie kostela spadá do desetiletí před bělohorskou bitvou: stavba a užívání obyvateli Hrobu i násilné zboření z nejvyšší moci úřední iniciované ze sousedního Oseku. Lze se tam dočíst také to, že mít nový kostel se hrobským evangelíkům podařilo až 120 let po tolerančním patentu. Tento kostel je stále zdálky krásný, s nápadnou věží. Z ní jsem slyšel znít zvony oznamující, že je právě 11 hodin. Avšak jiné stopy života na kostele nebyly. Nebyla tam žádná informační vývěska o dění v kostele, nebyla tam ani základní informace o stavbě jako takové. V přilehlém parku je pomníček, takový, na který jsme zvyklí, že připomínají oběti světových válek ve 20. století, jenže tento připomíná oběti bělohorské bitvy a třicetileté války. Rozbité okenní tabulky na kostele jakoby dovršily svědectví o tom, že dnes se v tomto pěkném a docela mohutném kostele lidé k modlitbám a naslouchání evangeliu nescházejí.

Shodou okolností téhož dne večer jsme se na mimořádné schůzi staršovstva sešli, abychom hovořili o budoucnosti Milíčovy modlitebny. Ta byla vystavěna v době, kterou mnozí z nás pamatujeme. A přitom už léta svému účelu neslouží - nikdo prostě nepotřebuje, aby se v ní konaly bohoslužby.

V Hrobě evangelíci usilovali o to mít kostel, mít místo ke konání bohoslužeb. Dnes o něj není zájem. A v podstatě totéž můžeme říci o malešickém kopci s Milíčovou modlitebnou, přirozeně s tím, že do sídla sboru je to odtud méně než 2 km a dobré dopravní spojení. Avšak ono oněch kostelů a modliteben, s nadšením a láskou postavených a dnes prázdných, je více. To není radostná skutečnost. Tesknění a truchlení by však nebylo tou správnou reakcí.

Necítíme se sice být v tak extrémní situaci jako Eliáš, když si povzdechl, že zbyl jen on sám, jediný věrný Hospodinu, avšak leccos nám připomíná, že je nás křesťanů málo, že nás v Evropě či v Čechách zbývá málo. Naše česká společnost staví církev a křesťanství skutečně až někam na okraj. A navrhovaná evropská ústava nevede k představě, že by v evropském měřítku tomu bylo jinak, jako by se oficiální Evropa dokonce styděla za vliv křesťanství při utváření kultury! Eliášův stesk je nám blízký. Hospodin ovšem vyvádí svého proroka z omylu: "Eliáši, nejsi sám. Zachovám v Izraeli 7 tisíc; všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila." Sedm tisíc při tehdejším počtu obyvatel, to bylo slušné číslo! Eliáš od Hospodina neslyší o tom, že by bylo mnoho těch, kdo praktikují správnou bohoslužbu, kdo dodržují liturgické předpisy; Eliáš není sám, protože je mnoho těch, kdo se nesklánějí před Baalem. Hospodinovi věrní dnes nemusejí být členy ČCE či jiné reformační církve, nemusejí být katolíky, členy KS, Obce křesťanů či jiného ke Kristu se hlásícího, jako církev či jako spolek registrovaného společenství. Mohou sloužit Hospodinu a bojovat proti Baalovi - mamonu či proti modle vlastního JÁ třeba jako aktivisté Člověka v tísni, Arniky, Greenpeace či jiné nevládní organizace; mohou složit Hospodinu i zcela neorganizovaně v kontaktu s bližními: učitel s žáky, lékař či zdravotní sestra s pacienty, sociální pracovník s klienty, atd.

Je nám teskno při pohledu na nefunkční kostely. Připomeňme si však ještě jednou slova Izajášova proroctví, na něž se odvolával diakon Štěpán: [Iz.66.1,2]. Mnozí lidé se chovají hrubě vůči všemu tomu, co Ruka Hospodinova vytvořila. Avšak nemálo je těch, kteří Boží stvořitelské dílo - skutečný Boží chrám - opečovávají a usilují o jeho vzdělávání k dobrému.

Bůh Eliášovi ukázal, že jeho pocit osamělosti nemá objektivní důvod. Není to s naším pocitem osamělosti či malosti podobné? Jsme s to vidět kolem sebe ty, kteří usilují posloužit trpícímu Kristu, kteří činí Boží vůli, avšak třeba nejsou oslovování naší praxí náboženského života? Život v naší - české, evropské, západní - společnosti ve značné míře ztrácí vertikální rozměr. Mnozí - i když třeba v církvi nežijí a za křesťany se nepovažují - si to jako bolest uvědomují a usilují o změnu. Jsme jako křesťané, jako církev, s to se k nim připojit a na společnou cestu s nimi pozvat Krista? Nikoli chrámy, kostely a modlitebny, nikoli příslušnost k církvi či praxe náboženského života, nýbrž On, tichý a pokorný Beránek Boží, je cílem. A On je zároveň cestou, která vyvádí od modloslužby mamonu, vlastnímu já a jiným nebezpečným modlám a bůžkům k službě Hospodinu, nebeskému Otci, k službě, která znamená plné sdílení s bližními, především s chudými, odstrčenými, zarmoucenými, trpícími, která znamená sdílení s celým stvořením, s Božím velkolepým dílem, které je tím Jeho pravým, skutečným chrámem, v němž má být On uctíván: nikoli vnějšími obřady a oběťmi, nikoli zaběhanou náboženskou praxí, nýbrž v Duchu a pravdě, v lásce a milosrdenství.