Dva synové

Vstupní slovo:  Ž.84.12-13

Čtení: Lk.15.11-32

Text: 1.Kor. 13.2,3

Závěrečné slovo: 1.Kor.13.4-8a,13,16.23

Písně:

   367 Studně nepřevážená (4)

   203 Pán Bůh je láska (4)

   257 Jen s Tebou být (4)

   384 Pomoz mi, můj Pane (4)

   559 Ó ujmi ruku moji (3)

Lk.15.11-32: Ježíš pokračoval: "Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: `Otče, dej mi díl majetku, který mi náleží.´ A tak jim rozdělil své jmění. Za pár dní mladší syn všechno prodal a odešel do daleké země, kde svůj majetek promrhal rozmařilým životem. Když všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal trpět nouzi. Později se uchytil u jednoho občana té země a ten ho poslal na pole pást prasata. Toužil se najíst aspoň lusků, které žrala ta prasata, ale nedostával ani to. Nakonec přišel k sobě. Řekl si: `Kolik nádeníků má u mého otce jídla nazbyt, a já tu umírám hlady! Vstanu, půjdu k otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i proti tobě! Už si nezasloužím být považován za tvého syna. Udělej mě jedním ze svých nádeníků.´ A tak vstal a vydal se ke svému otci. Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky. `Otče,´ řekl syn, `zhřešil jsem proti nebi i proti tobě. Už si nezasloužím být považován za tvého syna.´ Otec však nařídil svým služebníkům: `Přineste nejlepší šaty a oblečte ho. Navlékněte mu prsten a obujte ho. Přiveďte vykrmené tele a porazte je. Jezme a oslavujme, neboť tento můj syn byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen!´ A tak začali oslavovat. Starší syn byl zatím na poli. Když se blížil domů, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se, co to má být. Ten mu řekl: `Přišel tvůj bratr. Tvůj otec porazil tučné tele, že ho má zpátky živého a zdravého.´ Ale on se rozhněval a ani nechtěl jít dovnitř. Když za ním vyšel jeho otec a prosil ho, odpověděl mu: `Podívej se, kolik let ti sloužím! Nikdy jsem nezanedbal jediný tvůj příkaz, ale tys mi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil s přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prožral tvůj majetek s děvkami, porazil jsi pro něj vykrmené tele!´ `Synku,´ řekl otec, `ty jsi stále se mnou a všechno, co mám, je tvé. Ale oslavovat a radovat se bylo namístě, neboť tento tvůj bratr byl mrtev a ožil, byl ztracen a je nalezen.´"

1. Kor.13.2-3: Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.

Děkujeme Ti, Hospodine, věčný Bože, Stvořiteli, Dárce všeho dobrého, že Tě smíme oslovovat důvěrně "Otče", že se k Tobě jako k otci, jako k tatínkovi můžeme obracet. Děkujeme Ti, že nás přijímáš takové, jací jsme. Děkujeme Ti, že jsi poslal Pána Ježíše Krista, aby nás vysvobodil z moci zla, aby z celého stvoření sňal ono hrozné břemeno našeho lidského hříchu.

 Děkujeme Ti za Církev, za zvěstování evangelia Děkujeme Ti za celé Tvé krásné stvořitelské dílo, jehož jsme součástí. Děkujeme, že toto Tvé dílo smíme poznávat a že nám dáváš možnost se v jeho prospěch angažovat. Uvědomujeme si svůj dluh, který zde máme, svou netečnost, častou malomyslnost, nedostatek víry. Prosíme Tě o více nadšení pro Tvou věc. Očekáváme, Otče, na Tebe. Prosíme Tě o požehnání i pro tuto chvíli.

Amen.

15. kapitola Lukášova evangelia obsahuje tři Ježíšova podobenství, v Českém ekumenickém překladu nadepsaná "Podobenství o ztracené ovci", "Podobenství o ztraceném penízi", "Podobenství o marnotratném synu". Zamyslíme se dnes nad posledním z nich. To je výrazně nejdelší a zřejmě i obsahově nejbohatší. Začíná slovy: "Jeden člověk měl dva syny". Nadpis zmiňuje ovšem jen jednoho z nich. Prošel jsem 16 vydání Nového zákona, v nichž před jednotlivé pasáže jsou překladateli či editory doplněny nadpisy. Navzdory tomu, že hned na začátku se hovoří o dvou synech, devět z nich volí titulek "O marnotratném synu" či "O ztraceném synu", v některých z nich jde o ucelenou sekvenci "O ztracené ovci", "O ztracené minci", "O ztraceném synu". Třikrát je v nadpisu zdůrazněno otcovo odpuštění, dvakrát je souhrnně nadepsána celá patnáctá kapitola a jen ve dvou případech jsem našel nadpis, který vyjadřuje, že v podobenství jde o dva syny: V Jeruzalémské bibli a ve volném německém překladu "Die gute Nachricht".

