Za textem určeným pro čtenáře křesťanských časopisů následuje verze určená i čtenářům, kteří se ke křesťanství nehlásí.

Od koronaviru ke klimatu

Rok 2020 prožíváme ve znamení různých omezení v souvislosti s hrozbou nákazy koronavirem. Vážnost situace způsobila, že jsme museli hodně výrazně změnit způsob života. Abychom odvrátili hrozící kolaps, museli jsme se – doufajíce že dočasně – vzdát mnoha složek našeho běžného života. A některé nám hodně chybějí. Věřím, že uzavření škol v dané situaci je moudré, ale je to hodně velká oběť hrozbě, která je kolem nás.

Nezávisle na šíření virů probíhají procesy vyvolané klimatickou změnou a potvrzují ji. Změna podnebí je skutečností; těch, kdo o ní pochybují, je velice málo a stále jich ubývá. Poněkud jiná otázka, která však leží poněkud mimo základní linii tohoto zamyšlení, je, zda a do jaké míry je tento proces důsledkem lidské činnosti. Je prakticky jisté, že se člověk na ní nezanedbatelně podílí. Kvantifikace jeho podílu není dobře možná už proto, že se změny mají přirozený původ a změny způsobené člověkem mohou vzájemně ovlivňovat a podporovat. Každopádně zde probíhá proces, který ohrožuje naše lidské pobývání na Zemi v jeho současné formě.

Koranavirus spustil alarm. Klimatické změny sledujeme v jiných časových dimenzích, ale ony jsou také alarmující. Nejde při nich ovšem o časové intervaly, které by byly "geologické"; během našich životů jsme svědky mnoha změn a procesů, které většinou jsou pro náš život nežádoucí. Pevninské ledovce mizí takřka před očima. Avšak adekvátní reakce chybí. Občas se podepíše nějaká mezinárodní dohoda (pokud možno se vzdáleným časovým horizontem), její důsledky pro způsob života se ovšem pořádně nedomýšlejí. Při tom je jasné, že ten se musí výrazně změnit.

Postavil jsem vedle sebe lidskou reakci na koronavirus a na měnící se klima. Příčiny těchto hrozeb jsou zcela rozdílné. Ale přesto je tu něco, co je spojuje. Současná omezení nás vedou ke změně životního stylu. Většinou se asi těšíme, až skončí. Ale neměli bychom se vracet ke stavu, jaký byl před nimi. Teď poznáváme, že lze žít jinak. K životu potřebujeme mnohem méně věcí než jsme si zvykli; naše spotřeba poškozuje životní prostředí a má nepříznivý vliv na klima. Omezení dopravních možností nás teď učí přijímat krásy a zajímavosti v oblasti našich bydlišť. Možná až se zahanbením si přiznáváme, jak málo pozornosti jsme jim věnovali. Současná pracovní i mimopracovní komunikace s lidmi ukazuje, že mnohé cesty lze nahradit elektronicky. Rozhodně nepotřebujeme tolik létat. A jestliže myslíme závazky týkající se dosažení uhlíkové neutrality vážně, musíme létání omezovat až k nějakému nezbytnému minimu. V koronavirové krizi si můžeme vyzkoušet, že to jde. Uvědomujeme si, že bohatě a plně lze žít i při menší materiální spotřebě (ty osobní kontakty nám ovšem chybějí).

Zvykli jsme si na život v nadbytku. Teď poznáváme, že nám stačí méně, že ty nejdůležitější životní hodnoty leží mimo materiální oblast. "Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží," říká náš Spasitel, ten, je zdrojem vody tryskající k věčnému životu. A netýká se to jen okruhu jeho následovníků. Text v uvozovkách je adresován svůdci, ďáblu, a Ježíšův atribut na konci předchozí věty směřuje k samařské ženě, jejíž původ ji řadil na periférii Božího lidu. Ježíšovo učení přesahuje hranice Církve; je universální. My se teď nacházíme na rozcestí. Kterou cestou se budeme ubírat, když epidemie odezní? Možná nám Pán Bůh chce prostřednictvím kovidu znovu důrazně připomenout, že náš dosavadní hodnotový systém je na hony vzdálen skutečným hodnotám, jimž učí Ježíš Kristus. Potřebujeme další impuls, k oslovení změnami v klimatu zůstáváme téměř netečnými. Bůh je stále při díle a mluví k lidem. Buďme citlivými k tomu, co nám chce říci; může promlouvat jak prostřednictvím koronavirové krize, tak i klimatickou změnou. Víme, že Jemu na nás záleží.

