Boží jméno
Vstupní slovo
Žalm 72.18,19
Ať je požehnán Hospodin Bůh, Bůh izraelský, ten, který jediný divy působí! Jeho slavné jméno ať je požehnané navěky, jeho slávy ať je plná celá zem! Amen! Amen!
Čtení po modlitbě
Ex.3.1-14
1 Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu.
2 Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.
3 Řekl si: "Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří."
4 Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh zprostředku keře: "Mojžíši, Mojžíši!" Odpověděl: "Tu jsem."
5 Řekl: "Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá."
6 A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův." Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.
7 Hospodin dále řekl: "Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.
8 Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců.
9 Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují.
10 Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta."
11 Ale Mojžíš Bohu namítal: "Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?"
12 Odpověděl: "Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře."
13 Avšak Mojžíš Bohu namítl: "Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?"
14 Bůh řekl Mojžíšovi: "JSEM, KTERÝ JSEM." A pokračoval: "Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám."
Ex.20.7
Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo; neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo (Kral). Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval (ČEP). Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jména nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu (B21).
Čtení před kázáním
Mt.5.17
Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.
Ř.13.10
Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.
Závěrečné slovo
Fp.2.5-11 (B21),4.23 (ČEP)
2.5 Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš:
6 Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval.
7 Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu.
8 Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži!
9 Proto jej Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno mu daroval,
10 aby před jménem Ježíš kleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí
11 a každý jazyk aby ke slávě Boha Otce vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.
4.23 Milost Pána Ježíše Krista buď s námi.
Písně
244 (CB428) Ve jméno Krista doufáme
623 (CB436.1,2) Důvěřuj se v Pána
504 Tak, jaký jsem
571 Ó pracuj, dřív se schýlí
198 (CB423) Pod ochranou Nejvyššího
Svatý, věčný Bože,
skláníme se před Tvým majestátem. Děkujeme Ti, že Tebe, Tvůrce a Pána všeho bytí, smíme oslovovat "Otče", že smíme prožívat, že jsme Tvými dětmi, že Tobě na nás, a nejen na nás, nýbrž na celém stvoření, opravdu záleží. Uvědomujeme si, že proto záleží i na našem vztahu k druhým lidem i k celé přírodě, a vyznáváme, že často naše jednání je motivováno sobectvím, že nehledáme Tvou vůli, že neusilujeme o dobro.
Děkujeme Ti, že Ty nás znovu a znovu voláš k pokání, k novým věcem, které Ty činíš a na nichž nám nabízíš podíl. Děkujeme Ti za evangelium a prosíme Tě, aby toto radostné poselství o spáse, poselství o smyslu a cíli bytí, znělo zřetelně a nepřeslechnutelně světem.
Očekáváme, Otče, na Tebe.
Amen.
V dnešním kázání se zastavíme u jednoho z přikázání desatera, v reformační a židovské tradici označovaného jako třetí. Nám, kdo jsme vyrůstali v církvi, je jeho znění známé od dětství, nám starším pak především ve čteném kralickém překladu.
Většinou první seznámení s tímto přikázáním směřuje k tomu, aby slova sloužící k označení Boha Stvořitele nebyla používána zbytečně, tedy tam, kde přímo k Němu nebo o Něm nehovoříme. Pro děti je tento výklad přijatelný a hlubší pohled na smysl přikázání by byl nad jejich možnosti.
Kdyby se však tím smysl třetího přikázání vyčerpával, pak by vlastně končil u vytvoření dobrého mluvního návyku, u přizpůsobení našeho mluvení výzvě v tomto přikázání obsažené. Po vytvoření tohoto návyku by se přikázání stalo v podstatě mrtvým. A tak tomu rozhodně není.
Podívejme se blíže, co termín "jméno Hospodinovo" v Bibli znamená. Nejprve uvažujme, že jde o slovní označení našeho Otce a Pána. V Písmu sv., a mám teď na mysli především Starý zákon, se setkáváme se slovy Bůh a Hospodin. Jim odpovídají v původním hebrejském textu slova Elohím a Jahve. Jménem Jahve se představil Bůh Mojžíšovi na hoře Oreb. Před tímto slovem - Božím jménem v užším smyslu - měli Izraelité takovou úctu, že je nikdy nevyslovovali a při čtení je nahrazovali slovem Adonai - Pán.
V knize Ester se nesetkáváme nikdy ani se slovem Bůh, ani se slovem Hospodin. Tato kniha totiž byla čítána o svátcích Purim, kdy se Izraelité intenzivně veselili, a přitom často i dost popíjeli. A tak vznikalo vážné nebezpečí, že by Boží jméno nebylo vyslovováno s náležitou úctou. Aby k tomu nedošlo, je kniha Ester napsána bez použití Božího jména. - Kéž by tato velká úcta Izraelitů k Božímu jménu nám byla vzorem.
