Kdo je Bůh?

Otevřená budoucnost

Ž.14 (Bible21), Ř.9.19-24, J.1.18, Mt.5.8 (Kral.)

Děkujeme Ti, Otče náš, že přicházíš mezi nás lidi, že můžeme poznávat Tvou vůli, že můžeme poznávat, na čem v životě záleží, kde jsou skutečné hodnoty. Děkujeme Ti za dar svobodné vůle, za to, že se můžeme rozhodovat a jednat, a prosíme Tě, veď nás tak, = abychom dělali dobrá rozhodnutí, v souladu s Tvým zákonem, odpovídající hodnotám, které vyzdvihuje Pán Ježíš, = a abychom při svém rozhodování vždy hleděli k Tvému království jako k úběžníku a cíli bytí.

Děkujeme Ti, že jsme součástí Tvého stvoření, na němž Ti navzdory lidskému hříchu stále záleží.

Děkujeme Ti za Církev a prosíme Tě, aby její vnější rozdělení do různých organizací a společenství se stalo obohacením. Prosíme Tě, aby Církev nesla svému okolí svědectví o Tobě, všemohoucím Stvořiteli a Pánu, a zároveň milujícím, laskavém Otci, aby vydávala svědectví o Kristu, Spasiteli, Učiteli a Lékaři těl i duší, aby ukazovala směr a cíl bytí.

Prosíme Tě za všechna shromáždění křesťanů. Prosíme Tě, buď svým Duchem i zde mezi námi. Očekáváme, Otče, na Tebe.

Amen

S otázkou "věříš v Boha?" se lze setkat při různých příležitostech a v různých souvislostech. Začínají jí i různé průzkumy religiozity, které pak v případě kladné odpovědi pokračují dále ke konkrétnímu náboženskému vyznání či ke snaze zjistit, co pro člověka jeho víra v Boha znamená.

Když jsem v šedesátých letech studoval na universitě, měli jsme jako povinný předmět marxismus. Mezi studenty se mu říkávalo "náboženství". Mělo to své oprávnění. Oficiálně vnucovaný vědecký ateismus je také určitou vírou, ať už v lepší formě vírou v lidský rozum, či realisticky vírou v mamonu či v hrubý domácí produkt - tehdy se mu říkalo národní důchod. Nicméně uvažování těch, kteří víru v Boha odmítají, probíhá zpravidla jen v horizontální rovině. Oni vidí veškeré jsoucno jen v materiálním světě. Naproti tomu ti, kdo se deklarují jako věřící, vnímají (aspoň v určité míře) vertikální existenciální rozměr; ve smysly vnímaném materiálním světě vidí jen část toho, co existuje.

Jak jsme slyšeli z dnešního biblického čtení, žalmista považuje odmítání boží existence za okrajovou záležitost. Přesto však ateizmus se vine dějinami naší civilizace a vývoj filozofie i teologie je provázen různými snahami a pokusy o to boží existenci dokázat. Zvlášť výrazné to bylo ve středověku, v období scholastiky. Dnes již panuje obecná shoda, že zde nejde o věc důkazů, že nelze dokázat boží existenci ani neexistenci; každý logický důkaz musí vycházet z nějakého základního, řekněme určitou vírou přijatého předpokladu. U jednoho takového důkazu i jeho předpokladu se ještě za chvíli zastavíme.

Až na onu marginální skupinu bláznů či (podle českého ekumenického překladu) bloudů biblický člověk o Boží existenci nepochyboval. Jenže sama víra v Boží existenci nic podstatného o člověku nevypovídá. Apoštol Jakub ve svém listě píše (Jk.2.17-20): Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: "Jeden má víru a druhý má skutky." Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? 

Otázka, zda je Bůh, je tedy pro Bibli nezajímavá, nejen proto, že Bible kladnou odpověď považuje za samozřejmou, nýbrž i proto, že o to tam nejde. Nacházíme v ní odpovědi na otázky: ?Kdo je Bůh?  ?Jaký je Bůh? Dovídáme se, jak se Bůh, Hospodin postupně dával lidem poznávat. Při významném setkání na hoře Oréb, o němž čteme ve 3. kapitole Exodu (Ex.3.13,14), se Mojžíš Boha ptá: "Kdo jsi, jaké je Tvé jméno?". Zvláštní odpověď, jíž se mu dostává - "Jsem, kterýž jsem" - vyjadřuje Boží jedinečnost. Lid Izraelský žije obklopen národy, které mají své bohy. Postupně však tento Boží lid staré smlouvy poznává, že jeho Bůh, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův je jediným pravým Bohem, úplně jiným než jsou pohanští bohové okolních národů. Velice důležitou skutečností je, že mezi Bohem Hospodinem a stvořením existuje oboustranný vztah. Svědectvím o něm jsou mnohé starozákonní texty. Významnou roli mezi nimi mají žalmy, jak jsme slyšeli z čteného 14. a prožívali při zpěvu 86. žalmu. Onen osobní vztah se projevuje i tím, že už Boží lid staré smlouvy začíná vzhlížet k Bohu jako k Otci. A Bůh jako Otec k svému lidu sestupuje. Tedy Izrael Ho poznává jako jediného pravého Boha, který je nad všechny bohy - avšak stále je to Bůh Izraele, kterého ostatní národy neznají. Až dojde k průlomu, o němž svědčí evangelista Jan (J.3.16): Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Bůh sestoupil na Zem v Kristu jedinečným, neopakovatelným způsobem. Sestoupil v izraelské zemi, uvnitř izraelského národa, avšak jde o skutečnost, která se týká celého světa, celého stvoření. Vzkříšený Ježíš pověřuje své učedníky (Mk.16.15): Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.

