Životní prostředí - dar a závazek
Co říká Bible k životnímu prostředí
Jiří Nečas
1. Úvod
Během posledních cca 150 let, a zvláště pak v druhé polovině našeho století došlo a stále dochází k závažnému poškození životního prostředí. Situace je pravděpodobně vážnější, než si připouštíme. Jde o důsledek lidského hříchu. Bezohledné nakládání s životním prostředím má své kořeny v euroamerické civilizaci. Ta se rozvinula v tzv. křesťanském prostředí, avšak je více produktem ateistického osvícenství než skutečného křesťanství. Llyn White ve známém článku "Historické kořeny naší ekologické krize" [19] dává vinu křesťanství. Uvědomuje si, že mnohá místní pohanská předkřesťanská náboženství často situovala svá božstva do prvků přírody - do stromů, do skal apod. Tím byl podporován určitý vztah úcty a bázně. Člověk bohatost přírody nepřijímal jako samozřejmost, s níž lze libovolně nakládat. S křesťanstvím toto zbožšťování přírodních objektů skončilo, což Llyn White považuje za chybu. Z křesťanského hlediska však zde chyba neleží, nicméně je o kousek dále. Přírodní objekty nejsou sídlem božstev, avšak celá příroda je Božím dílem, krásným a dobrým, svěřeným člověku k užívání a k opatrování. V tomto článku ukážeme, že biblické svědectví je daleko lepším základem pro vytváření vztahu mezi člověkem a celým stvořením, než by mohl být jakýkoli pohanský kult. (Realita je však, žel, jiná a např. severoameričtí Indiáni často vnímají tzv. křesťanskou civilizaci vysloveně jako pro integritu stvoření nepřátelskou.)
2. Stvoření
Biblické podání je hlubokou alegorií, která má vytvářet vztah mezi člověkem a Bohem a zároveň i mezi člověkem a ostatním stvořením. Veškero stvoření (jsoucno, bytí) podle Bible není jen souhrnem druhů, nýbrž od počátku v něm existují hluboké vztahy a vazby a je tak harmonickým celkem.
V první kapitole Bible několikrát čteme, že to, co Bůh stvořil, bylo dobré (Gen.1:4,10,12,18,21,25,31). A po ukončení tvoření materiálního, smysly dostupného světa, viděl Bůh, že co stvořil, bylo velmi dobré. Biblické líčení stvoření světa (kosmu, vesmíru) však zde nekončí. Po šesti dnech následoval den sedmý - den odpočinutí Hospodinova. Antropomorficky řečeno, sedmý den se Bůh radoval z díla stvoření. Svět je stvořen pro Boží slávu. Člověkem vrcholí materiální tvoření, avšak člověk není středem či smyslem stvoření. Tím zůstává Bůh sám.
Přesto však člověk má mezi stvořením určité mimořádné postavení či spíše mimořádnou úlohu: Má o stvoření pečovat a smí je užívat (Gen.1:27,28; 2:15). Ostatní stvoření je tak pro člověka zdrojem odpovědnosti, tedy závazkem, a zároveň darem, daným k užívání a sdílení s druhými, nikoli k volnému nakládání - Země je a zůstává Hospodinovým vlastnictvím (Žalm 24:1). Celé stvoření je pro člověka důležité. K jeho plnosti patří vztah, který si člověk k němu vytváří tím, že je pojmenovává (Gen.2:20).
Po líčení rajského období před prvním hříchem se na začátku Bible hovoří o prvním hříchu a jeho důsledcích, z nichž nejvýraznější je potopa. Tento příběh o Božím trestu jako důsledku lidského hříchu a záchraně Noemovy rodiny a biologických druhů prostřednictvím korábu svědčí, že lidský hřích se týká i "ostatního stvoření", ničí kvalitu života jako takového, avšak že Bohu na celém stvoření skutečně záleží.
3. Mana
V druhé knize Mojžíšově čteme o tom, jak Bůh pouští putujícím hladovějícím Izraelitům zajistil pokrm - manu. Ta jim ovšem "nepřilétla" až do úst. Museli vynaložit určité úsilí, vykonat určitou práci a manu sbírat. Bylo jí dost pro všechny. Avšak ti chamtivci, kteří si nabrali many více, než kolik potřebovali, se dočkali nakonec jen odporného zápachu zkažené potraviny.
