Životní prostředí očima křesťana - prognostika

Jiří Nečas

1. Úvod

     Stav zemské atmosféry, množství produkovaného odpadu, propastné rozdíly v bohatství jednotlivých národů, vyčerpávané přírodní zdroje a přelidnění se v druhé polovině dvacátého století staly tak vážnými problémy, že se začaly ozývat a ozývají různé varovné hlasy. Ty koncem šedesátých let iniciovaly vznik Římského klubu jako výběrového sdružení zabývajícího se nejpalčivějšími problémy lidstva, a to především se zřetelem k jeho budoucnosti. Pozornost byla zaměřena k těmto hlavním navzájem souvisejícím problémovým okruhům:

1. chudoba kontrastující s hojností, tedy velmi nerovnoměrné rozložení bohatství,

2. degradace životního prostředí,

3. ztráta důvěry v instituce,

4. odmítání tradičních hodnot,

5. nekontrolovatelný růst měst,

6. inflace a další ekonomické problémy.

     Mezi nimi tedy je i degradace životního prostředí (2).

Zájem se nesoustřeďuje jen na současnost, nýbrž - a především - i na budoucnost. Křesťané někdy oprávněně bývají v postoji k výpovědím o budoucnosti zdrženliví. Zcela eliminovat je ovšem nelze. Někdy se v této souvislosti chybně interpretuje Ježíšovo "nepečujte", které zdůrazňuje, že jsou daleko důležitější věci než jídlo či oděv; rozhodně tím však Pán Ježíš nechce nabádat k bezohlednosti, kterou lidské jednání nemyslící na možné budoucí důsledky zahrnuje.

2. Několik pojmů

     Prognózy jsou určitými výpověďmi o budoucnosti. Pro zodpovědné rozhodování jsou nezbytné. Až na triviální výjimky dobré prognózy musí počítat s neznámými a nepředvídatelnými faktory.

Prognózování vychází z existence zákonitostí, jež jsou součástí Božího stvořitelského díla. To nezahrnuje jen "objekty", nýbrž i relace a vazby - je systémem.

     Prognózy vyjadřují předpokládaný budoucí vývoj určitých parametrů (ukazatelů) ve sledovaném systému. Ty v praxi ekonomického prognózování bývají kvantitativní, nicméně mohou být i kvalitativní.

     Prognózy se týkají např. celkové spotřeby energie (na světě, na určitém území, ...), spotřeba energie vztažená na obyvatele, počtu obyvatel, podíl CO₂ v atmosféře, hrubého domácího produktu (HDP), spotřeby energie vztažené na jednotku HDP apod.

       Smysl a vypovídací hodnota některých ukazatelů jsou jasné, jinde nikoli. Ukazatel může být definován nejasně či nevhodně (individuální doprava nebývá promítána do celkových dopravních výkonů, nejasné bývá zahrnutí toku energie ze zdrojů, které nejsou napojeny do "velké ekonomiky" - dříví přímo z lesa, malé domácí elektrárny apod.), popř. může být přijímán jako obraz něčeho, co ve skutečnosti nevyjadřuje (HDP a skutečná životní úroveň). Některé ukazatele bývají často mylně interpretovány (např. aritmetický průměr, který vypovídá o celku, se velice často podává jako údaj o typickém jedinci), což bývá demagogicky zneužíváno.

Systémem rozumíme množinu (soubor, souhrn) objektů, s nimiž mohou být spjaty určité kvalitativní či kvantitativní charakteristiky a mezi nimiž jsou určité vztahy, vazby. Systém se může v čase měnit (a právě tyto změny jsou předmětem našeho zájmu); v daném časovém okamžiku se systém nachází v určitém stavu, množina všech stavů, jimiž systém projde v určitém časovém intervalu, se nazývá trajektorií systému; tento termín má připomínat pohybující se mechanický systém. Průběh systémové trajektorie může být ovlivňován faktory ležícími mimo daný systém - pak hovoříme o otevřeném systému. Systém, v němž se vnější vlivy neprojevují, je uzavřený.

     Kvalitativní i kvantitativní charakteristiky se mohou vztahovat k jednotlivým prvkům (atributy prvků), k jejich skupinám či k celému systému (globální ukazatele).

