Apoštol Pavel, Niels Bohr a komplementarita

Vstupní slovo:    Žalm 1.1,2 (Kral.)

Čtení:            Ex. 20.1-17, Ř.6.12-18

Text:             Mt.22.37-40

Závěrečné slovo:  1.J.4.7-16, Nu.6.24-26

Hospodine, všemohoucí Bože, vděčně si uvědomujeme, jaká je to milost, že Tě smíme oslovovat "Otče". Sklánějíce se před Tvou velikostí a svatostí přicházíme k Tobě jako Tvoje děti v jistotě, že Tobě na jednom každém z nás záleží, že každý máme před Tebou zde na světě své místo a své poslání. Vyznáváme svou nedověru, své lidské obavy z budoucnosti, své sobectví, nedostatek víry a pokory a chybějící pochopení pro druhé lidi, s nimiž se potkáváme a v nichž se smíme setkat s naším Spasitelem Ježíšem Kristem. Děkujeme Ti, že navzdory našim selháním Tvé dílo žije. Děkujeme Ti za Církev a prosíme Tě, provázej ji svou milostí. Prosím Tě za všechna shromáždění křesťanů, prosíme i za toto dnešní shromáždění. Očekáváme, Otče, na Tebe.

                        Amen.

                Pouští putující Izraelité mířili do Zaslíbené země.  Blížila se doba, kdy už konečně měli mít svou zemi. Aby však mohli žít jako národ, aby mohli - moderně řečeno - mít svůj stát, potřebovali také zákon. Hospodin je vyvedl  z Egypta, Hospodin jim dal i zákon. Zákon, vymezující pravidla jednání, není prostředkem k omezení svobody, nýbrž spíše k jejímu zajištění, ke garanci lidských práv. Zároveň však slouží jako zrcadlo ukazující na lidský hřích, který je narušením rajské harmonie, té, kterou svému stvoření vtiskl sám Stvořitel. Zákonem, který dal Mojžíšovým prostřednictvím, vyjádřil Bůh zájem o svůj lid.

                Jádrem Zákona, tedy jakousi ústavou, je čtené Desatero. Pro nás, kdo žijeme v naprosto jiné době  a v jiné kulturní oblasti, není snadné pochopit význam a rozsah jednotlivých přikázání. Z právní praxe víme, jak záleží na interpretaci zákonů - a to jde o zákony vytvářené v této zemi a v této době, ovšem - na druhé straně -  jejich autory jsou chybující a někdy až nezodpovědní lidští zákonodárci.

                Nicméně nepřeorientovávejme svou pozornost k  pozemským zákonům, vytvářeným v naší době, a ponechme v jejím zorném úhlu sinajské desatero. Abychom si ukázali, že i jeho vnímání závisí na kulturním pozadí, zastavme se u stručného příkazu NEZABIJEŠ! Ze starozákonního kontextu je zřejmé, že by jeho smyslu odpovídal spíše imperativ NEZAVRAŽDÍŠ!, přičemž by jím byly chráněny jen životy příslušníků izraelského národa. Trest smrti jím vyloučen nebyl, jak poznáme při četbě dalších partií, které již netvoří součást Desatera. Mojžíšův zákon jako celek beze sporu vyjadřuje nepoměrně vyšší úctu k životu než jakékoli předpisy či praxe okolních národů. Tento požadavek úcty ke stvořenému životu se promítá i do stručného přikázání NEZABIJEŠ. Dnes jsme v jiné situaci než byli starozákonní putující Izraelité. Víme o závislosti a provázanosti různých forem života. A především: evangelisté nám zapsali Ježíšovo učení. Víme tedy více, než věděl Boží lid na poušti. Ve světle tohoto poznání můžeme vnímat krásu a bohatost Bohem stvořeného života s jeho rozmanitými formami a rozumět i roli člověka ve stvoření, a z tohoto zorného úhlu přijímat i příkaz NEZABIJEŠ jako výzvu k hluboké úctě k životu.

                Podobně je tomu i s dalšími přikázáními Zákona. Vyjadřují Boží požadavky na člověka, a to nejen pro jeho vztah k okolí, pro jeho jednání, nýbrž i pro lidské nitro, pro člověkovo uvažování. V Božích očích není hranice mezi myšlenkou a činem. V horském kázání Pán Ježíš říká: Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Nezcizoložíš.´ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci (Mt. 5.27,28). A obdobně je třeba rozumět i dalším přikázáním. - Víme, co vše projde lidskou myslí. Přikázání jsou důležitým směrníkem pro lidský život, nicméně člověk není s to je beze zbytku splnit.