?Jaký je Bůh, který přichází mezi nás? V Apostoliku vyznáváme: Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. Pod to se však mohou podepsat např. i muslimové. A kromě toho samo ono přídavné jméno "všemohoucí", které slouží k vyjádření Boží absolutní suverenity, není z logického hlediska úplně v pořádku. My tuto Boží vlastnost prostě nejsme s to plně pochopit, a tedy ani vyjádřit. ?Jaký tedy je náš Bůh, nebeský Otec, v něhož věříme a jehož vyznáváme? Apoštol Pavel píše Timoteovi (1.Tm.6.16): On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. To, že nám lidem musejí mnohé otázky týkající se Stvořitele zůstat nezodpovězeny, ilustruje Pavel na čteném příměru s hrnčířem (Ř.9.20,21): Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: "Proč jsi mě udělal takto?" Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?

Boha můžeme poznávat v té míře, v níž se On nám dává poznat. Smíme vědět, že Bůh je láska (1.J.4.16). Poznáváme Ho a přistupujeme k Němu skrze Krista sestoupivšího v těle na zem. Apoštol Petr ve svém prvním listě píše (1.Pt.3.18a): Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. To znamená radikální změnu života (1.Pt.2.21): K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.

To, jak poznáváme Boha, který sestupuje k lidem, ba k celému stvoření, ukazuje, že dobro a zlo nejsou symetrické duální pojmy, že dobro je nesrovnatelně výše - je spojeno s Bohem, který je láska, kdežto zlo je spojeno s lidským hříchem, a ten má jen omezenou sílu a omezené trvání.

Slíbil jsem (či pohrozil jsem), že se zastavím ještě u jednoho důkazu Boží existence. Jeho autorem je v Brně narozený, pokřtěný i konfirmovaný největší logik minulého století Kurt Gödel. Za svého života jej nikdy nepublikoval a zřejmě mu šlo o jakési odreagování před pyšným vystupováním některých ateistických vědců prvních dvou třetin 20. století. Gödel samozřejmě věděl, že boží existenci nelze jen tak z ničeho dokázat, a to, z čeho on vycházel (používaje při tom ne zcela běžnou modální logiku), byla právě priorita dobra před zlem. A to je při našem poznávání Boha Stvořitele nesmírně důležité. On sice dopustil hřích (- nevíme, proč), ale víme, že budoucnost patří Kristu, vítězi nad hříchem, vítězi nad zlem. A v cestě za Kristem se uskutečňuje plně lidský život, provázený vědomím sounáležitosti s celým stvořením. Poznávání Boha vede k tomu, že zájem celého stvoření se stává i osobním zájmem a vytlačuje z mysli problematické partikulární individuální sobecké zájmy. Vede k tomu, že otázka po tom, jak konkrétně bude budoucnost vypadat, je vytlačována snahou plnit Boží vůli, touhou jít za Kristem. Když se Petr zajímal o to, jaká budoucnost čeká jeho spoluučedníka Jana, dostává odpověď "Co tobě po tom? Ty pojď za mnou! Ty mě následuj" (J.21.21,22).

V dějinách církve se hodně diskutovalo o tom, jak je to s předurčením ke spáse. Buďme si upřímní - takovéto diskuse nás vedou do oblastí, o nichž my nemůžeme odpovědně činit výpovědi. Dostávali bychom se tak do pozice oněch Pavlových hrnců diskutujících s hrnčíři. My můžeme vděčně přijímat dar svobodné vůle a dívat se vstříc otevřené budoucnosti, v níž je prostor pro konání dobra, pro konání Boží vůle, prostor pro víru, pro lásku a pro naději. A horizontem tohoto bohatého prostoru pro plný život, pro životní aktivitu je jistota Kristova vítězství. Pohled tímto směrem je pohledem k Božímu království, které nám On - Beránek Boží, otevřel, ať patříme ke kterékoli rase, do kteréhokoli národa, do kterékoli společenské vrstvy. Jan ze svého vidění na Patmu svědčí (Zj.5.9-14): A zpívali novou píseň: "Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí." A viděl jsem, jak kolem trůnu a těch bytostí i starců stojí množství andělů - bylo jich na tisíce a na statisíce; slyšel jsem je mocným hlasem volat: "Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení." A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: "Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!" A ty čtyři bytosti řekly: "Amen"; starci padli na kolena a klaněli se.

Amen.