Když však jdeme do Písma hlouběji, vidíme, že termín "jméno Hospodinovo" má daleko širší a hlubší význam než jen pouhé slovní označení Toho, kdo je Stvořitelem a Pánem všeho. Podívejme se na několik dalších míst v Bibli, kde se výraz "jméno Hospodinovo" vyskytuje.
V Gn.4.26 čteme o počátku rodu Adamova syna Seta: Setovi pak také narodil se syn, a nazval jméno jeho Enos. Tehdáž začalo se vzývání jména Hospodinova.
V Ex.23.20,21 je zaznamenáno jedno ze slov Hospodinových lidu Izraelskému v období vydávání Zákona: Aj, já pošli anděla před tebou, aby ostříhal tebe na cestě, a přivedl tě na místo, kteréž jsem připravil. Šetrně se měj před ním, a poslouchej hlasu jeho. Nepopouzej ho, neboť nepromine přestoupení vašeho, poněvadž jméno mé jest u prostřed něho.
1.Kr.8.20 uvádí Šalomounova slova: Neboť jsem povstal na místo Davida otce svého, a dosedl jsem na stolici Izraelskou, jakož byl mluvil Hospodin, a vystavěl jsem dům tento jménu Hospodina Boha Izraelského.
Na jméno Hospodinovo se odvolává Job (1.21): Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam navrátím. Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.
V žalmu 33 (v.20,21) čteme: Duše naše očekává na Hospodina, on jest spomožení naše, a pavéza naše. V něm zajisté rozveselí se srdce naše, nebo ve jménu jeho svatém naději skládáme.
A dodejme ještě některé novozákonní příklady, ve znění podle ekumenického překladu:
V Matoušově evangeliu (19.29) je zaznamenáno Ježíšovo slovo: A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě.
Pavel v listu Římanům, v 10. kap. ve 13. v. píše: Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.
A konečně ve Zj.19.11-13 čteme: A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží.
Tyto texty ukazují, že výrazem "jméno Hospodinovo" je označována - snad to tak můžeme říci - sama Boží podstata.
Stojí za to zamýšlet se na tím, jak ti lidé, o nichž čteme na začátku Bible, poznávali Boha. Oni přece neměli žádný kánon knih, jichž by se mohli dovolávat a z nichž by své vědomosti o Stvořiteli získávali. Pán Bůh jistě měl způsob, jak se jim dával poznat. A toto poznání nebylo jednorázové.
Praotcové Izraelského národa mnohokrát slyšeli Boží hlas, hovořili s Ním, ale stále Ho neznali jako skutečného Pána všeho, co existuje. Byl to pro ně Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův, Bůh silnější nad všechny bohy, ale přesto nikdy dříve nedošlo k takovému setkání, k jakému došlo mezi Ním a Mojžíšem na Orebě. A tak není divu, že Mojžíš po většinu doby trvání rozhovoru - rozhovoru s Bohem, si není úplně jist, s kým to vlastně mluví. Nakonec se pro jistotu ptá: "Kdo jsi - jaké je Tvé jméno?" A dostává zvláštní, překvapivou odpověď; odpověď, již lze sotva vyčerpávajícím způsobem přeložit. Kraličtí - a shodně s nimi i český ekumenický překlad a řada dalších překladů - ji překládají "Jsem, kterýž jsem", Luther "Stanu se, kým se stanu", Sellin "Jsem tu", mezikonfesijní italský překlad má "Budu stále ten, kdo jsem" a jako variantu uvádí "Jsem ten, kdo je". Nemůžeme úplně obsah této odpovědi vystihnout, zrovna tak, jako nemůžeme v plnosti pochopit Boží velikost. Ano, za Jeho jménem se skrývá celá Jeho nekonečnost.
A teď je na Sinaji Božímu lidu vydáno přikázání "Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo". Víme, že v Písmu nejsou jednotlivá přikázání Sinajského zákona od sebe nijak oddělována. Můžeme si je tedy postavit do souvislosti s koncem druhého přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.(Ex.20.5,6). Tak dostáváme to přikázání, které je předmětem našeho dnešního kázání, do souvislosti s vylíčením Boží vlády nad světem i nad celým lidstvem.
Braní jména Božího nadarmo - to tedy není jen použití slova "Bůh" tam, kde přímo o Něm nebo k Němu nehovoříme. Je to především zneužívání toho, jaký On je, zneužívání Jeho lásky a moci, zneužívání skutečnosti, že On, všemohoucí Stvořitel a Pán všeho, nás lidi miluje.
Pán Bůh obdařil člověka rozumem, vůlí, schopnostmi - proto, aby je člověk využíval. Dává člověku příkaz k práci - k podmaňování Země - rozumějme: k smysluplné, celku stvoření prospívající tvůrčí aktivitě. Křesťan se často dostává do nebezpečí na toto poslání, na tyto úkoly zapomenout a upadnout do jakéhosi falešného spoléhání na Boží vedení. Vzpomeňme, jak se Pán Bůh staral o svůj lid během dlouhé cesty po poušti. Sesílal jim pokrm, manu, ale nikoli až k ústům, nýbrž tak, aby lid musil tento pokrm sbírat se země. Kdo by se neobtěžoval jej sbírat, neměl by co jíst. Tedy: Pán Bůh jim dal, co potřebovali, ale tak, aby lidé této milosti nezneužívali a neupadali do lenosti. Dával ovšem také tak, aby lidé neupadali do spoléhání na vlastní rozum, na vlastní síly. [Zásoby nebylo možno si dělat.] My se dnes budeme dívat na onen první rys: člověk nesmí Boží milost zneužívat.