     Reálné systémy mohou být velmi složité a "nepřístupné". Proto k jejich zkoumání se běžně využívají modely. Model je "homomorfním", zjednodušujícím obrazem systému; má však popsat z něho to podstatné.

     Jak už jsme se zmínili, výpovědi o budoucnosti jsou nutně spojeny s neurčitostí. Proto prognózy nemohou určit budoucí systémové trajektorie jednoznačně; poskytují zpravidla určitou třídu trajektorií (možné trajektorie, případně v závislosti na určitých vnějších podmínkách - hovořívá se o různých scénářích); v "dobrém" případě lze trajektoriím přiřadit (přibližně) jejich pravděpodobnosti.

3. Prognóza vývoje ukazatelů pomocí extrapolace

     Na základě znalosti průběhu hodnot ukazatele se jeho časová závislost prodlouží - extrapoluje do budoucnosti.

     Aby bylo možno tuto metodu použít, hledá se co nejjednodušší analytické vyjádření minulých a současné hodnoty ukazatele pomocí času, které se pak použije pro výpočet očekávaných budoucích hodnot. Od tohoto vyjádření nemůžeme požadovat, aby zcela vyjadřovalo známe minulé a současnou hodnotu, chceme však, aby se od nich co nejméně lišilo. Co však "co nejméně" znamená, není a priori dáno.

      Extrapolace je jednoduchá, avšak problematická metoda. Osvědčila se v popisné astronomii. Ptolemaiův geocentrický systém, přestože se opírá jen o pozorování a vůbec nepostihuje dynamické vztahy ve vesmíru, umožnil dobře předvídat polohy objektů na obloze. Extrapolace má své, byť omezené uplatnění při tvorbě zejména krátkodobých prognóz; často však bývá demagogicky zneužívána.

       Omezenou použitelnost extrapolace si uvědomíme, když se má aplikovat na kvantitativní materiální růst; ten se byť v mnohých parametrech dokonce zrychluje, nicméně z fyzikálních zákonů plyne, že tento trend musí skončit a dojít ke zlomu (tím zde nic nevypovídáme o vztahu tohoto zlomu a kvality života na zemi).

4. Systémová dynamika

     Keplerův heliocentrický popis se ukázal vhodnější než Ptolemaiův geocentrický. Na jeho základě formuloval Newton dynamické zákony, jdoucí dále k postižení vnitřních vazeb v planetárním systému.

     Základem dnešní klasické dynamiky jsou principy, vzniklé zobecněním Newtonových zákonů.

     Přesnost předpovědí pro mechanické systémy na základě systémové dynamiky záleží na

- znalosti počátečních podmínek,

- znalosti parametrů,

- skutečné platnosti využívaných zákonitostí (je známo, že klasická mechanika selhává v mikrosvětě a při rychlostech blížících se rychlosti světla).

     Systémy, s nimiž pracuje klasická mechanika, jsou poměrně jednoduché.

     Prof. J. W. Forrester v 60. letech rozpracoval hlubokou ideu obdobným způsobem studovat společensko-ekonomické systémy, zvláště pak systém "Svět". Jeho zásluhou tak vznikla systémová dynamika. Společensko-ekonomické systémy jsou ovšem mnohem složitější než systémy mechanické. Zákonitosti v nich platné spíše tušíme a hledáme, než známe. Úloha člověka ve stvoření s sebou nese úkol, resp. závazek je hledat a poznávat (Gn.1.27,28;2.15).

     Složitost reálných situací vede k tomu, že jsme nuceni pracovat s jejich modely, které popisují určitou část reality (prvků, vztahů, vazeb). Model je tedy zjednodušeným popisem reality; zjednodušení musí být dostatečné, abychom byli s to model zpracovat (s použitím počítačů), avšak zas ne příliš velké, aby na základě modelu bylo možno dělat požadované výpovědi.

