JAHVE

Vstupní slovo: Ž.148.1-6:

1  Haleluja. Chvalte Hospodina z nebes, chvalte ho ve výšinách!

2  Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy.

3  Chvalte ho, slunce s měsícem, chvalte ho, všechny jasné hvězdy.

4  Chvalte ho, nebesa nebes, rovněž vody nad nebesy,

5  chvalte Hospodinovo jméno! Vždyť on přikázal, a bylo to stvořeno,

6  on tomu dal povstat navěky a navždy, nařízení, které vydal, nepomine.

1. čtení:   Ex.3.1-14

1  Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu.

2  Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.

3  Řekl si: "Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří."

4  Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši!" Odpověděl: "Tu jsem."

5  Řekl: "Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá."

6  A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův." Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.

7  Hospodin dále řekl: "Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.

8  Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců.

9  Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují.

10  Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta."

11  Ale Mojžíš Bohu namítal: "Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?"

12  Odpověděl: "Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře."

13  Avšak Mojžíš Bohu namítl: "Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?"

14  Bůh řekl Mojžíšovi: "JSEM, KTERÝ JSEM." A pokračoval: "Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám."

2. čtení (před kázáním):  J.1.1-5 (Kral.)

1  Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.

2  To bylo na počátku u Boha.

3  Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest.

4  V něm život byl, a život byl světlo lidí.

5  A to Světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly.

14  A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

3. čtení (v závěru kázání, je v textu kázání):   Kol.1.13-23a (..pod nebem)

Poslání: 1.Tm.6.11-16 [Pavel píše Timoteovi:]

11  Ty však se tomu jako Boží člověk vyhýbej! Usiluj o spravedlnost, zbožnost, víru, lásku, trpělivost, mírnost.

12  Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky.

13  Vyzývám tě před Bohem, který dává všemu život, a Kristem Ježíšem, který vydal svědectví svým dobrým vyznáním před Pontiem Pilátem,

14  abys bez poskvrny a výtky plnil své poslání až do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.

15  Jeho příchod zjeví v určený čas požehnaný a jediný Vládce, Král králů a Pán pánů.

16  On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. Amen.

Požehnání: 2.Kor.13.14 (B21)

Milost Pána Ježíše Krista, Boží láska a společenství Ducha svatého s vámi všemi.

Písně:

187 Svou oslav Pána písní

698 Dobře staví

277 Chval Pána svého písní

  63 Hrad přepevný

275 Přijď, Králi věčný náš

⨀ vyjadřuje určitou pauzu při čtení.

Možná nejen pro toho, kdo se se SZ seznamuje ponejprv, je zvláštní, že v 1. Mojžíšově knize čte o praotcích Božího lidu, na začátku druhé Mojžíšovy knihy se s jejich potomky – s izraelským národem, s vyvoleným Božím lidem – setkává v egyptském zajetí, a teprve až když se chystá vyvedení odtud, tak se Bůh vůdci tohoto národa Mojžíšovi a jeho prostřednictvím celému izraelskému národu představuje, a to ještě k tomu způsobem, kterému nejsme s to plně porozumět, a kterému ani nemohl plně porozumět Mojžíš. JSEM, KTERÝŽ JSEM, JAHVE je Boží jméno, vyjádření Boži podstaty. Bůh – JAHVE – přesahuje možnosti lidského rozumu, přesahuje možnosti lidských představ. Onu jinakost Boha izraelského národa, jediného pravého a skutečného Boha, pak vyjadřuje i přikázání sinajského zákona "Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit." Celou historií Božího lidu Staré i Nové smlouvy provází určité napětí mezi ⨀ nemožností Boha Stvořitele pochopit a ⨀ zcela legitimní potřebou o Něm hovořit, svědčit o Jeho velikosti a lásce. V Písmu se setkáváme s celou řadou antropomorfismů, kdy jsou Bohu přiřazovány určité lidské vlastnosti, pomocí nichž si člověk o Něm může vytvářet a vytváří určité představy. Boží lid má v rámci lidských možností Boha – Hospodina poznat co nejlépe, tak, aby Ho mohl ctít a Jemu sloužit, přičemž k tomuto poznání patří i hluboké vědomí, že Ho nikdy plně poznat nemůže, že každá představa může být jen neúplná a může se stát zavádějící, že On přebývá v světle nepřistupitelném, že Ho žádný z lidí neviděl, a ani vidět nemůže, že Jemu patří čest a síla věčná, jak Píše Pavel ve svém prvním listě Timoteovi (1.Tm.6.16).

Vztah mezi Hospodinem a Jeho lidem bývá v Písmu popisován na pozadí okolních pohanských kultů. Tehdy nešlo o to, zda existuje Bůh – o tom se nepochybovalo, nýbrž zda existuje jediný Bůh a jaký je, šlo o to zdůraznit Boží jedinečnost, suverenitu, avšak také Jeho zájem o Jeho lid. Bohu, Hospodinu patří absolutně nejvyšší místo, na Jeho straně je nezpochybnitelná pravda.