Z tohoto příběhu plynou důsledky, které spadají do oblasti ekonomie a týkají se sdílení Božích darů, jež můžeme nenábožensky nazvat bohatstvím planety Země či prostě přírodními zdroji. Ty spolu s lidskou prací jsou prvotními zdroji bohatství. (Třetí zdroj známý z klasické politické ekonomie - kapitál - vznikl v dřívějších obdobích z těchto dvou.) Z tohoto úhlu pohledu byla pro putující Izraelity mana přírodním zdrojem a její sbírání prací. Obojí bylo nutné, přesto však hlavní byla mana jako taková. A na ni měli stejný nárok všichni. Někteří pracovali méně a sebrali si jí třeba jen tolik, aby se najedli do polosyta, jiní pracovali více a mohli se najíst dosyta. To i ono bylo v pořádku. Avšak špatně si vedli ti, kdo pracovali ještě více a nabrali si nad svoje potřeby. Z oné many navíc nejen že nic pozitivního neměli, nýbrž museli ve svých stanech udělat určité úklidové práce navíc (odklidit zkaženou manu). Kdokoli chtěl více pracovat, mohl mít požitek z práce věnované přípravě pokrmu, úpravě prostředí apod.
Současná ekonomika vše přepočítává na peníze, a tak nezná oddělené rozdělování přírodních zdrojů a výsledků lidské práce. Na poušti bylo many dost pro potřeby všech. Dnešní člověk však vlastně ani neví, co skutečně potřebuje. Přírodní dary se rozdělují tak, že na "průměrného" člověka v evropsko-americké civilizaci připadne řádově více, než je tomu v chudých oblastech. A tak bohatá Země není, aby mohli žít všichni, jak žijí dnešní bohatí. Na prostor, vodu, vzduch energetické zdroje či suroviny by měl mít člověk přiměřený nárok už z důvodu své existence, přirozeně,že diferencovaně podle potřeb daných klimatickými podmínkami (avšak nikoli vypěstovanou náročností). Naproti tomu je přirozené, aby výsledky lidské práce byly rozdělovány úměrně vynaloženému úsilí. Větší vynaložené pracovní úsilí by ovšem nemělo dát vznik nároku na větší spotřebu vzácných "úzkoprofilových" zdrojů, na větší produkci skleníkového oxidu uhličitého či na větší prostor v přelidněném městě, který si "vynucuje" jeho dopravní prostředek. Obecně přijímaná univerzalita peněz však k vytváření takových a obdobných morálně neopodstatnitelných nároků vede.
4. Desatero
Člověkem způsobené škody na životním prostředí mají kořen v neposlušnosti Božímu zákonu. Známé Desatero zakazuje kult "jiných" (cizích) bohů. V naší civilizaci se stalo běžným uctívat hrubý domácí produkt s jeho růstem a podobné "modly".
O věčnosti těchto božstev nás jejich novodobí "kněží" (často nazývaní ekonomy či analytiky) neustále přesvědčují, byť se tak dostávají do sporu se známými přírodními zákony. S těmito kultovními předměty zpravidla souvisí bezohledný kořistnický přístup k přírodě. Silná materiální orientace se promítá i do materiálních nároků v době "aktivního odpočinku" - nákladné cesty, náročné sportovní vybavení (včetně prostoru k provozování sportu - mnohá hříště mají více méně charakter pouště), složitá audiovizuální technika. V této situaci se ztrácí pravý smysl sedmého dne, tedy dne, kdy je člověk směrován k odpočinutí od všední práce, k plnému prožívání lidství - ve společenství s Bohem a s druhými lidmi. Desaterem požadované svěcení dne Hospodinova odpočinutí (Ex.20:8-10) se ztrácí a s ním i prožívání celistvosti stvoření a naší přináležitosti k němu [3].
Člověk naší civilizace si bere z bohatství země více, než kolik mu právem náleží a kolik odpovídá jeho skutečným potřebám. Dělá to jak na úkor lidí z jiných kultur, tak i na úkor příštích generací. Překračuje při tom známé přikázání "Nepokradeš" (Ex.20:15), a tím, že ničí samy podmínky života, dostává se do rozporu i s přikázáním "Nezabiješ" (Ex.20:13).
5. Starozákonní proroci
Proroci nekompromisně vystupují proti kultu cizích bohů. Ozeáš ve 2. kapitole ukazuje na rizika spojená s materiální prosperitou a - moderně řečeno - konzumerismem. Nacházíme zde důraz na jiné hodnoty než materiální.
Americký ekonom Herman Daly [2] ukazuje, že pojem nadhodnoty, stěžejní v klasické i marxistické ekonomii, je skrytě obsažen už u Izajáše ve 44. kapitole: Muž získá více dřeva než potřebuje. Z toho, co má navíc, si zhotoví modlu a té se klaní. Velice aktuální (místo dřevěné modly si lze dosadit třeba auto nebo nákladnou zahraniční dovolenou).