     Římský klub se hned po svém založení zasadil o vytvoření počítačového modelu vývoje světa s využitím Forresterovy systémové dynamiky. Jeho sestavením a zpracováním  byl pověřen interdisciplinární pracovní team, vedený manžely Meadowsovými. Ten vytvořil počítačový model "Světa", nazvaný World, výsledky své práce předložil ve formě zprávy Římskému klubu a pro veřejnost je publikoval v knize "Meze růstu" [1972]. Autoři si byli hned zpočátku vědomi velkých zjednodušení, jichž  se museli dopustit, jak vzhledem k možnostem tehdejších počítačů, tak i proto, že první zpráva tohoto typu měla být k dispozici pokud možno v krátkém termínu. Podle autorů by hranic pro růst mělo být dosaženo asi za sto let - z toho již více než čtvrtina uběhla. I když většina odborníků považuje zprávu za pesimistickou, konstatováním časové blízkosti hranic závěry knihy nekončí. Vývoj světového systému  lze ovlivnit tak, že růst bude nahrazen ekonomickou a ekologickou stabilitou, která bude udržitelná i do daleké budoucnosti. Změna směru by však měla nastat co nejdříve. Této problematice se ještě budeme věnovat.

       Na Meadowsových "Meze růstu" navazuje podrobnější práce M. Messarovice a E. Pestela [1977], kde je model Svět rozšířen a zjemněn. Po čtvrt století se ke svým původním závěrům vracejí Meadowsovi v knize [1995] . Základní tón "Mezí růstu" je v obou těchto knihách zachován a potvrzen.

5. Kvalitativní předpovědi

     Vraťme se k mechanickým předpovědím. Mohou odpovídat nejen na otázky kvantitativního charakteru (poloha nebeských těles či rakety, dráha střely, sklon závěsu sedačky řetízkového kolotoče apod.), nýbrž i na otázky kvalitativní, jako např.

- zda dojde ke srážce nebeských těles,

- zda vrhneme-li vodorovně objekt danou rychlostí, dopadne na Zemi, bude kolem ní obíhat či unikne do vesmíru,

- zda vychýlíme-li těleso z rovnovážné polohy, vrátí se do ní či nikoli, a pokud se vrátí, zůstane již v ní v klidu nebo bude - tlumeně či netlumeně kmitat.

     Obdobné otázky si lze klást u společensko-ekonomických systémů. Základní otázka kvalitativního charakteru, již zde klademe, zní:

     Je daný životní styl trvale udržitelný? (tedy: nabývají a budou nabývat základní parametry hodnoty z určitého ohraničeného intervalu? - zpravidla by to mělo znamenat směřování k určité konečné limitní hodnotě nebo oscilace kolem určité "limitně rovnovážné" hodnoty.)

6. Náhodnost

     Klasická mechanika je v podstatě zcela deterministická - systémová trajektorie je jednoznačně určena počátečními podmínkami a případnými vnějšími vlivy. Nicméně vrh mincí či hrací kostkou jsou sice procesy probíhajícími v rámci klasické mechaniky, a přesto jejich výsledek chápeme jako zcela náhodný. Je to proto, že ony faktory, které výsledek určují, prakticky nelze znát, stanovit, registrovat, ..., zkrátka lze brát v úvahu jen jejich existenci, nikoli však jejich konkrétní hodnoty. Výsledek pak nutně vnímáme jako nahodilý.

     Fyzika 20. století však zná i jiný druh náhodnosti. U něho nejde jen o projev nedostupnosti informací. V kvantové fyzice je náhodnost přímo součástí zákonů, tedy - převedeno do teologické roviny, náhodnost je přímo součástí Božího stvořitelského díla.

       Klasicky popisujeme svět, přírodu pomocí matematické struktury reálných čísel. Není důvodu, proč by tato svým způsobem hodně komplikovaná struktura měla být vhodnější než "o něco komplikovanější" struktura náhodných veličin. Naše vnímání světa, preferující deterministický popis nezačleňující náhodu, koreluje s mechanicko-materialistickým obrazem světa, v němž pro Boha není  místo. Výše uvedené tvrzení "náhodnost je přímo součástí Božího stvořitelského díla" není kacířské; naopak, reflektuje skutečnost, že nelpění na tradičním osvícenském myšlení a otevření se hlubšímu poznávání Božího stvořitelského díla může pomoci jeho hlubšímu a komplexnějšímu vnímání.