Jiří Nečas

7.11.2020

Určeno pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry a pro Český zápas

Koronavirus a změna klimatu

V roce 2020 nás provázejí různá omezení vyvolaná šířením koronaviru. Vážnost situace způsobila, že jsme museli hodně výrazně změnit způsob života. Abychom odvrátili hrozící kolaps, museli jsme se – doufajíce že dočasně – vzdát mnoha složek našeho běžného života. A některé nám hodně chybějí. Věřím, že např. uzavření škol v dané situaci je moudré, ale je to hodně velká oběť hrozbě, která je kolem nás.

Koranavirus spustil alarm. Klimatické změny sledujeme v jiných časových dimenzích, ale ony jsou také alarmující. Nejde při nich o časové intervaly, které by byly "geologické"; během našich životů jsme svědky mnoha změn a procesů, které většinou jsou pro náš život nežádoucí. Pevninské ledovce mizí takřka před očima. Avšak adekvátní reakce chybí. Občas se podepíše nějaká mezinárodní dohoda (pokud možno se vzdáleným časovým horizontem), její důsledky pro způsob života se ovšem pořádně nedomýšlejí. Při tom je jasné, že ten se musí výrazně změnit.

Postavil jsem vedle sebe lidskou reakci na koronavirus a na měnící se klima. Příčiny těchto hrozeb jsou zcela rozdílné. Ale přesto je tu něco, co je spojuje. Současná omezení nás vedou ke změně životního stylu. Většinou se asi těšíme, až omezení skončí. Ale rozhodně bychom se neměli vracet ke stavu, jaký byl před nimi. Teď poznáváme, že lze žít jinak. K životu potřebujeme mnohem méně věcí než jsme si zvykli; naše spotřeba poškozuje životní prostředí a má nepříznivý vliv na klima. Omezení dopravních možností nás teď učí přijímat krásy a zajímavosti v oblasti našich bydlišť. Možná až se zahanbením si přiznáváme, jak málo pozornosti jsme jim věnovali. Současná pracovní i mimopracovní komunikace s lidmi ukazuje, že mnohé cesty lze nahradit elektronicky. Rozhodně nepotřebujeme tolik létat. A jestliže myslíme závazky týkající se dosažení uhlíkové neutrality vážně, musíme létání omezovat až k nějakému nezbytnému minimu. V koronavirové krizi si můžeme vyzkoušet, že to jde. Uvědomujeme si, že bohatě a plně lze žít i při menší materiální spotřebě (ty osobní kontakty nám ovšem chybějí).

Zvykli jsme si na život v nadbytku. Teď poznáváme, že nám stačí méně, že ty nejdůležitější životní hodnoty leží mimo materiální oblast. Byla by škoda pro nás lidi, pro životní prostředí, pro naši planetu Zemi, kdybychom na tuto zkušenost zapomněli a vrátili se do stavu před koronavirovou pandemií. Uprostřed současných omezení si můžeme uvědomit univerzálnost toho hodnotového systému, který uvádíval Josef Vavroušek a s nímž čtenáře seznamují např. Jan Keller, Fedor Gál a Pavoľ Frič v knize "Hodnoty pro budoucnost" (Praha, G+G 1996). Jde o hodnotový systém, který je zcela v souladu s tím, který před dvěma tisíciletími předkládal svým posluchačům a následovníkům Ježíš Kristus.

Koronavirová krize nás vede na rozcestí. Využijeme šanci, kterou získáváme v důsledku nechtěné pandemie? Je to příležitost. Stojí za to ji nepustit. Planeta Země jako místo lidského pozemského přebývání změnu našeho životního stylu nutně potřebuje.

Jiří Nečas

8.11.2020

Upraveno pro Envigogiku