Někdy se stane, že někteří křesťané odmítají lékařskou pomoc s odvoláním, že očekávají uzdravení jen od Boha. Bývá to míněno upřímně, avšak jde o nesprávný postoj. Vždyť lékařská věda je Boží dar lidstvu, který má být užíván. Jeho odmítáním člověk odmítá nabízený způsob pomoci a čeká na jiný, a tím zneužívá Boží milosti, a tak vlastně bere Jeho jméno nadarmo.
A podobně je tomu i s angažováním se ve veřejném životě. Bůh stvořil člověka k svému obrazu - tedy aby spoluutvářel svět. K tomu patří aktivní zájem o něj, o dění v něm. Odvracení se od tohoto úkolu, nevěrnost základnímu poslání člověka - tedy vlastně lehkomyslný přístup ke svěřenému úkolu - není to nakonec také braní jména Božího nadarmo?
A podobných příkladů by se dalo najít daleko více. Teď bych však rád udělal jednu poznámku,aby třeba nedošlo k nedorozumění. Uvedené příklady by mohly vést k představě, že budoucnost je více v lidských rukou než v rukou Božích. Tomu tak rozhodně není. Lidská vůle, ani lidská lenost nemůže překazit Boží záměry. Naší lidské logice se ovšem nikdy nepodaří pochopit současnou skutečnost Boží svrchovanosti a vědomí svobodné vůle. A jestliže chceme slyšet Boží hlas k nám, tak musíme vyjít z našeho vědomí svobodné vůle. V životě se často rozhodujeme, a při tom máme vycházet z Písma, a tedy i vnímat biblickou výzvu k aktivitě a nezneužívat Boží všemocnosti. Takové zneužívání by bylo braním Jeho jména nadarmo.
Dosud jsme sledovali jen první část 7. verše z 20. kapitoly Exodu. V jeho druhé části čteme "Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval". A při tom víme, že sami nejsme s to přikázání "nebrat Boží jméno nadarmo" ve vší jeho šíři splnit. Ale víme i víc: Pán Ježíš svou obětí z nás sňal tíhu těchto vin. On, který přišel zákon naplnit, jej shrnuje ve dvou přikázáních lásky: "Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a celou svou silou. Miluj svého bližního jako sama sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." Máme milovat Hospodina celou svou bytostí, a to nelze bez úsilí po plnění Jeho vůle. A tak přikázání se stávají pomocníkem v naší touze žít skutečně lidsky - tedy k obrazu Božímu. Pomáhjí nám v naší snaze projevit svou vděčnost Bohu za to, že Jeho vztah k nám, hříšným lidem, je vyjádřen oním slůvkem AGAPÉ - láska. Zákon v původní formě je jen jakýmsi ukazatelem cesty, ne její náplní. Je zrcadlem, v němž vidíme svou vinu.
Boží vůle nebyla a není u Zákona přestat. Poslal svého Jednorozeného Syna, aby Zákon naplnil - aby jej naplnil Láskou.
A tak si dnes připomínáme jeden z příkazů Mojžíšova zákona - příkaz bezmezné úcty k Bohu, která vylučuje jakékoli zneužívání Jeho jména, ne proto, že Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval, ale proto, že Jeho Láska převýšila soud. Proto, abychom mohli každý sám za sebe přispět k odpovědi na otázku, jak vyjádřit svou lásku k Němu. K tomu patří touha po plnění Jeho přikázání, tedy i přikázání úcty k Němu v celé Jeho velikosti a nepostižitelnosti rozumem.
Děkujeme Ti, Otče náš, za Tvá přikázání, jimiž nám ukazuješ, jak máme uvažovat a jednat, máme-li žít plným lidským životem. Děkujeme Ti, že nás stavíš do tohoto světa, děkujeme Ti za druhé lidi, děkujeme Ti za ty, s nimiž můžeme sdílet své radosti i strasti. Myslíme před Tvou tváří na ty, kdo prožívají tělesnou či duševní bolest, kdo jsou v těžkých životních situacích, kdo nemají nikoho blízkého, kdo nemají domov, kdo nemají zaměstnání, a prosíme Tě za ně. Prosíme Tě za ty, jimž se život redukuje jen na svou materiální složku.
Prosíme Tě, Otče náš, za šíření radostné a osvobozující zvěsti o Tvé lásce, o Kristu.
Prosíme Tě, žehnej všem dobrým snahám.
Amen.
Původní verse: léto 1968
Poslední úprava 29.4.2020