I jinde ve Starém zákoně můžeme najít řadu textů směřujících k životnímu prostředí a zájmu o ně. My však teď přejdeme k druhé části Bible, k Novému Zákonu.
6. Životní prostředí v Novém Zákoně
Pro starozákonního člověka je zcela normální předpokládat, že po něm tu bude žít nedohledná řada dalších generací, mezi nimiž budou i jeho potomci. Toto východisko
spolu se starozákonní teologií stvoření a s Mojžíšovým Zákonem je již solidním základem pro vztah člověka k životnímu prostředí. To, že se už v biblických dobách nerozvinula nějaká ekologie či environmentalistika, souvisí na jedné straně s nízkým stupněm rozvoje přírodovědného poznání, na straně druhé pak se skutečností,že při tehdejším nízkém počtu obyvatel a malých technických možnostech bylo možno životní prostředí považovat prakticky za "potenciálně nekonečné", takže dnešní problémy s omezeností zdrojů a prostoru tehdejší doba neznala.
Pro Nový Zákon je charakteristické, že jeho autoři se upírali k brzy očekávanému druhému Kristovu příchodu. Sám novozákonní důraz na připravenost na druhý Kristův příchod však s eventualitou dlouhého čekání počítá. Dokládá to známé Ježíšovo podobenství o deseti pannách či družičkách (Mt.25.1-13). V něm ty, které jsou posluchačům dávány za vzor, nespoléhaly na časovou blízkost očekávané události. Byly sice od počátku na ni připraveny, ale zároveň počítaly i s možným dlouhým čekáním, znamenajícím dlouhé trvání stávajícího stavu.
Známou skutečností je, že v praxi ekonomického rozhodování docházívá ke konfliktu důrazů na dlouhodobé cíle s důrazy na cíle krátkodobé. Chybějící informace o "absolutním časovém horizontu" vede k vytváření určitých intuitivních předpokladů o jeho blízkosti či odlehlosti. Ty však - viděno novozákonním prizmatem - nejsou nutné. Ekonomické rozhodování se totiž opírá o určitou hierarchii hodnot. Zmíněný konflikt cílů je poplatný všeobecně přijímaným "tradičně ekonomickým" hodnotám. Jak často (z nenáboženského pohledu) zdůrazňoval první a poslední československý ministr životního prostředí Josef Vavroušek, tyto hodnoty jako takové nejsou slučitelné s trvale udržitelným způsobem života. Rozpor mezi krátkodobým a dlouhodobým výhledem mizí ve světle Ježíšova učení. Ježíšův hodnotový systém, hutně vyjádřený v Kázání na hoře a v přikázáních lásky, je v plném souladu s důrazem na neustálou připravenost při plné neinformovanosti o tom, kdy Onen den přijde (Mt.25:13). Nositelé vlastností, s nimiž se pojí Ježíšova blahoslavenství, správně zacházejí s Božím stvořením. Blahoslavenství je nadčasové, týká se současnosti a zároveň překračuje jakýkoli časový horizont. Ježíšova etika je jak pro časnost - současnou i budoucí, tak i pro věčnost.
Člověku není dáno, aby mohl během pozemského života obsáhnout Boží lásku v celé její šíři. Ta zahrnuje celé stvoření. Jejím vskutku kosmickým dosahem se zabývá apoštol Pavel ve svém listě Římanům (8. kap., zvl. verše 18-22). Kdo tuto lásku prožívá, získává k celému stvoření (k přírodě, k životnímu prostředí) vztah jako k dobrému dílu Božích rukou, které smí užívat (je Božím darem) a o které má odpovědně pečovat (je od Boha svěřeným závazkem). Nelze milovat Boha z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své síly a mysli (Mt.22:37, Lk.10:27, Dt.6:5) a necitlivě zacházet s tím, co On stvořil. Nelze milovat svého bližního jako sebe sama (Mt.22:39, Lv.19:18) a přitom s Božími dary nakládat sobecky a bezohledně.
Lidský hřích se podle Bible dotýká celého stvořeného světa. Ježíš Kristus trpěl a zemřel proto, aby vzal na sebe lidský hřích se všemi jeho důsledky. Ve svém rozhovoru s Nikodémem shrnuje poselství o Božím vztahu k člověku: "Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl věčný život" (J.3:16). Předmětem Boží lásky je celý svět, celý kosmos, všechno stvoření. Kristova oběť je skutečně universální.
