Hodnoty
Vstupní slovo: Ž.103.1-5a
Čtení: Lk.10.25-27, 1.Kor.2.12-16
Text: Mt.7.15-23
Závěrečné slovo: 1.Tess.5.16-24,28
171 Buď Pánu čest
382 Nadchni, Pane,
203 Pán Bůh je láska
355 Kristus má v rukou celý svět
484 Buď žehnán svazek ten
"Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého" (Mt.7.21). Jak vnímáme toto Ježíšovo slovo? Jak je vnímáme my, pražští českobratrští evangelíci? Přijímáme je jako nesmírně důležité sdělení, bytostně se týkající jednoho každého z nás? Jako takové je Ježíš svým učedníkům řekl. Jde v něm o směřování do nebeského království, a tedy i o to, na čem Bohu při člověku nejvíce záleží. Jde v něm o výhled za horizont časnosti, za hranice pozemských záležitostí. Tento výhled ovlivňuje lidské myšlení a jednání.
Během historie církve se stávalo, a nikoli jen ojediněle, že důraz na Boží království byl přesměrován k člověku, především k vlastnímu "já". Úvahy o tom, kdo bude spasen, kdo vejde do nebeského království, se nakonec zpravidla stočily na pyšné a sebespokojené: "Hlavně, že to budu já". Kristovo místo ve středu tak zaujala první gramatická osoba. Možná, že i toto nepochopení či zkreslení evangelia vedlo k tomu, že dnes se často blížíme k druhému extrému, k vytlačení úvah o spasení, o nebeském království kamsi na okraj mysli.
Co znamená "vejít do království nebeského"? Co znamená být "spasen"? Jde o záchranu, o vysvobození od důsledků hříchu. Podle známého biblického příběhu z třetí kapitoly Genese po prvním lidském hříchu následovala ztráta možnosti žít dále v ráji, tedy v bezprostřední Boží blízkosti. Hřích znamená odloučení od Boha. Pán Ježíš Kristus svou obětí na kříži nás lidi zbavil i tohoto hrozného důsledku hříchu. Otevřel nám opět přístup k nebeskému Otci. Nemusíme už žít v zajetí vlastního já", můžeme se dívat vzhůru k nebi a volat k Bohu ABBA – Otče, či snad výstižněji "Tatínku". V souvislosti s touto diametrální změnou života je přirozené se ptát, jak žít, věřit, myslet, hodnotit, rozhodovat se, jednat, aby to bylo Bohu milé.
Ve své velekněžské modlitbě Pán Ježíš vyjádřil, jak moc mu záleží na svornosti Jeho učedníků. Dnešní církev je rozdělena. Neumíme se dosud sejít u Stolu Páně. Říká se: "Jsou zde závažné věroučné rozdíly." Věrouka však, to jsou slova. A v Kázání na hoře Pán Ježíš jasně říká, že činy jsou důležitější než slova, jimiž se často snažíme nějak vyjádřit skutečnosti, jež pomocí nich plně vyjádřit nelze. Rozhodující nejsou ani vnější projevy zbožnosti, ani věroučné formule, ani postavení v církvi, nýbrž životní praxe, jednání, vyvěrající z hlubiny osobnosti, tedy spontánní, nikoli na vnější efekt. ● Na jiném místě v Kázání na hoře čteme Ježíšova slova: Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. (Mt.6.1-4).
Naše jednání je důsledkem rozhodování, častěji podvědomého než vědomého. To se opírá o systém hodnot, který přijímáme, používáme a často máme uložen také kdesi v podvědomí. Hodnoty, které zdůrazňuje Pán Ježíš, se liší od těch, které lidé běžně přijímají, uznávají a v rozhodování využívají. Materiální bohatství, schopnost taktizovat a prosazovat se, hledání vlastního momentálního prospěchu – to vše kontrastuje s Ježíšovým důrazem na nehromadění pokladů na zemi, na pokoru a tichost, na bytostnou touhu po spravedlnosti, na přijímání druhých lidí za důstojnější sebe samých. "Přirozený člověk nemůže příjmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem," (1.Kor.2.14), píše apoštol Pavel do Korintu. Člověk ve své přirozenosti běžně přijímá a užívá ony přízemní a pomíjivé hodnoty, před nimž Ježíš varuje. Jaké jsou důsledky rozhodování podle nich, to vidíme na současném stavu světa – přírody i společnosti. Kristus přináší a nabízí vysvobození z jejich zajetí. Vyzývá k pokání, k hluboké proměně životů, týkající se myšlení i jednání, týkající se doslova osobního zakotvení. Nabízí hodnotový systém orientovaný vzhůru, k životu, vztahující se sice i na materiální svět, ale vysoce jej přesahující. Pokání, přijetí Krista, přijetí Jeho Ducha, Duch svatého, znamená, že tyto nové hodnoty prostupují celou osobností, vědomím i všemi vrstvami podvědomí a nevědomí. Pavel píše do Korintu: A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme. Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2.Kor.5.16,17). Život s Kristem, či - řečeno s apoštolem Pavlem - v Kristu, znamená spontánně uvažovat a jednat na základě Jeho učení, přijmout Jeho hodnotový systém, řídit se Jeho rozhodovacími kritérii. Znamená to to nové, co On činí, nechat prostoupit celou osobností až na nejzazší hlubinu bytí.
"A tak je poznáte po jejich ovoci" (Mt.7.20), říká Pán Ježíš. A apoštol Pavel píše: "Ovoce Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání" (Gal.5.22,23).
"Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého" (Mt.7.21). Cesta do nebeského království je úzkou cestou, cestou lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, věrnosti, tichosti a sebeovládání. Je to cesta proměny vlastních životů, cesta s Kristem. Je to cesta plného lidského života, odpovídající prvotnímu poslání člověka, stvořeného k Božímu obrazu. Díky Kristově oběti je tato cesta otevřena všem lidem.