Trojice článků pro Český zápas k tématu víra a věda
Co je náhoda
Víra a věda se už mají rády
Víra, věda a hřích
Co je náhoda
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Na počátku bylo Slovo. To čteme na počátku Písma a na počátku Janova evangelia. V prvních dvou biblických kapitolách čteme i o stvoření života. Poznávání světa a přírody v ranném novověku, svým způsobem vrcholící Newtonovými zákony (1687, gravitačním a třemi pohybovými), provázené lidskou pýchou se stalo živnou půdou představ, že člověk dokáže vše vysvětlit, a tedy že Boha nepotřebuje. Odkud se vzal život? Vznikla představa, že náhodou. Co je to však náhoda? Není úplně jednoduché na tuto otázku odpovědět. Na několika příkladech si tento pojem osvětlíme, aniž bychom podávali jeho definici. Dříve si však povšimněme dvou paradoxů ve vzniku ateizmu, stavějícím především na Newtonových výsledcích. Především Isaac Newton (1643 [podle v Anglii tehdy užívaného juliánského kalendáře 1642] – 1727) byl hluboce věřícím křesťanem. A jeho mechanika je striktně deterministická, žádné místo pro náhodu v ní není. Té v poznávání otevřely dveře až kvantová fyzika a zkoumání nelineárních systémů (obejdeme se bez objasňování toho, oč jde).
Nicméně o náhodě se mluvilo dlouho před vznikem právě zmíněných oborů, nejčastěji asi v souvislosti s různými hazardními hrami. A stala se předmětem zájmu i lidí velice seriózních, s nimiž bychom sotva mohli spojovat účast v hazardu, např. Blaise Pascala. Podívejme se na jednoduchý příklad, jakým je hod mincí. Předmětem sázky je, zda padne líc ("panna") nebo rub ("lev" či "orel"). Pokud jde o minci "spravedlivou", považujeme za stejně pravděpodobné oba možné výsledky. Vrh ovšem probíhá v našem "makrosvětě" (nejde při něm o úvahy na úrovni elementárních částic či kvant energie), a tedy v souladu se zákony newtonské fyziky. Jeho výsledek je tedy určen výchozí polohou a rychlostí vrhané mince (o případném ovlivnění pohybem vzduchu teď neuvažujme). Se vší hráčskou poctivostí jej vnímáme jako náhodný, neboť nejsme s to získat a vyjádřit informaci o počátečních podmínkách vrhu. Náhoda zde tedy znamená nedostatek informace, který v tomto případě je neodstranitelný.
Uveďme ještě další dva příklady. Představme si, že na závěr zdařilého výletu Českým Rájem posedíme v některé útulné restauraci na náměstí v Mnichově Hradišti. Dobrou pohodu nám ruší představa cesty městem na nádraží a pak zdlouhavé jízdy vlakem do Prahy. Napadne nás, že by třeba mohl odtud do Prahy jet nějaký autobus, avšak nemáme tušení, zda opravdu jede a kdy. Při plánování výletu nejsme zvyklí používat autobusové jízdní řády. Když jdeme z restaurace kolem autobusové zastávky, tak tam autobus do Prahy uvidíme. Zaradujeme se, jaké to máme štěstí, jak úžasná náhoda to je. Pokud jde o pravidelný spoj, tak pro toho, kdo je obeznámen s jízdním řádem, to ovšem není vůbec žádná náhoda, nýbrž plně očekávaná, prakticky deterministická (pokud pomineme možné mimořádné poruchy) událost. Z jednoho úhlu pohledu to náhoda je, z druhého nikoli. Opět se zde setkáváme s náhodou jako projevem či důsledkem nedostatku informace.
Poslední příklad k zamyšlení nad náhodou nám poskytne známý starozákonní příběh: přechod Izraelitů přes Rákosové (Rudé) moře na počátku jejich exodu z Egypta. Celkem známé je "přirozené" vysvětlení: v zálivu, přes který Izraelité zřejmě přecházeli, se voda někdy pod vlivem povětrnostní situace rozestoupí tak, že přechod je možný. A tak Izraelité prostě měli štěstí, že tehdy náhodou došlo k onomu úkazu. Takový je popis události z vnějšku. Můžeme si klást otázku, zda by případný vnější pozorovatel celého exodu Izraele z Egypta byl vyslovil hypotézu, že se oni putující, pouští bloudící lidé těší zvláštní ochraně shůry. 40 let na cestě s výslednou vzdáleností výchozího a cílového místa v řádu stovek kilometrů - to by sotva o něčem takovém svědčilo. Jenže Izraelité to prožívali jinak. Přechod přes Rákosové moře byl pro ně jasným znamením Božího zájmu o ně. Prožili mnoho dalších situací, které tento zájem potvrzovaly. A během onoho navenek beznadějného bloudění pouští se utvářel Boží lid Staré Smlouvy; mezi Hospodinem a jeho lidem se při tom odehrávalo něco, co ten, kdo Hospodina nezná, nemůže pochopit. Pro nezasvěceného vnějšího pozorovatele onen neschopný lid měl fantastické štěstí, že se jim zrovna podařilo přes moře, resp. záliv přejít. Jenže ti, jichž se to bezprostředně týkalo, to vnímali jinak. Byl či nebyl zdařilý přechod přes Rákosové moře náhodou? Pro vnějšího pozorovatele byl, pro ty, kdo jej osobě prožívali, nikoli.
