Úcta nepatří představám
Vstupní slovo: 1. Kor. 13.1-7,13 (kral.): Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem jako měď zvučící anebo zvonec znějící. A bychť měl proroctví, a znal všecka tajemství, i všelikého umění došel, a kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem. A kdybych vynaložil na pokrmy chudých všecken statek svůj, a bych vydal tělo své k spálení, a lásky bych jen neměl, nic mi to neprospívá. Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se. V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého. Neraduje se z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě. Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká. ⨀ Nyní pak zůstává víra, naděje, láska, to tré, ale největší z nich jestiť láska.
Čtení: Ex.20.1–5a (ekum.): Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
Text: Mk.12.29–33 (Bible 21): Ježíš odpověděl: "Nejdůležitější je: `Slyš, Izraeli – Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Proto miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.´ Druhé je toto: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Žádné přikázání není důležitější než tato dvě." Na to mu ten znalec Písma řekl: "Mistře, to jsi opravdu řekl dobře. Ano, Bůh je jediný a není žádný kromě Něho. A milovat ho celým srdcem, celým rozumem a ze vší síly a milovat svého bližního jako sám sebe – to je nade všechny zápaly a oběti."
Závěrečné slovo: Fp.4.4–7,23 (ekum.): Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko. Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. ... Milost Pána Ježíše Krista buď s vámi.
Písně:
187 (191) Svou oslav Pána písní (6)
[754 (219) Hory doly stráně (6)]
246 (442) Pane, dnešek je den chvály (6)
303 (446) Moudrosti poklad s nebe (5)
749 (426) Tvá, Pane Kriste, věc to jest (3)
275 (443) Přijď, králi věčný náš (4)
Děkujeme Ti, Otče náš, že jsme se mohli sejít, abychom se společně modlili, zpívali k Tvé chvále, naslouchali slovům Písma sv. a nad nimi se zamýšleli. Děkujeme Ti, že prostřednictvím jeho autorů, vedených Duchem sv., můžeme poznávat Tvou vůli, můžeme nahlížet do tajemství Tvého vztahu k celému stvoření, jehož jsme i my součástí. Děkujeme Ti, že můžeme prožívat Tvůj zájem o nás. Děkujeme Ti za tu úžasnou skutečnost, že Ty – Stvořitel a Pán – jsi láska, že Tě můžeme důvěrně oslovovat "Otče".
Děkujeme Ti za evangelium, za to radostné poselství o Kristu, o záchraně z moci hříchu, o smyslu bytí.
Prosíme Tě za šíření evangelia. Prosíme Tě, abychom jeho osvobozující poselství nezakrývali svými dogmatickými či neživotnými výklady a představami.
Prosíme Tě o požehnání pro Církev, pro všechna její shromáždění, ať už se konají kdekoli a v rámci kteréhokoli církevního společenství či organizace.
Očekáváme, Otče, na Tebe.
Amen.
Četli jsme z knihy Exodus začátek Sinajského zákona. Ten původně směřoval ke starověkým lidem, do pospolitosti pouští putujícího izraelského národa, do světa tehdejších místních a okolních názorů, představ a zvyků. Když Mojžíš Zákon z Božích rukou na hoře Sinai přijímal, izraelité si vyrobili modlu – Zlaté tele. To bylo doslova popřením obsahu čteného přikázání Desatera. Řemeslně vyrobené modly byly tehdy vyjádřením představ o tom, co bylo rozumem a smysly neuchopitelné či nepochopitelné.
Zhruba po třech stech letech po vydání Desatera byl stavěn jeruzalémský chrám. Jeho bohatá výzdoba naznačuje, že smyslem citovaného sinajského přikázání není vyloučit umělecké vyjádření skutečnosti, vždyť chrám nejen směl, nýbrž dokonce měl být vyzdoben. Šlo – a jde – o to nevytvářet si takové obrazy, představy či modely hlubokých skutečností, které by se mohly stát předměty kultu. Úcta patří jedině Bohu – Hospodinu. Vyjádřením této úcty byla i výzdoba jeruzalémského chrámu.
