Čas a entropie

Jarov 27.12.2015

Vstupní slovo: Ž.103.1-5a (Ek/B21),11 (B21): Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, korunuje tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem. (11) Jako je vysoko nebe nad zemí, tak velkou lásku má k těm, kdo ho ctí.

SZ čtení:Gn.1.1-3: Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch. Bůh řekl: "Ať je světlo!" - a bylo světlo.

Čtení z epištoly: 2.Pt.3.8-15: Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a `tisíc let jako jeden den´. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem. A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána.

Evangelium: Lk.17.20,21: Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!"

Slovo na cestu: Zj.21:1-5: A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." Ten, který seděl na trůnu, řekl: "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá."

1.Tess.5.28: Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s námi.

Děkujeme Ti, Otče náš, za to, že i dnes, v poslední neděli kalendářního roku 2015, naplněni radostným poselstvím vánoc, jsme mohli přijít do shromáždění Tvé církve, abychom se společně modlili, sdíleli radost z víry, lásky a naděje a zamýšleli se nad Tvou vůlí. Blížící se přelom letopočtů nás vede k přemýšlení nad plynutím času, ať už ve vztahu k našim životům či k dějinám lidstva, od stvoření až k onomu eschatologickému horizontu, k Tvému království. Myslíme před Tebou na současnost na Zemi, v naší geopolitické situaci charakterizované neprůhledným stěhováním lidí, eskalujícím terorismem, měnícími se klimatickými podmínkami, na nichž máme my lidé podíl, i když nevíme, jak velký. Děkujeme Ti za ujištění, že Tobě - věčné lásce - na nás, na jednom každém z nás, záleží. Prosíme Tě, veď a posiluj nás, abychom svými životy, svými myšlenkami a svým jednáním ulamovali hroty napětí, abychom jako učedníci Kristovi přispívali k míru, k onomu skutečnému Tvému míru, ke smíření, k šíření lásky a pokoje. Prosíme Tě, aby Tvé evangelium pronikalo do celého světa, i tam, kde dnes bují násilí a nenávist, i tam, kde dnes převládá apatie či beznaděj. V prosbách za celé Tvé krásné a dobré dílo očekáváme, Otče, na Tebe. Amen.

Dnes je poslední neděle v roce. Hranice mezi kalendářními roky je lidskou konvencí, nicméně se přirozeně stává určitou motivací k přemýšlení o čase a jeho plynutí. Čas je základní kategorií pro fyziku a zabývají se jím i filozofové, teologové a mnozí další. Ve fyzice a jí blízkým vědám, především v astronomii, se hledá vyjádření závislosti nejrozmanitějších veličin na čase. Z popisné astronomie známe hledání odpovědí na otázky ● kdy bude úplněk, ● kdy bude zatmění Slunce či Měsíce, ● kdy přesně bude rovnodennost apod. Ve všech těchto otázkách jde o opakující se situace. Ono opakování, nazývané někdy koloběhem času, vystihuje starozákonní kazatel (Kz.1.2-7): Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu.

A byla to především astronomická měření vykonaná pečlivým pražským pozorovatelem Dánem Tychonem Brahem (1549-1601), která umožnila dalšímu významnému učenci, jehož život byl hodně spjat s Prahou, Janu Keplerovi (1571-1630) formulovat popisné zákony pro pohyb nebeských těles, a ty se staly velice významným východiskem anglickému učenci Izáku Newtonovi (1643-1727), na jehož základě formuloval své slavné zákony klasické fyziky, o nichž se po dlouhá léta věřilo, že umožní vysvětlit vše, co se děje v neživé, a případně i živé přírodě. V Newtonových zákonech fyziky jako nezávisle proměnná vystupuje právě čas. K popisu pozorovaných astronomických jevů nebeské mechaniky slouží Newtonovy zákony skvěle. Svým způsobem nepřímo odpovídají na otázku, co je čas. A lze říci, že jsou v souladu i s tím, jak čas vnímá starozákonní kazatel. Jenže - pro pozemskou realitu mají jeden velikánský nedostatek. Směr času v nich lze obrátit, tedy podle nich by možno obrátit i průběh každého procesu. Cukr z omylem oslazené kávy by bylo možno odstranit, komín by mohl vcucávat kouř, ze sortimentu zboží v řeznickém obchodě by mohlo vzniknout živé prasátko atd. My ovšem ze zkušenosti dobře víme, že tak to nejde, že reálné procesy vratné nejsou. Dokazují to nejen pozorování týkající se života, ať už lidského, živočišného či rostlinného, ale i z problematiky čistě fyzikální či chemické, jakými jsou vyrovnávání teplot či rozpouštění. A čas dnes už není obratitelný ani pro astronomy; při zkoumání vývoje hvězd či vesmíru, případně i naší Sluneční soustavy, se setkávají s procesy, jejichž průběh obrátit nelze. Čas v newtonské fyzice, a ani čas z meditace starozákonního Kazatele, tak nevystihuje onen námi vnímaný jednosměrný čas.

