Paradox kříže
Vstup: Gal. 2.19c,20
1. čtení: Mt.7.15-21-23
2. čtení (před kázáním): 1.Kor.1.18-23-25
Závěrečné čtení: Ř.16.25-27
Písně
477 Snažujme se ve všem pravě
{330 Když zřím ten divuplný kříž | 391 Pane, jenžs mne koupil sobě}
256 Ježíši krásný
426 Tvá, Pane Kriste, věc (po kázání)
523 Ježíš živ je (v refrénu zpívat: Toť má slavná naděje)
Děkujeme Ti, Otče náš, za to, že prostřednictvím Písma můžeme poznávat Tvou vůli, že nám odkrýváš tajemství svého úžasného stvořitelského díla završeného spasením. V pokoře svých srdcí Ti vyznáváme, že nežijeme v souladu s Tvým zákonem, že často naše sobecké a krátkozraké zájmy stavíme před zájmy celého stvoření, před hledání Tvého království. Děkujeme Ti za to, že navzdory naší malověrnosti k nám znovu a znovu přicházíš a oslovuješ nás. A děkujeme Ti, že my můžeme přicházet k Tobě a oslovovat Tě "Otče". Děkujeme, že můžeme poznávat sílu lásky, a myslíme při tom na to, že Tvá láska k nám je neoddělitelná od bolesti a oběti, jimiž pro náš hřích musel projít Pán Ježíš Kristus.
Prosíme Tě, aby naše životy byly naplněny radostí z Tvé lásky, z Tvého milosti, ale abychom při tom stále pamatovali na to, že jde o drahou milost, projevenou na kříži Kristově.
Děkujeme Ti za Tvé evangelium, radostné poselství o smyslu, o konečném vítězství dobra nad zlem, o definitivním vítězství Kristově. Prosíme Tě, aby znělo dnešním světem, který je tolik potřebuje.
Prosíme Tě za shromáždění Tvé církve. Očekáváme, Otče, na Tebe.
Amen.
Kázat Krista – o to jde v křesťanském kázání. Doufám, že se tomuto poslání nezpronevěřím, [i] když zpočátku vyjdu ze dvou časopiseckých článků, jeden je z Křesťanské Revue, druhý z Universa. Téma třetího čísla KR 2008 bylo "socialismus jako starost o druhé". Litoměřický presbyter ČCE Martin Šimsa, který přednáší filozofii na ústecké Purkyňově universitě, tam ve svém článku seznamuje čtenáře s některými myšlenkami Emanuela Rádla. Z jeho knihy Náboženství a politika (1921) kromě jiného cituje 7 požadavků směřovaných k církvím:
1. Církev je pro chudé, boháči jsou služebníky chudých.
2. Každý žebrák, (nemocný člověk,) alkoholik, nevěstka, zločinec znamenají hřích církve.
3. Moderní zbožnost se projevuje jednáním, prací; neoddělovat "bohoslužbu" a "práci".
4. Moderní náboženská organizace musí uznávat bratrství mezi lidmi a aktivně potírat vše, co tomu brání.
5. Nezáleží na církvi, ale na tom, co provádí. Evangelium je k tomu, aby sloužilo lidem, lidé jsou přednější než litera zákona.
6. Historismus církví je překážkou k uskutečnění opravdové víry. Nejde o to, co dělal Hus a co papež, ale o to, co děláme teď my.
7. Ježíš nesmí být schéma. Kristus léčící, učící, bojující je víc než Kristus ukřižovaný.
Při čtení těchto Rádlových požadavků jsem prožíval hluboký vnitřní souhlas. Až u posledního z nich jsem se zarazil. Nezachází Rádl příliš daleko za hranice toho, co Církev vyznávala a vyznává? Není už sám predikát "je víc než Kristus ukřižovaný" v rozporu se základy křesťanského učení, s vyznáním víry, s tím, co vyznává apoštol Pavel: "My kážeme Krista ukřižovaného"? - Avšak oč vlastně v tomto Pavlově vyznání jde? Kážeme Krista ukřižovaného nebo Kážeme Krista ukřižovaného. Jde o to zdůraznit, že základním Kristovým atributem, tím, který je středem křesťanského kázání, je ukřižovaný – a tedy atributy léčící, učící, bojující, a také atribut vzkříšený, jsou pro kázání a pro křesťanské vyznávání méně důležité, nebo o to, že kážeme Krista, cele, v plnosti, přičemž jedním z jeho atributů je ukřižovaný. Ten zde Pavel zmiňuje, čímž chce poukázat na onen rozumem nepochopitelný paradox, že Ten, jemuž byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, podstoupil vědomě cestu kříže, a tak jasně vyjádřil, že důležitá je Boží vůle a ne viditelný osobní prospěch. Tyto dva různé pohledy na Pavlovo vyznání "My kážeme Krista ukřižovaného" nejsou ve sporu, ale přesto je mezi nimi podstatný rozdíl. Zatímco z prvního se Rádlův 7. požadavek (Ježíš nesmí být schéma. Kristus léčící, učící, bojující je víc než Kristus ukřižovaný) může jevit až jako heretický, s druhým pohledem je dobře slučitelný a svým způsobem jej konkretizuje.
