Láska v rozmanitosti
Vstupní slovo: Jan 13:34,35: [Pán Ježíš říká:] Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.
Čtení po úvodní modlitbě: Řím.12.3-10: Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy. Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí. Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.
Čtení před kázáním: Kol.3.8-15: Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus. Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni.
Poslání: Gal.6.9,10: V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.
Požehnání: Gal.6.18: Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s námi. Amen
Písně
640 638 Díky
169 482 Jak rozkošné a milé
723 504 Tak, jaký jsem
684 582 Toužíme v lásce žíti stále
712 200 V Tvé síle, Pane Bože můj
Děkujeme Ti za církev, za sestry a bratry v Kristu, děkujeme Ti za evangelium, za to radostné poselství o smyslu bytí, které zní světem. Děkujeme Ti za bohoslužebná shromáždění a prosíme Tě o požehnání pro ně. Prosíme, buď přítomen i zde dnes mezi námi.
Očekáváme, Otče, na Tebe.
Když v závěru minulého století vznikala ekologická sekce České křesťanské akademie, bylo aktuálním ⨀ téma trvale udržitelný rozvoj či trvale udržitelný život, včetně otázky, který z těchto termínů je vhodnější. Na jednom jejím setkání se o tom vedla diskuse, na níž bylo připomenuto, že – máme-li mluvit o rozvoji – tak ten musí mít nějaké směřování, nějaký cíl. Shodli jsme se tehdy na tom, že tím skutečným cílem by mělo být Boží království. I když ono není z tohoto světa, tak do něj vstupuje a směřování k němu by mělo být cílem lidského snažení. Bohu záleží na jeho stvoření, záleží mu na tom, jak my lidé žijeme. Lidstvo by tedy mělo směřovat k lepšímu, mělo by se stále zdokonalovat. Jakým směrem se však lidstvo reálně ubírá? V současné době jsme zděšeni terorem v místech, kde před dvěma tisíciletími žil Pán Ježíš, jsme zděšeni tím, co se děje na nám blízké Ukrajině. Jsme ovšem svědky i řady už déle probíhajících nežádoucích procesů. Probíhá krize životního prostředí, projevující se především nepříznivým vývojem klimatu, za který zřejmě do určité, asi dost značné míry můžeme my, lidé. A jsou i další skutečnosti, které dávají za pravdu často opakovanému názoru, že lidstvo je stále horší a horší, že vývoj se ubírá špatnou cestou. Nedávno jsem se však setkal s docela jiným hodnocením současnosti. Od manželky jsem dostal k předloňským narozeninám velice zajímavou knihu švédského lékaře a humanisty Hanse Roslinga Faktomluva. Autor na základě měřitelných, kvantifikovatelných údajů tvrdí, že lidstvo postupuje směrem k lepší budoucnosti. Životní úroveň v mnoha dříve velice chudých zemích se výrazně zvedla, třeba na úroveň, která byla v dnešních vyspělých zemích před nějakými padesáti lety. Katastrofální chudoby je mnohem méně než v dobách našeho mládí. Nechtěl bych teď, v kázání, dělat nějakou analýzu vývoje lidstva. Beze sporu se v něm vyskytují jak pozitivní, tak negativní aspekty. Jako environmentalista si uvědomuji, že se lidské počínání musí změnit, ale – ono se od bezohledného spotřebování uhlí ve století uhlí a páry mění, byť zřejmě nikoli v dostatečné míře. Mnohé pozitivní změny v oblasti životního prostředí a chování lidí vůči němu jsou patrné. A mění se i obecný vztah k lidskému životu. Dobré změny si nemůžeme neuvědomit, když si připomeneme, jak rychle a kolikrát bez řádného vyšetření se v minulosti popravovalo. Ve velké oblasti naší civilizace si dnes lidského života velice vážíme, a s politováním si uvědomujeme, že 1 až 2 tisíce km na východ tato oblast končí. Vraťme se však do naší civilizace. Nebylo by dobré nad vývojem truchlit nebo se zas z dosažených zlepšení příliš radovat. Důležité je, že máme prostor pro modlitbu, máme prostor pro dobré počínání.
■
Teď bych se rád zaměřil na jeden příznivý rys vývoje, který je poněkud z jiného soudku. Mám na mysli zlepšování vztahů mezi různými křesťanskými spiritualitami, asi bych mohl říci, mezi různými křesťanskými církvemi. A i zde si ovšem uvědomuji, že jde sice o trend převažující, avšak – žel – nikoli úplně všeobecný. Přitom věříme, že náš Pán má na světě jednu Církev (s velkým "C"), která žije a působí v různých církevních organizacích, řekněme církvích, ale s malým "c". Čtený text z epištoly Římanům nám ukazuje, že rozhodně nějaká uniformita, stejnost není cílem. A to Pavel píše svůj list do jednoho místa a v době, kdy společnost byla mnohem homogennější než ta dnešní. Evangelium přichází do rozmanitých kultur, velice různých způsobů myšlení a vnímání světa, do světa s velice různými osobními zkušenostmi. Promítá se sem i růst poznání světa. V takovéto situaci je zcela přirozené, že formy zbožnosti nejen mezi různými kulturami, nýbrž dokonce i v jednom městě či zemi se budou lišit. Církev Kristova však spojuje všechny Jeho následovníky, nezávisle na tom, jakou formou svou víru projevují. V této situaci bývá často obtížné sdělovat si navzájem hluboké duchovní prožitky, o to je však cennější umět druhého vyslechnout a snažit se mu porozumět.