Novozákonní zvěst vyzývá k určitému životnímu stylu. Snad bychom jej mohli nazvat racionální skromností. Evangelium je zdrojem síly a odvahy být jinými, odlišovat se od okolí. Přijetím Ježíšových hodnot se křesťané stávají nositeli určité subkultury uvnitř dané místní kultury. Boží lid smí a má být lidem zvláštním.
7. Biblická výzva k životní aktivitě
První stránky Bible nejsou přírodovědným pojednáním. Svědčí o smyslu a hodnotě stvoření a o Božím vztahu k světu a k člověku - k jednomu každému z nás. Podobný přístup si zaslouží i její k budoucnosti orientované texty. Jde v nich jak o svědectví o Kristově vítězství, o vítězství dobra nad zlem (Iz.11:6-9, Zj.21:1-22:5), tak i o líčení apokalyptických hrůz (např. Zj.18:1-19:5, kde poznáváme, jak zavádějící a pomíjivou hodnotou je ekonomická prosperita). Z těchto biblických textů se dovídáme, co opravdu má smysl, kde jsou skutečné hodnoty, pro něž je dobré a nutné se angažovat.
Bůh, Stvořitel a Pán, stvořil člověka "k obrazu svému" (Gn.1:26). Je stále aktivní a na této aktivitě se tedy má člověk podílet (J.5:17, J.14:12, 1.Kor.3:9). Tvůrčí úsilí o dobro, směřující k Božímu království, patří k plně prožívanému lidskému životu. Angažovanost pro životní prostředí tak patří ke křesťanskému životu; pasivita odůvodněná svěřením všech záležitostí do Božích rukou by byla nepochopením toho, oč v Bibli jde. Přikázání lásky vyzývá k milování Hospodina i z celé mysli a z celé síly. Je žádoucí myslí Jeho dílo poznávat, aby bylo možno použít sílu, schopnost, s ním správně nakládat. A má smysl i to "málo", co pro životní prostředí může udělat jeden každý z nás, naše církevní, občanské a zájmové organizace a sdružení. Osobní snažení má být součástí celoživotní modlitby; k ní patří i přímluvná modlitba za celé stvoření. A to, co se skutečně děje, v posledku my lidé neurčujeme. Je na nás jednat v souladu s Boží vůlí.
Angažovanost pro celé stvoření je oblastí hlubokého lidského (bratrsko-sesterského) setkání a sdílení lidí mezi lidmi náboženskými i nenáboženskými, mezi křesťany různých církevních příslušností a nekřesťany. Je zde prostor pro všechny lidi dobré vůle a pro křesťany vydat svědectví o Ježíši Kristu, skrze něhož nebeský Otec činí vše nové.
Literatura
1. Campolo, T.: How to Rescue the Earth without Worshiping Nature. Nashville, T. Nelson 1992.
2. Daly, H: Toward a Steady-State Economy. San Francisco, Freeman 1973.
3. Fromm, E.: Mít nebo být? Praha, Naše vojsko 1992.
4. García Rubio, A.: Dominad la Tierra? Barcelona, Centro de Estudios "Cristianisme i Justícia" (Fundación Lluís Espinal) (www.fespinal.com).
5. Gordonová, A. - Suzuki, D: Jde o přežití. Beroun, Baroko & Fox 1993.
6. Gore, Al: Země na misce vah. Praha, Argo 1994. (Orig.: Earth in The Balance. Boston, Houghton Mifflin 1992.
7. Granberg-Michaelson, W.: Ecology and Life. Waco, Word 1988.
8. Heller, J.: Životní prostředí v pohledu biblického poselství. In: Heller, J.: Pozdní sklizeň. Praha, Advent-Orion 2000
9. Keller, J.: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. Praha, G+G 1995.
10. Keller, J. - Gál, F. - Frič, P.: Hodnoty pro budoucnost. Praha, G+G 1996.
11. Kohák, E.: Zelená svatozář. Praha, SLON 1998.
12. Librová, H.: Pestří a zelení. Brno, Duha - Veronica 1994.
13. Moltmann, J.: Bůh ve stvoření. Brno, CDK 1999.
14. Nováček,P.: Chválí Tě sestra Země. Olomouc, Matice cyrilometodějská 1998.
15. Ondok, J.P.: Člověk a příroda. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakl. 1998.
16. Teologické texty 5 (1994), č. 1.
17. Teologické texty 8 (1997), č. 5.
18. Universum č. 16.
19. White, L.: The Historical Roots od Our Ecological Crisis. Science, 155,1967