Význam slov model a obraz se v průběhu doby rozšířil; dnes se tato slova často používají v abstraktním smyslu. Na samém začátku Písma čteme o stvoření světa či vesmíru. Řečí srozumitelnou starověkému člověku je zde podáno svědectví o Božím tvůrčím díle, o tom, že všechno bytí není dílem nějaké náhody. V průběhu doby se však toto svědectví začalo spojovat s použitou dobovou představou jsoucna, se starověkou představou o vesmíru. Této představě pak mnozí zbožní lidé věnovali úctu, jaká náleží samému Bohu. Stále trvá nebezpečí, že zastaralé představy se stanou předmětem kultu, uctívání, tedy něčím, čemu dáváme místo náležející samému Hospodinu. A i když tyto představy přímo neuctíváme, někdy tím, že je držíme a neotvíráme se pohybu v poznávání Božího stvořitelského díla, si zmenšujeme prostor, v němž můžeme velikost Stvořitele a velkolepost Jeho díla vnímat a prožívat, a tak se tyto představy stávají překážkou v uctívání Hospodina.
Lpění na starých představách
se výrazně projevilo na přelomu středověku a novověku při sporu geocentrismu a
heliocentrismu. V církvi zakořenil
starý geocentrismus, tedy představa, že Země je středem vesmíru. Galileo
Galilei tuto představu zpochybnil a podpořil Koperníkův heliocentrický názor,
když tvrdil, že Země obíhá kolem Slunce. Jeho názor byl oficiálními církevními
autoritami odsouzen. Heliocentrismus ovšem neodporuje Písmu; odporoval jen v
církvi dříve rozšířeným představám, které se samy staly předmětem úcty.
Konflikt těchto pohledů na vesmír, či dnes spíše řekneme na jeho nám nejbližší část, se na dlouhou dobu stal příkladem střetu představitelů světa církve a světa vědy. Podobně se předmětem konfrontace staly kreacionismus na jedné straně a evolucionismus na straně druhé. Evolucionisté jsou přesvědčeni, že vesmír, svět a vše, co je na něm, podléhají vývoji. Kreacionisté vývojové zákony odmítají. Ve sporech s evolucionisty argumentovali – a někdy ještě argumentují – tím, že jejich pohled je v souladu s Písmem. Tam se přece mluví o stvoření a nikoli o evoluci ● ¿Mýlí-li se kreacionisté, jak tedy máme přijímat poselství této Knihy knih? – Použijme příklad ze sdělovací techniky. Rozhlasové vysílání považujeme za cosi samozřejmého. Vysílaná a pak přijímaná informace je přenášena pomocí vysokofrekvenčního elektromagnetického vlnění, na něž je namodulována. Nosná frekvence sama informaci nenese a je jen prostředkem k jejímu přenosu. Různé vysílače používají různé nosné frekvence. Obsah sdělení je na všech místech týž, jeho se nosná vysílací frekvence netýká, ta vypovídá jen něco o oblasti, v níž sledovaný přenos probíhá. V průběhu demodulace je v rozhlasovém přijímači vysílaná zpráva oddělena od nosného kmitočtu, který posluchač – adresát sdělení – vůbec nevnímá. Podobně je třeba při četbě Písma oddělit to podstatné, co se týká vztahu Boha k člověku, od dobových představ o světě a životě, které jsou jen prostředkem umožňujícím vyjádřit ony nejhlubší skutečnosti vymykající se smyslovým zkušenostem. Tento důležitý "proces demodulace" je svěřen nám, čtenářům Písma, a církevním společenstvím. Záleží na našem odpovědném přístupu, abychom vnímali sdělení samé a nenechali do něho pronikat prostředek pro sdělení, jímž jsou různé, dnes zpravidla už zastaralé dobové představy. Je moc dobře, že dnes už pro většinu křesťanů ani konflikt geocentrismu s heliocentrismem, ani konflikt kreacionismu s evolucionismem problémem není.
Falešným předmětem uctívání nemusejí však být jen zastaralé představy o stvoření. Může se jím stát i naše křesťanská morálka. Bylo by to široké téma, vymykající se možnostem a smyslu kázání. Rád bych se s vámi teď jen podělil o zkušenost z jednoho rozhovoru. Mluvilo se o etických rizicích moderní medicíny, zejména asistované reprodukce. Přítomní katoličtí křesťané celkem svorně přizvukovali, že bychom měli zůstat u toho, co je přirozené, a tak vyjadřovali konzervativní etikou přijímaný záporný postoj k aplikaci těchto nových možností lékařské vědy. Jeden starý kněz s velikými pastoračními zkušenostmi však atmosféru jejich názorové shody přerušil. Vzpomněl na ženu, která si dlouho marně přála děťátko. Až s pomocí asistované reprodukce se dočkala. Měla z děťátka velikou radost. A dodal, že se nemohl neradovat spolu s ní, v duchu Pavlových slov z listu Římanům (Ř.12,15): Radujte se s radujícími, [plačte s plačícími]. ● Naše vztahy mají být založeny na lásce; přikázání lásky jsou největšími přikázáními. Láska je mocnější než litera zákona. Boží láska, promítnutá i do lásky mezi lidmi, znamená více než lidská morální pravidla. I ta se mohou stát předmětem nežádoucího uctívání.