Zastavme se ještě blíže u přívlastku "ukřižovaný". V našich evangelických kostelích zobrazení Krista na kříži nemíváme, kdežto naši katoličtí bratři ve svých kostelích ano. A protože interiéry katolických kostelů jsou všeobecně známé, slovo "ukřižovaný" běžně vyvolává představu tam získanou. Vyjadřuje pasivitu a bolest; ty však my v naší kultuře vnímáme už jen okrajově. Jinde je tomu však jinak. Doložím to odvolávkou na druhé zmíněné periodikum. K 28. říjnu (2008) prezidentem Klausem vyznamenaný děkan KTF UK prof. Ludvík Armbruster, který strávil velkou část svého aktivního života v Japonsku, v rozhovoru pro Universum (2/2008) říká: "V buddhistickém chrámu vidíte sochu Buddhy, který vyzařuje klid, laskavost, štěstí, radost – a my máme v kostelech ukřižovaného Krista. Už nám to ani nepřijde, že tam máme sochu popraveného člověka! Jak to asi může působit na Japonce. Museli bychom si představit, že nad oltářem máme sochu člověka na oprátce... Mimochodem, dokud se ještě prováděly popravy křižováním, nikoho v katakombách ani nenapadlo zobrazovat Krista na kříži."
Co tedy kříž především symbolizuje? Rozhodně vyjadřuje ponížení, bolest, utrpení. Nikoli však pasivitu či rezignaci. Tam, kde není víra v Krista, je kříž spojen s porážkou, se smrtí. Znamená konec. Víra v Krista však v Jeho kříži vidí bránu k plnému životu, ke konečnému vítězství dobra nad zlem, života nad smrtí, cestu k novým věcem, k novým hodnotám. Vidí v Něm cestu, pravdu i život. Kristovým požadavkem je činit, plnit vůli nebeského Otce. Konat dobro, angažovat se ve prospěch dobra. Své učení přinesl dříve, než se Jeho ukřižování stalo historickou skutečností. Kříž potvrdil pravdivost, hloubku a celistvost Ježíšovy osobnosti. Od veřejného ukřižování uplynulo snad necelých 40 hodin, a následovalo vzkříšení – slavná událost proběhnuvší v naprosté diskrétnosti, mimo zraky a zájem veřejnosti. Zlo nemá konečné slovo. Kristova cesta lásky je tou pravou cestou. Kristus je vzorem k následování. Kristus léčící, učící, bojující. Kristus ukřižovaný a vzkříšený. Jeho učení je ukazatelem k plnému životu. Je neslučitelné s tradičním hodnotovým systémem, s krátkozrakým sobectvím ignorujícím potřeby celku a zapomínajícím na to, že jeden každý z nás jsme součástí onoho celku, je neslučitelné se sobectvím, které ničí lidi i celý náš pozemský domov.
Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. (Ř.6.6) Kříž tak otvírá prostor svobodě víry, prostor k lásce a k naději. Vyvádí ze zajetí vlastního "já". Přihlásit se ke Kristu ukřižovanému znamená angažovat se ve prospěch druhých lidí i celého stvoření. Znamená to otevřít se plnému životu. Následovat Krista ukřižovaného zároveň znamená následovat Krista léčícího, učícího a bojujícího, znamená to následovat Krista vzkříšeného. Znamená to projít těsnou branou na cestu k nebesům, do Božího království. Přívlastek "ukřižovaný" u Ježíše Krista tedy nevyjadřuje porážku a totální konec, nýbrž konec etapy "starých věcí", konec nesvobody a otroctví hříchu, spojený s otevřením brány k věcem novým, nepředstavitelným a rozumem nepochopitelným. Apoštol Pavel píše do Korintu:
Protož jestli kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všecko učiněno jest (2. Kor.5.17).
S křížem souvisí tajemství víry. Můžeme říci "paradox víry". Můžeme hovořit o "paradoxu kříže". Lidská měřítka, lidská logika přestávají platit. On, náš Pán, léčící, učící a bojující, ukřižovaný a slavně vzkříšený, Alfa a Omega, počátek i konec, říká: "Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe, bere svůj kříž každý den a následuje mne. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání. Co je člověku platné, kdyby získal celý svět, ale sám sebe ztratil nebo sám sobě uškodil? (Lk.9.23-25) A jindy: Pojďte ke mně, všichni upracovaní a obtěžkaní, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci, a vaše duše najdou odpočinutí. Mé jho je totiž příjemné a mé břemeno lehké." (Mt.11.28-30) Ve společenství s Ním, naším Pánem a Spasitelem, a zároveň Přítelem a Bratrem, můžeme v rámci lidských možností aspoň zčásti prožít onen nepochopitelný, svět objímající a převyšující paradox kříže. Kristus ukřižovaný je tím, komu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Kristus ukřižovaný je i Kristem léčícím, učícím a bojujícím, je i Kristem vzkříšeným. On je konečným vítězem nad mocí hříchu a zla, On otvírá bránu nebes. K tomu však musel projít cestou kříže.
Děkujeme Ti, Pane Ježíši Kriste, že Tvůj kříž nám otvírá nové obzory, přístup k novým věcem, že je branou k životu angažujícímu se pro dobré věci na tomto světě a otevřenému pro plnost tohoto světa, a při tom tento svět mohutně přesahujícímu. Děkujeme Ti, že nás zveš na svou cestu, že nám odkrýváš tajemství sebezapření a oběti, že můžeme poznávat, co jsou skutečné hodnoty, ty, které mol a rez neničí a zloději nevykopávají ani nekradou.
Prosíme Tě, aby se šířilo poznání Tvého evangelia, onoho radostného poselství o smyslu bytí, o Lásce, která překrývá lidský hřích, o cestě k nebesům.
Amen.