To, že se v běžném životě náhodnost z kvantové fyziky nepozorujeme a nemusíme s ní např. v technické praxi počítat, souvisí se zákony velkých čísel. Nicméně skutečnost, že kdesi v podstatě našeho světa je to, co jsme zvyklí označovat jako náhodnost, je důležitou skutečností pro chápání světa.

7. Řízení vývoje světa

     Římský klub vyjádřil výzvu, týkající se v určitém smyslu celého lidstva: Vhodnými zásahy ovlivnit systémovou trajektorii světového sociálně ekonomického systému tak, aby umožnil důstojný lidský život i ve vzdálenější budoucnosti, tj. cílevědomě světový sociálně ekonomický systém řídit.

     Zatímco minulost v principu známe, budoucnost zůstává otevřená, nejsme s to ji jednoznačně popsat. Záleží na mnoha faktorech, mezi nimiž hraje významnou roli i naše lidské chování. Prognózy bývají vytvářeny pro různé varianty těchto, z hlediska prognózování vnějších, faktorů, tedy i pro různé možnosti našeho jednání; jsou tak vytvářeny různé scénáře. Ty by měly ovlivnit lidské chování tak, aby odpovídalo dlouhodobým cílům (mezi ně by rozhodně mělo patřit přežití druhu).

     Systémová dynamika umožňuje zkoumat důsledky různých řídicích zásahů, které naprosto nemusejí odpovídat názorné představě.

       Mechanika je cenným zdrojem jednoduchých příkladů z oblasti řízení. Zmiňme dva:

       a) Je třeba ovlivnit trajektorii jedoucího auta (zatočit, zastavit). Na řídicí manévr nemusí být dostatek času. Je-li však dělán příliš rasantně, může dojít ke smyku. K poznání nutnosti změnit trajektorii však může dojít příliš pozdě, pomalá akce nestačí, rychlá znamená smyk.

       b) Reakce klidně rotující dětské káči na různé vnější zásahy neodpovídá přirozené představě.

     Lidstvo dnes stojí před otázkou, zda lze vývoj světa ještě ovlivnit tak, aby přešel na cestu trvalé udržitelnosti. Pakli na tuto otázku existuje kladná odpověď, jde o to, ke které z následujících možností dojde:

     a) Lidstvo se shodne na základě všeobecného konsensu na potřebném "řídicím manévru"  (demokratická cesta);

     b) Najde se politická síla, která bude situaci řešit nedemokraticky, avšak tak, že země jako místo pro život včetně života lidského bude zachována (o této možnosti se v demokratickém světě nerado mluvívá, avšak lehkomyslnost, s jakou se k ohrožením životního prostředí přistupuje, jí jako případně jediné šanci na přežití nahrává);

     c) Teoretická možnost záchrany zůstane nevyužita (katastrofická varianta).

     Přirozeně, nabízí se ještě možnost, že naše znalosti přírodních zákonů jsou nedokonalé a že se třeba mýlíme, poukazujeme-li na to, že současný vývoj směřuje ke zkáze. Ta je však z hlediska našeho poznání (přírodovědeckého, sociologického i teologického) příliš nepravděpodobná na to, abychom na ní dále stavěli. 

     Zkušenosti z nezodpovědného přístupu křesťanů, církví a prakticky celého světa západní kultury k sociální otázce v 19. a na začátku 20. století, který přinejmenším přispěl k vzniku komunismu a fašismu, by měly být varováním a výzvou k úsilí uskutečnit možnost a). Žel, současný politicko-ekonomický liberalismus takovéto pozitivní snahy a cíle demokracie soustavě maří (a tím dává zelenou variantám b) a c)).

     "Meze růstu" vyvolaly v lidské společnosti určité změny, které znamenají, že vývoj je příznivější než prognózy jejich základního scénáře. To odpovídá záměru této knihy, která je prorockou výzvou a nikoli nářkem nad zkázou. Stále ovšem je trajektorie "Světa" daleko od stavu dynamické rovnováhy.