My žijeme v podstatně jiném prostředí. My starší věkem jsme vyrůstali v době, kdy byl v naší zemi proklamován ateistický – tzv. vědecký – světový názor. Tento způsob myšlení byl prosazován kromě jiného povinnou výukou vědeckého komunismu a dalších jemu podobných předmětů. Nicméně materialistický způsob myšlení se šířil i v těch tradičně křesťanských zemích, kde žádný politický protináboženský tlak nebyl. Mezi vědci prostřední třetiny 20. století převažovali lidé nevěřící. Dnes víra v neomezené možnosti lidského rozumu se stává či do značné míry už stala minulostí. Na její místo nastupuje ⨀ pro mnohé lidi velmi atraktivní ⨀ relativismus, skrývaný pod označením postmoderna. "Já mám to náboženství, ty máš ono, a nejzajímavější vůbec je najít si nějaké nové náboženství, pokud možno hodně exotické." Prosazuje se snaha dívat se na věci z vnějšku, mluvit o jednotlivých náboženstvích jako o vzájemně porovnatelných jevech, a protože každý může mít svou pravdu, již je nutno respektovat, tak – aby nevznikaly problémy – náboženské  symboly se pro jistotu prostě zakáží. Je to paradoxní: V době, kdy se proklamuje co největší volnost a svoboda, kdy ve jménu liberální ideologie se toleruje kdejaká špatnost či podivnost, tak se leckde v naší civilizační oblasti zakazují symboly Vánoc a Vánoce samy se mnohde nahrazují  svátky rodiny či – hůře – svátky konzumu, z Velikonoc se dělají svátky jara a Svatodušní svátky z evropských kalendářů mizí. V zemích, které se přihlásily v minulosti ke Kristu, se dnes prosazuje tzv. náboženská neutralita, která má vyjádřit jakousi snahu po objektivitě.  Jenže objektivita, zvláště ve věcech náboženských, ve věcech víry a životního zakotvení, prostě není možná. Tam, kde je prosazována, dochází ke zploštění, k vyprazdňování, k redukci života. Bůh, ten, který se představuje JSEM, KTERÝŽ JSEM, leží mimo jakoukoli objektivitu. On je, On vše zahrnuje, On vše objímá. Pokusy o Něm hovořit objektivně znamenají Ho někam zatřiďovat podle nějakých lidských měřítek, znamenají k něčemu Ho připodobňovat, a tak porušovat citované přikázání sinajského zákona.

Bůh přišel v hořícím keři k Mojžíšovi. Bůh k nám přichází v Kristu. Přišel v těle před více než dvěma tisíci lety, tehdy svou formou to byla neopakovatelná událost, avšak svým obsahem se opakuje a probíhá stále. Bůh se stále sklání k nám hříšným lidem a otvírá nám dveře svého Nového světa. My smíme věřit, že co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují, jak píše apoštol Pavel ve svém 1. listu do Korintu. A opravdu si to neumíme představit. Věčnost, Boží království, to není věc představy či pochopení, to je záležitost víry a spolehnutí na Krista. A k víře neoddělitelně patří i láska: láska k Bohu Otci, láska ke Kristu, láska k člověku. A nerozlučně k víře patří i naděje, vyjádřená posledními citovanými Pavlovými slovy "co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují". Bůh, všemohoucí Stvořitel, a také zároveň milující Otec, Ten, který vše, co je, co existuje, prostupuje ⨀ i nekonečně převyšuje, nemůže být jen nějakým neosobním Oním. Když Ho v rámci našich lidských možností poznáváme, když přijmeme tu vzácnou skutečnost, že On k nám sestupuje, a tak že k Němu smíme přistupovat, že se k Němu můžeme modlit, když prožíváme, že On nás miluje, když si uvědomujeme tu úžasnou skutečnost, že v Kristu přichází k nám, vděčně se k Němu obracíme a oslovujeme Ho: Ty, Otče náš, Ty, Otče můj. Jakékoli pokusy o jakousi náboženskou objektivitu či neutralitu před Jeho majestátem, před Jeho absolutní velikostí a láskou ztrácejí smysl, ztrácejí oprávnění. On je ten, který je. Jedinečný, neopakovatelný, s kýmkoli a čímkoli neporovnatelný. O Něm svědčí počáteční slova Janova evangelia, která jsme slyšeli před kázáním. Na počátku bylo Slovo. Všecky věci skrze ně učiněny jsou. ⨀ Skrze Slovo ⨀ Bůh působí. ⨀ Skrze Ně je učiněno vše, co učiněno jest. Slovo se stalo tělem. V Kristu Bůh sestoupil k lidem, stal se jedním z nás. Vyjádřil tak, že Mu stále na celém stvoření záleží. Že lidský hřích nemá konečné slovo. Že starozákonní poselství o stvoření pokračuje novozákonním poselstvím o spasení, o záchraně. O záchraně, která nebyla možná bez oběti. Tu přinesl Boží Syn Ježíš Kristus. Myslíce na tajemství, spojující stvoření se spasením, poslyšme na závěr kázání slova apoštola Pavla z jeho listu do Kolos, z 1. kap. od 13. do 23. verše: On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů: On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých – takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích – protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt, aby vás před Boží tvář přivedl svaté, neposkvrněné a bez úhony – pokud ovšem pevně zakotveni setrváte ve víře a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia, jež jste slyšeli, jež bylo kázáno všemu stvoření pod nebem.

Díky, Pane Ježíši Kriste. Amen.

2007, 20.10.2024, poslední úprava 19.11.2024