                Apoštol Pavel byl vzdělán jako farizeus. Dnes toto slovo vnímáme s určitým negativním nádechem. Avšak pro farizeje byla příznačná ve své době sympatická touha brát Boží zákon co nejvážněji. Velice jim vadilo, že se jim to plně nedařilo. To bylo jedním z důvodů, proč vytvářeli různé dodatečné výklady a předpisy, které často dost striktně určovaly počínání a omezovaly osobní svobodu. Smysl Božího zákona však jimi byl zakrýván. Dospěli tak k praxi, kterou Ježíš jasně a nekompromisně kritizoval a odmítal. Znaje tuto tradici, tento způsob myšlení znalců Zákona může apoštol Pavel plně chápat a prožívat hloubku a moc Boží milosti.

                Zákon a milost. Jejich vzájemný vztah je pro Pavla stěžejním tématem. Zde se koncentruje poselství evangelia. Tento uzlový bod Božího vztahu k člověku se však vymyká lidské logice.

                Zákon má už sám o sobě nesmírnou hodnotu. Jeho vydáním se Hospodin přiznal k svému lidu. Skončilo tak ono mezidobí dějin Božího vztahu k člověku, které začalo vypovězením z ráje v důsledku lidského hříchu. Zákonem člověk dostává pravidla pro to, jak má na zemi žít. Avšak vydáním Zákona Boží zájem o člověka nekončí. Moc hříchu je dočasná. Bůh je láska. Dveře ráje nejsou člověku navždy zavřeny. Bůh poslal svého Syna, aby člověka z moci hříchu vykoupil. Síla Boží lásky je větší než samotný Zákon. Zákon platí; Kristova oběť na kříži mu však dává nový smysl. Apoštol Pavel se na zákon dívá skrze skutečnost Boží milosti, která je pro něho hlubokým osobním prožitkem. Ve svém listě galatským křesťanům píše: "A tak zákon pěstounem naším byl k Kristu, abychom z víry ospravedlněni byli. Ale když přišla víra, již nejsme pod pěstounem" (Gal.3.24,25 Kral.).

                Zákon a milost. Dvě stěžejní skutečnosti, které jsou svým způsobem těžko slučitelné. Do určitého kontrastu je staví i evangelista Jan.  V 17. verši 1. kapitoly jím tlumočeného poselství čteme: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. Pro apoštola Pavla, v Písmech vzdělaného farizea, poznavšího význam a hodnotu  Zákona, a přitom hluboce přemýšlivého a horlivého Kristova učedníka, prožívajícího velikost Boží milosti, je proto pochopitelně vztah zákona a milosti důležitým tématem. Milost je pro něho důležitější, avšak - bez zákona by o ní nebylo možno mluvit. Zákon je vyjádřením Boží vůle. Zákon ukazuje směr, milost cíl.

                Žijeme v době téměř o dva tisíce let pozdější než žil apoštol Pavel. Lidské poznání přírody, poznání Božího stvoření, udělalo za tu dobu veliký pokrok. Naše vědění nám umožňuje lépe rozumět integritě Božího stvoření, a tak i lépe plnit úlohu, kterou v Bohem stvořeném světě máme. Této skutečnosti asi zůstáváme hodně dlužni. Nám však teď půjde o jiný přínos poznávání světa, totiž že přináší nové možnosti pro osvětlení nejhlubších skutečností bytí. Mezi ně patří i vztah zákona a milosti. 