     Na "Svět" se v těchto úvahách díváme jako na otevřený systém, zahrnující zemi se vším, co na ní je, kromě lidské psyché, na akty lidské vůle se díváme jako na vnější zásahy. Tento přístup, z hlediska teorie systémů sice legitimní, ale svým způsobem ne zcela přirozený, má vztah k úvahám o svobodné vůli člověka.

8. Biblické obrazy budoucnosti

     Čteme-li různé biblické výpovědi o budoucnosti, musíme mít na paměti, že Bible není věštecká křišťálová koule. V Bibli nacházíme Boží slovo, Boží oslovení, Bible je ukazatelem pro naše uvažování a jednání. Biblické obrazy budoucnosti jsou jednak směrníkem, oslovením, jednak varováním před hříchem a jeho důsledky.

"Optimistické" obrazy budoucnosti (Iz.9.6-7;11.1-10;65.13-25; Mi.4; Zj.21;22) vypovídají o tom, co se Bohu líbí, jaké uspořádání věcí odpovídá Boží vůli, k čemu máme směřovat, o co máme usilovat.

"Pesimistické" obrazy budoucnosti (Mt.24; Mk.13; Lk.21; Zj.kap.6-20) jsou důrazným varováním před svévolí, před hříchem a jeho důsledky. Člověk nesmí zneužívat Boží milosti.

     Z uvedeného výběru biblických textů by se mohlo zdát, že SZ je mnohem "optimističtější" než NZ. SZ hovoří na mnoha místech o nové Boží budoucnosti. Ta se v Ježíši Kristu stala realitou. Základní tón NZ je tedy hluboce optimistický. NZ ovšem musí čelit možné desinterpretaci Kristova vítězství a případnému zneužívání Boží milosti; tomu slouží i ony "pesimistické" obrazy budoucnosti.

9. Úloha člověka ve stvoření

     Při studiu biblických obrazů budoucnosti je třeba mít na zřeteli, že vztah Boží všemohoucnosti a lidské svobodné vůle leží mimo lidskou logiku. Pro naše rozhodování a jednání (tedy z hlediska etiky) je důležitá lidská perspektiva, z níž máme svobodnou vůli; tu máme užívat ve prospěch Božího stvořitelského díla (správcovská role člověka ve stvoření).

     Člověk má aktivní úlohu ve stvoření. K ní patří

- modlitba za stvoření,

- poznávání stvoření (výzva k vědecké činnosti a k hlubokému vzdělávání, spojená s pokorou provázející vytváření a prohlubování vztahu k stvoření),

- aktivní činnost ve prospěch stvoření (v osobním, církevním, profesním i veřejném životě).

       "Správcovská role člověka ve stvoření" je vyjádřena v Gen. 2.15. V závěru citované studie Joaquín Menacho píše: Člověk je "starší" bratr přírody (un "hermano mayor" de la naturaleza), a jako takový je odpovědný za péči o ni a povolán ke společenství s ní. Se "sestrou matkou Zemí", jak řekl František z Assisi (přel. Jiří Nečas).

       Úvahy o řízení, o zásazích člověka do systémové trajektorie "světa" stavějí člověka, resp. speciálně jeho vůli, jeho rozhodování mimo tento systém. Z hlediska teorie systémů to, co do toho kterého systému zahrneme, závisí na naší libovůli. Jde o to, co je vhodné, co slouží cíli zkoumání. Křesťanská etika klade oprávněně důraz na lidskou odpovědnost vůči Bohu i ostatnímu stvoření. Z jejího hlediska je užitečný námi zvolený přístup, který umožňuje uvažovat vnímanou skutečnost svobodné vůle člověka. Naproti tomu z hlediska teologie stvoření by bylo přirozené do systému "Svět" zahrnout člověka celého. Celý člověk (physis i psyché) je součástí stvoření, lidské uvažování je "Světem" ovlivňováno. Obojí přístup je legitimní; projevuje se zde bohrovská komplementarita (nelze jednoznačně dát přednost tomu či onomu přístupu) - celá realita se do lidské logiky prostě nevejde.