Dva bratři představují dva diametrálně odlišné typy lidi. Onen mladší, marnotratný, dočasně ztracený, je z literárního hlediska zajímavější. Žádá na otci majetek, o němž si myslí, že mu přísluší. Nejsem s to hodnotit tento jeho nápad z právního hlediska. Zpravidla nárok na dědictví vznikává až po smrti vlastníka. Každopádně otcova reakce ve vyprávění je úžasně velkorysá. Přiznává mladšímu synu plnou svobodu vůle, svobodu rozhodování a poskytuje mu pro to všechny možné podmínky. V této získané svobodě, obdržev "svůj díl majetku", se syn vzdává všech práv v rámci rodiny, zříká se příslušnosti k otcovskému domu a odchází do světa, za svou domnělou svobodou a nezávislostí – na otci, na domově, na komkoli a čemkoli.

Jde o známý text, a tak není třeba ještě barvitě líčit, jak ve svém nezávislém počínání tento mladý muž dopadl. Zkrátka totálně zkrachoval. Prožívaje bídu své situace vzpomíná na domov. Aniž by si činil nějaké nároky, rozhodl se pro návrat k otci. Sní o tom, že se stane jedním z jeho zaměstnanců. Vrací se jako bezdomovec. Po návratu ho však otec vřele přijímá, cele mu odpouští a materiálně i morálně mu dává vše, co svým vzpurným a pošetilým odchodem ztratil. Prsten, oděv a boty to dokládají. Otcova radostná reakce na synův návrat symbolizuje nekonečnou Boží odpouštějící lásku. Její obraz je podmanivý a strhující, čtenář je jím tak ohromen a dojat, že už téměř nevnímá závěrečnou část podobenství, líčící reakci staršího bratra. Ta ostře kontrastuje s reakcí otcovou. Není divu, že se hovořívá o podobenství jen o marnotratném synu a nikoli o dvou synech.

Starší, poslušný, věrný syn byl zřejmě od počátku nadmíru pobouřen počínáním mladšího bratra, dokonce o něm jako o bratru nemluví: "Ale když přišel tenhle tvůj syn ..." (v.30). Zatímco mladší syn byl ztracený případ, černá ovce rodiny či jak jinak ještě bychom jej mohli označit, starší byl vzorné dítě, stoprocentně poslušný, vždy dělal, co měl a co se slušelo a patřilo, plnil všechna otcova přání. Prizmatem tradičních křesťanských hodnot, reprezentovaných třeba Karafiátovými Broučky, si nebylo možno lepšího syna představit. Dnes už přece jen vídáme a hodnotíváme věci poněkud jinak a v jeho chování asi postrádáme pozitivní morální vlastnosti, jakými jsou tvůrčí aktivita a osobní odpovědnost. V nestandardní situaci, jakou byl bratrův návrat, tento vzorný, poslušný, spravedlivý mladý muž selhal. Motivací v jeho životě nebyla láska – ta láska, jejíž charakteristiku jsme četli z Pavlova listu do Korintu -, nýbrž egocentrismus. Nešlo u něho o přirozený, spontánní vztah k Otci, nýbrž o soběstřednou touhu být vzorný, být nejlepší. Byl spravedlivý. Věděl, že on má zásluhy, kdežto mladší bratr nikoli. Vyžadoval, aby otec podle toho jednal. Zde najednou vůli a aktivitu projevil. Nechápal lásku, nechápal milosrdenství. Jeho myšlení připomíná myšlení farizeů. Snadno si ho představíme modlit se tak, jak se modlil farizeus z jiného Ježíšova podobenství: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento publikán [Lk.18.11 Kr.]. Naproti tomu návrat mladšího syna nám připomíná slova publikánovy modlitby z onoho podobenství: Bože, buď milostiv mně hříšnému [Lk.18.13 Kr.]. Starší syn byl farizejsky spravedlivý. Ježíš však učí: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského [Mt.5.20].

Dva extrémní modelové typy lidí – dva bratři z podobenství. ?Ke kterému má blíže typický člen tradiční církve, v této církvi narozený a vychovaný? A každý z nás si může položit otázku: "?Ke kterému z nich mám blíže já?"

....

Představme si uhlazeného, suverénně si počínajícího, zřejmě úspěšného, usměvavého člověka, třeba takového, jakého vídáme na televizních obrazovkách coby reprezentanta finančního světa, nebo i takového, jakého můžeme vidět na obrázcích v časopisech Probuďte se či Strážná věž,  nabízených Svědky Jehovovými na nádražích či v metru, a proti němu si v mysli postavme ošuntělého, unaveného, zarostlého, nejistého, tápajícího a hledajícího člověka, toužícího po změně, po nových obzorech a hodnotách. Představme si tyto typy lidí v našich shromážděních. Byť onen první zmíněný již není považován za ideál, onen druhý tam zpravidla chybí. ?A kdyby nechyběl, jak bychom ho přijímali? Lidé hledající, toužící najít pevný bod či spíše pevný směr, najít smysl vlastní existence kolem nás jsou. Do našich bohoslužebných shromáždění nijak výrazně však nepřicházejí. ?Nemají třeba jakýsi podvědomý strach z reakce staršího, poslušného, uhlazeného bratra?