Stabilita různých společenství v přírodě je podporována jejich rozmanitostí, hovoříváme o biodiversitě. Rozmanitost teplot je podmínkou života. Konečné vyrovnání teplot by znamenalo tepelnou smrt vesmíru. Rakouský biolog a filozof Franz Manfred Wuketits (1955-2018) tyto fyzikální úvahy aplikuje na lidskou společnost; píše, že ničení kulturní rozmanitosti vede k "tepelné smrti kultur", k znemožnění dalšího vývoje kultur. Rozmanitost posouvá společnost vpřed. A ona rozmanitost křesťanských spiritualit, rozmanitost forem uctívání Boha, má charakter oné kulturní rozmanitosti. V duchu Wuketitsových úvah bychom ji měli přijímat jako důležité obohacení. Lidská přirozenost vede často k přesvědčení, že jen vlastní názor je správný a kdo uvažuje jinak, tak se mýlí. V dobách mého mládí se stávalo, že některé církve zabraňovaly či zakazovaly svým členům účast na bohoslužbách jiné církve. A i dnes se s něčím takovým lze setkat, byť snad jen ojediněle. Změnil se i pohled na přístup k Večeři Páně mezi různými křesťanskými denominacemi. Vzpomínám si, že když jsem nedlouho po konfirmaci chtěl přistupovat v jiné protestantské církvi ke Stolu Páně, nebylo mi to dovoleno. Dnes se posiluje vědomí otevřené Kristovy náruče. A i když stále pro přístup k eucharistii, k přijímání těla a krve Kristovy určitá omezení panují, touha po vzájemném sdílení zde stále roste. ■ Je známo, že v biologických společenstvech se jednotlivé složky, byť třeba výrazně rozdílné, vzájemně podporují. Rozmanitost uctívání Hospodina a různé způsoby přemýšlení o věcech, které přesahují svět, mohou být obohacením Církve Kristovy jako celku, v duchu čtených slov z Pavlova listu do Říma. Různice byly už v první církvi, a Pavel společenství, kde k nim docházelo, rozhodně nechválí: Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? (1.Kor. 1.10-13).
Mnoho různých neshod či dokonce napětí v Církvi vznikalo, a stále vzniká kvůli různým teologickým otázkám. Do takové situace hovoří Pavlova slova adresovaná Titovi (3.9), která překlad Slovo na cestu orientuje k dnešnímu člověku: Nenech se zatáhnout do debat o neřešitelných otázkách a sporných teologických myšlenkách a nepouštěj se do hašteření o závažnost židovského zákona; není to k ničemu a nikam to nevede, jen k hádkám. My lidskými prostředky nejsme s to vyjádřit ty nejhlubší skutečnosti Božího vztahu k nám. I proto člověku bylo v ráji zapovězeno jíst ovoce se stromu poznání dobrého a zlého. Apoštol Jan ve svém prvním listě (4.12) připomíná: Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. A tak vděčni za rozmanitost v Církvi, vědomi si omezenosti našeho poznání, následujme Ježíše, majíce na paměti jím zdůrazněné největší přikázání, tedy dvojpřikázání lásky: Milovat Boha celými osobnostmi; milovat bližního jako sebe sama. Láska je tím stěžejním vztahem v Církvi Kristově. Láska je i důležitým kritériem autentičnosti víry či osobní spirituality. Láska je průvodcem na cestě k Božímu království. A tedy: ani na začátku kázání zmíněný udržitelný rozvoj není možný bez lásky.
Děkujeme Ti, Pane Ježíši Kriste, že nás zveš k sobě, nezávisle na konkrétních formách zbožnosti, že nás oslovuješ prostřednictvím evangelií, v nichž poznáváme Tvé učení, poznáváme, co je pro život důležité. Prosíme Tě, abychom my, kdo se k Tobě hlásíme, se nevzdávali životodárné rozmanitosti a přitom v lásce přijímali jeden druhého takového, jaký je.
Děkujeme Ti, Otče náš, za dar modlitby, za to, že se k Tobě můžeme obracet s tím, co máme na srdci, že Ti můžeme děkovat a Tebe prosit. Děkujeme, že můžeme před Tebou myslet na druhé lidi, a nejen na lidi, nýbrž na celý svět. Prosíme Tě o to, abychom my, kdo se ke Kristu hlásíme, se v lásce přijímali a byli vděčni za rozmanitost, která v Tvé církvi je. Prosíme Tě, abychom jako lidstvo hledali správný vztah k Tvému stvoření a aby do tohoto hledání znělo poselství o Pánu Ježíši Kristu jako o Cestě, Pravdě i Životu. ■ Myslíme před Tebou na dění na Ukrajině i na východním pobřeží Středozemního moře uvědomujíce si hrůznost násilí a agrese. Prosíme Tě za ty, kdo jsou nejvíce ohroženi, za ty, kdo ztratili své domovy. Prosíme Tě za nitra těch, kdo jsou s to takový akt agrese vyvolat. Prosíme Tě za trpící i v dalších mezilidských násilných konfliktech. ■ Prosíme Tě za oběti různých přírodních katastrof. Děkujeme Ti za všechny dobré snahy a prosíme Tě o požehnání pro ně. Vyslyš, prosíme, naši společnou modlitbu: Otče náš …
Praha 19.04.2022, poslední úprava 19.10.2023