                Světlo je důležitým pojmem našeho vnímání skutečnosti. Avšak: Co je to světlo? Tato otázka se vine lidským zkoumáním přírody. Na počátku novověké vědy se setkáváme s dvěma představami, oběma opřenými o pokusy a pozorování, a přitom zjevně - v rámci běžné logiky - neslučitelnými. Holanďan Christian Huyghens světlu rozumí jako spojitému prostor vyplňujícímu vlnění, pro Angličana Isaaka  Newtona je světlo proudem oddělených prostorově přesně lokalizovatelných částic, tedy takových, že o každé lze přesně říci, kde se právě nachází. Ani další vývoj fyziky nerozhodl ve prospěch jednoho či druhého přístupu. Naopak: Věc se ještě zamotala, když v prvním desetiletí po první světové válce potomek italského šlechtického rodu, francouzský fyzik Louis de Broglie zjistil, že klasické částice, které si běžně představujeme jako malinké kuličky nebo prostě jako hmotné body, tedy např. elektrony, se někdy chovají jako spojité prostor vyplňující vlny. Fyzikální jsoucno - a můžeme říci hmotné jsoucno - se tak projevuje dvěma podle naší logiky neslučitelnými způsoby. Taková je skutečnost. Dva pohledy - vlnový a částicový - jsou oba oprávněné a vzájemně se doplňují; a máme-li vyjádřit, co o realitě víme, musíme použít oba, byť nejsme s to je logicky plně spojit. Tuto vlastnost našeho poznání skutečnosti nazval dánský fyzik Niels Bohr, nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1922, principem komplementarity.  Nesmírně  pozoruhodné je, že Bohr tento svůj princip neomezuje na fyzikální oblast. Dvojici komplementárních pojmů pro něho tvoří nejen vlna a částice, nýbrž také např. spravedlnost a láska. A tak Bohrův princip komplementarity nám může pomoci i v pohledu na zákon a milost. Zákon i milost se týkají Božího vztahu k člověku a promítají se i do vztahu člověka k člověku a člověka k celému Božímu dílu, k celému stvoření. Boží stvořitelské dílo, Boží zájem o člověka, Boží láska - to vše přesahuje naši lidskou logiku, avšak zároveň se to hluboce a bytostně dotýká našich životů.

                Zákon a milost, milosrdenství jsou klíčové biblické pojmy. Jsou to pilíře dějin spásy. Boží láska a milosrdenství se vinou již Starým zákonem, byť svého naplnění došly až v Pánu Ježíši Kristu.

                Před kázáním jsme četli přikázání lásky. V nich náš Spasitel klade nový důraz na slova, která jsou zapsána již v Mojžíšově zákoně, a tak putující Izraelité je znali již před příchodem do Zaslíbené země.

                Vztah Zákona a milosti je pro apoštola Pavla stěžejním tématem. Jak Zákon, tak milost patří k Božímu vztahu k člověku, avšak jejich plné skloubení je mimo možnosti lidského myšlení. V jeho listu do Říma čteme: Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří (Ř.10.4). Celé dílo spásy leží mimo naše chápání. Bůh, svatý, všemohoucí, v Kristu sestoupil k hříšným lidem. Proč? Apoštol Jan dává jasnou odpověď: Protože Bůh je láska. Láska přikrývá množství hříchů. Láska překrývá i  naše dilemata. Láska převyšuje naše lidské poznání. Láska zastřešuje i princip komplementarity vztažený na nejhlubší prvky Božího vztahu  člověku - na zákon a na milost. Boží lásku nemůžeme pochopit. Je v ní obsažena i výzva k našemu růstu v lásce: v lásce k Němu, Nejvyššímu, i v lásce k druhým lidem, k našim bližním. V lásce se koncentruje Boží zákon. Ne jako litera, nýbrž jako směrník k vnitřnímu růstu a ke způsobu života, který je v souladu s Boží vůlí.

                Slova prvního žalmu, čtená na začátku shromáždění, můžeme parafrázovat: "Blahoslavený je ten člověk, který celou svou bytostí žije Božím zákonem." Blahoslavený je, neboť  s tímto životním postojem je neoddělitelně spojeno i plné prožívání Boží milosti. Zákon a milost od sebe nelze oddělit. Boží zákon a Boží milost jsou komplementární. Spojují se v Kristu. On je tou pravou cestou, i pravdou, i životem.

Děkujeme Ti, Otče náš, za Tvůj Zákon. Děkujeme však i za to, že jím Tvůj vztah k nám lidem nekončí. Děkujeme za Tvou milost, za ono velké dílo spásy, za Ježíše Krista, v němž Ty jsi sestoupil mezi nás. Děkujeme za moc Tvé lásky a prosíme Tě, rozněcuj v nás její plamen; veď nás k pravé lásce k Tobě i k druhým lidem. Prosíme Tě za naše bližní. Myslíme před Tvou tváří na nemocné, sklíčené, sevřené, opuštěné. Prosíme Tě za ty, kdo žijí v nesvobodě. Prosíme Tě za ty, kdo trpí za věrnost evangeliu.

                        Prosíme Tě za církev, za její svědectví světu, za zvěstování evangelia. Prosíme Tě, aby se šířilo a prohlubovalo vědomí, že není jiné cesty k cíli než cesta pokání, cesta Ježíše Krista. Jeho slovy k Tobě společně voláme: Otče náš ...

1998,2009,2012