....

Vraťme se k však k našemu podobenství. Hospodářství otce a staršího syna s pomocí personálu fungovalo. Mělo svůj řád, svá pravidla. Bylo v určitém ustáleném rovnovážném stavu, který všem vyhovoval. Návrat mladšího syna byl ojedinělou událostí, byl jakýmsi bodem zlomu. Rovnováha byla narušena, vztahy se nutně musely změnit. Musela se změnit struktura otcova hospodářství, musela se změnit pravidla jeho fungování. Staré pominulo, vznikalo nové. Silnějším činitelem než samotný návrat ztraceného syna, který byl připraven stát se jedním ze zaměstnanců, byla mohutná otcova odpouštějící láska.

Klasická termodynamika učí, že systémy směřují přirozeně do stavu rovnováhy, kde se ztrácí strukturovanost, vše je promícháno; není tam prostor pro změnu. Nezabývá se těmi systémy, které jsou od rovnováhy příliš daleko. Jim věnoval hlubší pozornost až v průběhu 20. století belgický nositel Nobelovy ceny Ilya Prigogine. Poukázal na to, že ve stavu silné nerovnováhy dochází ke kvalitativním změnám, k růstu, ke změně, k evoluci. Zde vzniká a množí se život. Body zvratu mají zásadní význam pro vznik něčeho nového, vyššího. Jsou podstatné pro křesťanský pohled na dějiny. Ten v nich nevidí věčný koloběh bez počátku a konce, nýbrž spatřuje neustálé tvoření a za ním spění, směřování s výhledem k plné manifestaci již vybojovaného Kristova vítězství. Starší syn ve své mysli neměl pro nic nového prostor. Neměl v ní prostor pro lásku. Svého mladšího bratra prostě odepsal. Nepřipouštěl, neuznával možnost návratu.

Mladší syn odešel. Zřekl se jakýchkoli nároků. Z právního hlediska přestal patřit do otcovského domu. Otec ho však nikdy za syna nepřestal považovat. Mladší syn se zřekl otce. Otec se ho však nikdy nezřekl.

Mnozí lidé na světě se zřekli nebeského Otce, mnozí Ho ani nepoznali. To nic nemění na skutečnosti, že On byl, je a zůstává Otcem všech. Dveře Jeho domu jsou všem otevřeny.

On je nanejvýš spravedlivý.

Avšak:

On je přede vším milující.

Kde je láska, vzniká něco nového.

Kde je láska, vzniká, množí se a rozvíjí se pravý, plný život.

Bůh stvořil člověka k svému podobenství. Člověk se tedy má podílet na Božím tvůrčím díle.

Bez lásky není opravdového tvoření, bez lásky nevzniká nic nového dobrého, pozitivního. Starší bratr nebyl s to přinést, ba ani připustit nové hodnoty. Nebyl mu cizí smysl pro spravedlnost. Chyběla mu však láska. A spravedlnost bez lásky, bez odpuštění, je prázdná a v takovéto redukované formě směřuje do neživotného stavu rovnováhy, v němž nic nevzniká - do stavu tepelné smrti vesmíru.

Díky Bohu, že On je nejen spravedlivý, nýbrž také, a především, milující. On tvoří, podporuje a zachraňuje život. Proto dal světu svého Syna, Spasitele, Zachránce, Ježíše Krista. Ten obnovuje celé stvoření. A o sobě, o svém poslání říká: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. [14] Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo a jeden pastýř  [J.10.9-11,14-16].

Děkujeme Ti, Otče náš, že můžeme k Tobě přicházet se starostmi, problémy a bolestmi svými i svých bližních ● ve víře, že Tobě na nás, na jednom každém z nás lidí osobně záleží. Myslíme před Tvou tváří na množící se násilí ve světě a prosíme Tě, aby lidé poznávali, že plný život je spojen s pokorou, a nikoli s násilím, a to ve vztahu k celému Tvému stvoření.

Prosíme Tě za naši zemi, za náš národ. Prosíme, aby v České republice přesvědčivě znělo radostné poselství o záchraně člověka obětí Ježíše Krista. Prosíme Tě za práci církví a dalších křesťanských organizací. Prosíme za neziskové organizace, prosíme Tě za všechny, kdo se angažují pro druhé lidi.

Prosíme Tě za nemocné, za smutné, za opuštěné, za vězněné. Prosíme Tě za lidi bez domova, bez zaměstnání. Prosíme Tě za ty, kdo musejí začínat znovu.

Prosíme za náš sbor, za naše rodiny, přátele, sousedy, spolupracovníky. Prosíme Tě o Tvé požehnání.

Amen

2002, 2011