Newtonovská přírodověda je plně deterministická. V ní neexistuje náhoda. Když její determinismus domyslíme, uvědomíme si, že v ní nezbývá místo pro neustálé Boží tvoření (J.5.17) - vše podle ní bylo rozhodnuto kdesi na počátku; není v ní místo ani pro lidskou odpovědnost, ani pro svobodnou vůli člověka. Mezi vědou a vírou či teologií se dočasně určitý rozpor objevil. Ponewtonovský vývoj poznání přírody se však již od determinismu odklání. V kvantové fyzice je stěžejní pravděpodobnostní popis, vývoj mnohých reálných nelineárních systémů prochází jakýmisi křižovatkami, kdy je věcí náhody, kudy dále bude vývoj pokračovat. Dá se to ilustrovat na kuličce položené přesně na hřeben střechy, takže ani jedna strana není preferována; nelze předpovědět, kam kulička spadne, avšak jisté je, že spadne, a to právě na jednu stranu. Ve vývoji vesmíru a všech jeho částí hrají takovéto bifurkační body významnou roli.
To, jakou evoluční cestou vesmír se všemi svými částmi prošel, je z hlediska dnešního poznání přírody výsledkem dlouhé posloupnosti náhod. Hovoříme zde ovšem o náhodě z hlediska možnosti vědeckého popisu. Proč tato posloupnost náhod směřovala ke vzniku a vývoji člověka - tvora, kterého si Bůh natolik zamiloval, že kvůli němu obětoval svého jedinečného Syna, na to nám věda neodpoví. Tzv. antropický princip říká, že vše od začátku cíleně ke vzniku člověka směřuje. Jenže, odvoláváme-li se na něj, přešli jsme už za hranice fyziky (přírodovědy) a pohybujeme se v metafyzice. To, co je z hlediska fyziky (tedy z hlediska přírodovědy) náhoda - ať je tomu již z podstaty věci nebo pro (zatímní) nedostatečnost našeho nedostatečného poznání, z metafyzického hlediska náhodou být nemusí. Autobus na mnichovohradšťské zastávce znamenal pro naše turisty náhodu, pro dopravce či znalce jízdních řádů to byl docela deterministický jev. Možnost dostat se přes Rákosové moře by pro nezaujatého pozorovatele bývala byla náhoda, pro Izraelity to byl hluboký důkaz Božího zájmu o ně; vztah Bůh - člověk se ovšem vymyká možnostem racionálního popisu. Díváme-li se na evoluci čistě z přírodovědeckého hlediska, uplatňuje se v ní významnou měrou náhoda, zatímco z hlediska křesťanské metafyziky jde či může jít o realizaci Božích aktů tvoření. Podobně různé osobní životní zvraty jsou pro vnějšího pozorovatele prostě nic neznamenající náhody, zatímco pro toho, kdo je prožívá a má osobní vztah k Bohu, může jít o odpovědi na modlitby, o projevy Božího zájmu a Božího vedení. Z jedné strany, na jedné úrovni popisu jde o náhodu - nemáme zde nějakou možnost "vědeckého" příčinného vysvětlení, z druhé strany, na vyšší úrovni ("metaúrovni") popisu nacházíme či aspoň cítíme odpověď, proč to či ono bylo, uvědomujeme si příčinu, která leží mimo rozumovou oblast. Role náhody v moderní přírodovědě podporuje etiku osobní odpovědnosti a angažovanosti pro dobro.
Náhoda tak je součástí vědeckého popisu skutečnosti. Patří na úroveň našeho rozumového poznání, zatímco Boží aktivita, Jeho zájem o nás lidi a o stvoření vůbec leží na vyšší úrovni, v oblasti nad-poznání. Tomu odpovídá řecké slovo metanoia, které se do češtiny běžně překládá pokání. Přijetím Ježíšovy výzvy "Čiňte pokání, a věřte evangelium" mnohá náhoda přestane být náhodou a stane se Božím oslovením.
Jiří Nečas
V minulosti se často hovořilo o rozporu mezi vědou a vírou. Připomeňme si dvě skutečnosti, které k této představě výrazně přispěly. První bývá spojována se jménem Galilea Galileie (1564 - 1642), věřícího křesťana, který svým tvrzením, že Země obíhá kolem Slunce, se dostal do ostrého rozporu s představiteli katolické církve, tedy s oficiálními reprezentanty křesťanské víry. Druhá se týká sporů kreacionistů s evolucionisty; první považují svět či vesmír a především život za dílo ukončeného aktu stvoření, pro druhé jde o výsledek evoluce.