Nevratnost procesů byla v centru pozornosti fyziků především v 2. polovině 19. století. Z nich bych rád vzpomenul profesora glasgowské university Williama Thomsona, který - když byl povýšen do šlechtického stavu a stal se lordem - přijal jméno tamní říčky a je tak známý jako Lord Kelvin (of Largs; 1837-1907). Tento vynikající a všestranný fyzik a technik každou svou přednášku začínal modlitbou! ● K popisu jednosměrnosti procesů slouží poměrně abstraktní veličina zvaná entropie. Můžeme ji chápat jako míru neuspořádanosti. Nevratnost procesů má totiž podobné vysvětlení jako růst nepořádku v bytě, v němž se neuklízí. Jakýsi maximální, totální nepořádek si lze představit. Jak je tomu s entropií? Bez vnějšího zásahu v čase roste podobně jako nepořádek v bytě. Představa možné naprosté neuspořádanosti vede ke spekulacím o tzv. tepelné smrti vesmíru, která by znamenala absolutní rovnováhu, naprosté vyrovnání teplot, nemožnost života.

Růst entropie tedy vyjadřuje směřování k zániku, ke konci. Jak daleko by měl být, nevíme. Zákon růstu entropie máme ověřený jen v nám prostorově i časově dosažitelné části vesmíru. A samozřejmě se nabízí otázka, jak souvisí na jedné straně se stvořením, resp. s Božím tvořením, na druhé straně pak s eschatologickým úběžníkem dějin. V obou těchto případech vzniká něco nového. Když se začteme do začátku knihy Genesis, můžeme jejímu svědectví rozumět jako stvoření funkčního světa z chaosu, jako vzniku uspořádanosti z naprosté neuspořádanosti. Boží tvoření, ať už jde o svět, v němž žijeme, či o onen nový svět, který je cílem dějin, fyzikálnímu zákonu růstu entropie - neuspořádanosti nepodléhá. Bůh stojí nad celým stvořením s jeho zákonitostmi.

A když už se dnes věnujeme času, který je především fyzikálním pojmem, dovolím si ještě jakési dvojvkročení do fyziky 20. století. Einsteinova speciální teorie relativity říká, že prostor a čas neexistují samostatně, nýbrž jsou propojeny, vytvářejí jakýsi časoprostor. A z jeho obecné teorie relativity pak plyne, že existující časoprostor je zakřivený, přičemž zdrojem zakřivení je hmota. Tedy fyzikální čas, který ve (velmi) zjednodušené formě je časem naší zkušenosti, je vázán na hmotu. Vnímaný hmotný svět je však jen částí velkého Božího světa, o němž jsme v dnešním vstupním slově slyšeli v žalmistově vyjádření: nebe je vysoko nad zemí - nebe se vymyká materiálnímu světu. V Izajášově knize (55.9) čteme: Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. ● Boží čas je tak nutně jiný než čas pozemský, který vnímáme. Námi vnímaný jednosměrně orientovaný čas je jen jakýmsi jeho zjednodušujícím průmětem - víc se do materiálního světa nevejde. Vděčně vzpomínám, jak nám tuto skutečnost přibližovával bratr profesor Bič. Náš jazyk, naše vyjadřovací schopnosti a možnosti promítají naše zkušenosti z materiálního světa. Přitom Boží zaslíbení pojednávají o skutečnostech hmotu převyšujících, proto jejich obsah nelze slovy plně vyjádřit. V Božím světě se minulost, přítomnost a budoucnost prolínají. Materiální svět, v němž probíhají naše pozemské životy, směřuje odněkud někam. Jak jsme si řekli, i fyzika učí o neobratitelnosti plynutí času - pozemský čas směřuje odněkud někam, od počátku ke konci. A o tom konci věříme, že je otevřený, že záleží i na nás, na našem jednání, na našich modlitbách. My víme, že máme svobodnou vůli a je na nás ji využívat v dobrém, k celoživotní modlitbě, ke svědectví o Kristu, k činění dobra, k směřování k Božímu království. Taková je Boží vůle. Při tom zároveň víme, že Počátek i Konec splývají v Kristu. To je v Božím čase možné. Jan ve vidění na ostrově Patmu vnímá Kristova slova: Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec (Zj.22.13). A pokud jde o naši budoucnost, pamatujme na Pavlova slova z jeho 1. listu do Korintu (2.9): `Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.´ Pamatujme na tato Pavlova slova i při vstupu do roku 2016.

Praha, listopad 2015

Poslední úprava 27.12.2015

http://jiri_necas.jetmouse.cz/clanky/OCaseOdNecase0.htm