Neustálé poznávání světa pomáhá hlouběji prožívat tajemství stvoření, tajemství Boží lásky, milosrdenství, pravdy, spravedlnosti. Jde o poznávání velkolepého Božího díla. Je třeba k němu přistupovat s velikou pokorou, k níž patří i vědomí, že naše poznání je a bude vždy jen částečné. Poznání nelze absolutizovat, jeho produkty se nesmějí stát předmětem úcty. Nesmíme se klanět ani starým, ani novým představám, jak to potvrzuje i moderní pohled na žabomyší spory geocentrismu a heliocentrismu – vždyť ony pohledy jsou oba oprávněné a jde zde jen o volbu vztažného systému, vůči němuž situaci popisujeme; přirozenější a jednodušší popis dává pohled heliocentrický, našemu osobnímu vnímání odpovídá lépe pohled geocentrický, v souladu s nímž např. říkáváme, že Slunce vychází a zapadá. Kolik zbytečného hádání a osočování zde bylo!
Pravé poznávání vede k prožívání Boží velikosti. Umožňuje oddělovat ve sdělení Písma to, co je dobové, pomocné, a co je onou skutečnou, "demodulovanou" zprávou o Božím vztahu k člověku. Poznávání vede k hlubšímu vědomí úžasné velikosti Boží lásky, projevené zřetelně v Kristu, v završení stvořitelského díla spasením. Boha nelze uctívat nějakým obrazem či modelem, ať už materiálním či informačním; nelze Ho uctívat lpěním na nějaké zastaralé domněle Písmu odpovídající představě, ať už jde o představu z oblasti přírodních věd či etiky nebo i teologie. Apoštol Petr píše (1.Pt.2.20b,21): Trpíte-li ovšem kvůli dobrým činům, je to před Bohem vzácné. Vždyť právě k tomu vás povolal! Sám Kristus trpěl za vás, a tak vám dal příklad, abyste šli v jeho šlépějích. Uctívat Boha znamená následovat Krista, činit dobro, cele si přivlastnit dvě největší přikázání, přikázání Nové smlouvy, přikázání lásky (Mk.12.31,32):
Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou. Miluj svého bližního jako sám sebe. K tomu nás vyzývá Ježíš Kristus, náš Pán a Spasitel, v Němž se naplňuje celé Písmo – Zákon i Proroci, v Němž se spasením završuje Boží stvořitelské dílo.
Amen.
Děkujeme Ti, Pane Bože, že můžeme poznávat Tebe, Stvořitele a Pána a zároveň milujícího Otce, který jsi v Ježíši Kristu sestoupil s výšin nebe na tuto zem, aby ses přiblížil k nám lidem. Děkujeme, že si nemusíme vytvářet falešné předměty úcty vědouce, že úcta patří Tobě samému. Prosíme Tě, pomoz nám tuto skutečnost promítat do našich vztahů, do našeho myšlení a jednání.
Prosíme Tě za celý svět, za neživou i živou přírodu. Prosíme Tě za vztahy uvnitř Tvého stvoření, prosíme za ducha jednoty a spolupráce. Prosíme Tě za naše bližní, kteří trpí, jichž se těžce dotýkají válečné konflikty, kterým jsou upírána základní lidská práva. Prosíme Tě za nemocné, za osamělé, za ty, kdo jsou vytlačováni na okraj společnosti.
Prosíme za církev, za její svědectví světu. Prosíme Tě, aby osvobozující zvěst evangelia zněla celým světem až do nejhlubších míst lidské existence. Prosíme Tě, buď a zůstaň s námi.
Amen.
Praha, červen (pro Křesťanskou revui) a říjen 2011, leden 2012, inovováno 2024; poslední úprava 22.10.2024