Gamaliel

Čtený příběh ze Skutků máme rádi. V duchu prožíváme radosti i strasti apoštolů a moudrý a učený Gamaliel je nám sympatický. Imponuje nám, že se s určitou promyšlenou strategií postavil na stranu apoštolů, s nimiž se identifikujeme - to jsou ti naši, kdežto tehdejší židovský establishment - to je ta obrácená strana, ti, co jsou proti. Oni však reprezentovali hlavní myšlenkový či názorový proud židovstva novozákonní doby - tedy tehdejšího oficiálního Božího lidu. Apoštolé jej zpochybňují, přicházejí s čímsi novým, co nezapadá do vžitých a všeobecně přijímaných představ. Hlásají evangelium - radostnou zvěst o smyslu a cíli bytí, o Boží aktivitě, o spáse, o otevření přístupu do Božího království.

Apoštolé tak ruší staré dobré osvědčené tradice a otevírají dveře něčemu novému, neznámému, nejistému. ● To bylo před dvěma tisíci lety. Přenesme se teď v duchu z doby a z míst Ježíšova pozemského působení do naší aktuální situace. My žijeme v církvi, která má svou osvědčenou tradici, své zvyky a zaběhané pořádky. Považujeme se za součást Božího lidu Nové smlouvy - a to je dobře. Hlásíme se ke křesťanství, k víře svých otců. Avšak, když se zamyslíme nad sebou samými, ?odpovídá naše myšlení, vnímání, naše postoje - radost - tomu, co přináší evangelium? ?Neřadí nás náš životní styl spíše na stranu židovského establishmentu, toho ztrnulého, na tradici stavějícího Božího lidu, než na stranu Ježíše Krista, který činí vše nové? A jde i o to, jak se díváme na pohyb v církvi, na nové ideje, nápady, snahy... ?Nebojíme se toho nového? ● Moudrý Gamaliel rozhodně nebyl nějaký revolucionář či progresista. Viděl však pohyb ve společnosti a věřil v Boha, věřil Bohu. Viděl nová hnutí a uvědomoval si, že co není z Boha, nemá trvání. Byl si jistě vědom toho, že rozlišit, co je dobré a co nikoli, co pochází od Boha a co je z lidí, nemusí být vůbec snadné. Avšak věděl i to, že se i upřímně zbožní lidé mohou ve svých představách mýlit. Šlo mu o to být na Boží straně i za cenu nutnosti zřeknout se svých dosavadních představ a životní praxe. Ty vžité, konsensuálně přijímané, osvědčené formy jednání a zbožnosti zpravidla postrádají dynamiku, postrádají život, a Bůh je živý a je stále při díle.

Gamaliel projevil otevřenost pro Boží působení. Byl si vědom, že z lidského hlediska tu jsou různá rizika. Nějaké falešné nové hnutí může napáchat hodně škody, než zanikne! Gamalielovi ovšem šlo o to, abychom nepotlačovali dar svobodné vůle a tím také nebránili Božímu působení ve světě. Ač Žid, hovořil nepřímo i do situace církve v dějinách. Strach z nových věcí, charakteristický pro Boží lid staré smlouvy z přelomu věků, provázel oficiální církev po značnou část její historie. ● My evangelíci se hrdě hlásíme k odkazu reformace, avšak často ji vnímáme především jako výzvu k návratu k původní prvokřesťanské církvi. Jenže svět pozdního středověku a ranného novověku byl o hodně jiný než svět starověkého římského impéria. A reformace zdůrazňovala aktuálnost Božího slova pro aktuální dějinnou situaci. Ano, vyzývala k návratu k první církvi, ale nikoli k jejím formám a zvykům, nýbrž k její dynamice, k jistotě víry prvních křesťanů, k bezvýhradnému vydání se Kristu a spolehnutí na Něho. Stále živá a platná jsou Pavlova slova z 2.Kor.5.17: "Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!".

Gamaliel se nebál o čistotu či pravověrnost učení. Věděl, že co není z Boha, pomine. ?Nejsme my ve svém uvažování bližší židovskému establishmentu než moudrému Gamalielovi, který se zastal apoštolů přinášejících novou zvěst o Božím působení? Například: ?Nebojíme se více nadšených, byť třeba teologicky nevyrovnaných a neerudovaných charizmatiků ● než strnulého a neživotného, radost a sílu víry postrádajícího zvykového křesťanství? ?Věříme opravdu, že Bůh je stále při díle? A On stále tvoří. Svět se mění a velice potřebuje aktuální poselství evangelia.

Situace evropského křesťanství nevypadá dnes příliš radostně. Při konstatování této skutečnosti myslím na slova z knihy "Den se přiblížil" od prof. Petra Pokorného (Mlýn 2007, str. 32): "Velký vnitřní vliv křesťanství byl vždy spojen s nečekaně odvážnými novými interpretacemi toho, co tvoří jádro víry." Současný stav světa naznačuje, že počínání lidí se musí změnit. Evangelium, výzva k pokání, výzva k následování Krista, nabízí řešení. ● Jak při práci vysokoškolského učitele, tak v oblasti nevládních neziskových organizací se setkávám s lidmi, kteří si nutnost změny uvědomují, kteří vidí, že cesta sobectví a kultu mamonu vede ke zkáze. Kolikrát si kladu otázku, proč tito lidé se nehlásí ke křesťanství, proč nepatří do té či oné církve. ?Není problém ve strnulosti současného církvemi reprezentovaného křesťanství? Připomeňme si text Mk.9.38-40: Jan řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme kohosi, kdo v tvém jménu vyhání démony, ale s námi nechodil; i bránili jsme mu, protože s námi nechodil." Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Žádný, kdo učiní mocný čin v mém jménu, nemůže mi hned na to zlořečit. Kdo není proti nám, je pro nás.

?Nejsme my, členové církví, až příliš podobni učedníkům z tohoto příběhu? ?Umíme vidět sestry a bratry i v těch, kdo jsou jiní než my - třeba i v těch, kteří o Kristu nehovoří, avšak - někdy i se značným osobním nasazením a obětavostí - činí Boží vůli - ve vztahu k druhým lidem, ve vztahu k přírodě, a tak prokazují lásku ke Stvořiteli i k bližním? ?Není naše křesťanství příliš poznamenáno strachem o čistotu učení, strachem z duchovní konkurence; strachem který vlastně znamená nedostatek víry?

Buďme vděčni za ty, kdo jsou jiní než my. Pestrost, rozmanitost přispívá k bohatství Církve Páně. Je důvodem k radosti, nikoli ke strachu. Bůh žije a koná. Na Jeho dílo v současném světě se nelze dívat prostřednictvím nějakých dogmatických neživotných vzorců a šablon, nýbrž skrze víru. O ní na začátku 11. kapitoly listu Židům čteme (v.1-3,6): "Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných. Pro ni zajisté svědectví došli předkové. Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové slovem Božím, tak že z ničeho jest to, což vidíme, učiněno. ... Bez víry pak nemožné jest líbiti se jemu; nebo přistupující k Bohu věřiti musí, že jest Bůh, a těm, kteříž ho hledají, že odplatu dává."

Ježíš Kristus žije. On zvítězil nad zlem, On přemohl smrt. Ve víře v Něho se s nadějí dívejme vstříc otevřené Boží budoucnosti. A i do situací, kdy se setkáváme s novými, pro nás neobvyklými projevy uctívání Boha a následování Krista, slyšme Jeho slova: Neboj se, toliko věř (Mk.5.36).