       Přístup zahrnující do systému "Svět" člověka celého ovšem v žádném případě neznamená striktní determinismus. Náhodnost, která je imanentní součástí zákonitostí platících ve stvoření, odpovídá prostoru pro lidskou svobodnou vůli).

     Obraťme svou pozornost k tezím:

1. (a) Člověk má svobodnou vůli a (b) má ji užívat k rozhodování a jednání v souladu s Boží vůlí.

2. Řídicí manévr, který by usměrnil systémovou trajektorii "Světa" na cestu trvalé udržitelnosti, je (dosud) možný.

     Problémem je a zůstává uskutečnitelnost teze 2. Bylo by třeba, aby lidstvo jako celek jednalo ve svůj prospěch (a tím i v prospěch celého stvoření). Ona žádoucí mezilidská kooperace chybí - závěr druhého tisíciletí probíhá spíše v opačném duchu: války, napětí, rozbroje, rozdělení, růst rozdílů atd. Teze 1b hovoří ke křesťanům. Lze ji však sdílet s většinou mimokřesťanských náboženství. Takové sdílení není odklonem od Kristovy cesty; naopak, znamená vzít vážně Jeho slova (Mt.7.21) Nicméně současnou realitou je naprostý nedostatek vůle ke spolupráci na Božím díle. Ďábel nechce, aby dílo Božích rukou přestalo být ničeno...

10. Závěr

     Je možná změna? Může lidstvo změnit své myšlení a jednání, aby společně začalo usilovat o dobro Božího stvoření? Jinými slovy: Může lidstvo (v globálním měřítku) činit pokání?

     Politologové, psychologové, sociologové i "prostí" lidé odpovědí, že nikoli. Teologové se asi budou k této odpovědi klonit také. Avšak Písmo svědčí o tom, že zázraky jsou možné. Zpravidla znamenají, že se stane něco, co je z lidského hlediska nesmírně nepravděpodobné. Ani "teolog" Jonáš nevěřil, že by se Ninivané mohli hromadně obrátit. A přesto se tento zázrak stal (Jon.3.5). K víře, k modlitbě v duchu a v pravdě se vztahuje Ježíšovo zaslíbení. Lidský hřích je velký. Boží moc a Jeho milost jsou však ještě větší.

     A tak na závěr si připomeňme Ježíšovo slovo původně adresované Petrovi (J.21.22b): "Ty pojď za mnou."  Obsahuje v sobě i výzvu k hlubokému poznávání Božího stvoření a k angažovanosti pro ně. Přikázání lásky vyzývá milovat Boha nejen srdcem a duší, nýbrž i myslí a silou, tedy opravdu cele, s plným osobním nasazením. Jde o Boží dílo, jde o naše bližní.

Literatura

Brundtland, G.H.  aj.: Naše společná  budoucnost. (Zpráva světové komise pro životní prostředí.) Praha, ACADEMIA 1991.

Daly, H: Toward a Steady-State Economy. San Francisco, Freeman 1973.

Gore, Al: Země  na misce vah. Praha, Argo  1994. (Orig.: Earth in The Balance. Boston, Houghton Mifflin 1992.

Meadows,D.L.-Meadows,D.H.-Randers,J.: The Limits to Growth. New York,  Universe Books 1972.

Meadows,D.L.-Meadows,D.H.-Randers, J.: Překročení mezí. Praha, Argo 1995.

      (Orig.: Beyond the Limits. Chelsea Green Publ. Co. 1992).

Menacho, J.: El Reto de la Tierra. Ecología y justcia en el S. XXI. Barcelona,

       Centro de Estudios "Cristianisme i Justícia" (Fundación Lluís Espinal)    1999 (www.fespinal.com).

Mesarovic,M. - Pestel,E.: Menschheit am Wendepunkt. Stuttgart, Deutsche Verlag-Anstalt 1977. [Orig.: Mankind at the Turning Point.]

Nečas, J.: Využití matematických metod při tvorbě prognóz. Sborník prací

       Výzkumného ústavu železničního č. 39, s.23.

Nečas, J.: Systémově dynamický přístup k prognózování. Sborník prací

       Výzkumného ústavu železničního č. 43, s.1.

Schumacher, E.F.: Malé je milé. Brno, Doplněk 2000.