Podívejme se nyní na tyto zdroje napětí mezi vědou a vírou, či - asi výstižněji - mezi vědou a teologií institucionální církve minulých staletí, z pohledu současného poznání. Když se tvořila teorie relativity, ukázalo se, že k popisu skutečnosti je nutno zvolit určitou vztažnou soustavu. Tu lze spojit třeba pevně se Sluncem, jak činí heliocentristé, nebo se Zemí, jak činí geocentristé, případně by ji bylo možno zvolit i jinak. Heliocentrický popis je podstatně jednodušší a přirozenější, geocentrický zas odpovídá naší bezprostřední zkušenosti. A tak ve sporu geocentristů (oficiální katolická církev) s heliocentristy (Koperník, Galilei) pravdu měli svým způsobem ti i oni, či spíše, pravda leží někde jinde a obě strany se jí svým způsobem přibližují. Podobně je tomu se spory kreacionistů a evolucionistů. V procesu evoluce hraje roli náhoda. Co to však je? Není právě ona lidským nedokonalým vyjádřením toho, čemu my lidé nerozumíme a co je aktem Stvořitelovým?
Zkrátka, až na malé výjimky se dnes už víra s vědou nehádá, jak vyjadřuje titul sympatické knihy bratra Pavla Javornického "Když se víra s vědou nehádá" (Testament 2008). Jenže ono zde jde o více než o "klid zbraní" a rozdělení teritorií. Víra a věda se totiž navzájem potřebují. Předmětem vědy (jde zde především o přírodní vědy, což odpovídá anglickému slovu "science") je poznávání Božího stvoření. Jeho součástí jsou i přírodní zákony, které věda zkoumá. Současná křesťanská spiritualita touhu po poznání úžasného Božího stvořitelského díla do značné míry postrádá. Naproti tomu pro vědce Galileiho, Keplera a mnohé další byla víra spojená s touhou poznávat Boží dílo a tak hlouběji prožívat Boží velikost hybnou silou pro jejich životní usilování. Obdiv ke Stvořitelovu dílu spojený s hlubokou osobní pokorou znamená veliké obohacení pro práci vědce. Pro oba zmíněné astronomy ranného novověku i pro řadu dalších lidí vědy (např. pro M. Faradaye, J.C. Maxwella, Lorda Kelvina) byla víra důležitou výchozí pozicí pro jejich tvůrčí činnost.
Zmínili jsme se, že mezi křesťany často touha poznávat přírodu, tedy Boží dílo, chybí. Jistě nechci tvrdit, že by každý křesťan měl být vědcem. Nicméně k plnosti křesťanského života patří snažit se o stvoření co nejvíce vědět.
Ježíš shrnul Zákon do dvojpřikázání lásky. Láska je to nejvyšší. Ale co je to láska? Není jen věcí citu. Do lásky k Bohu podle Mk 12,30 je třeba zapojit i mysl a sílu, tedy duševní činnost, poznávání a konkrétní činy, jednání. Milujeme-li Boha, musíme jednat ve prospěch jeho díla, jeho stvoření. To však znamená, že je třeba vědět, co je pro stvoření prospěšné a co mu škodí. A k tomu slouží poznávání světa, poznávání přírody se všemi úžasnými zákonitostmi. Věda je tak darem, který umožňuje lépe vyjadřovat lásku k Bohu, a tak plnit první Velké přikázání.
Druhé Velké přikázání (Mk 12,31) vyzývá k lásce k bližním. Máme je milovat jako sebe samé. To znamená nesledovat individuální zájmy a sdílet se s druhými lidmi o Boží dary. A je při tom přirozené myslet i na ty naše bližní, kteří - bude-li to Boží vůle - zde budou žít v budoucnosti. Odpovědně přijmout toto poslání znamená poznávat bohatství Země a hledat cesty jeho ohleduplného, šetrného a spravedlivého využívání. Uvažování o sdílení s bližními nás může vést až za hranice přírodních věd do oblasti věd společenských.
Biblicky zakotvená křesťanská víra přijímá vědu s vděčností jako vzácný Boží dar. Patří k ní však i vědomí mezí lidského poznání, na začátku Písma vyjádřené zákazem jíst ovoce ze stromu vědění dobrého a zlého (Gn 2,17). Nerespektování této skutečnosti, pyšné stavění se na Boží místo, je vytvářením jakýchsi pomyslných babylonských (či přesněji bábelských) věží, a tak vede k chaosu, tedy k opaku tvoření.
Vírou přijímáme svědectví Písma o Bohu Otci, Stvořiteli, o Ježíši Kristu, Spasiteli, o Duchu svatém, Posvětiteli. Víra nám umožňuje prožívat skutečnost, že jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, k aktivitě pro dobro. Ta je nemyslitelná bez poznávání stvoření s jeho zákonitostmi. Abychom se mohli pro dobro angažovat, dostali jsme svobodnou vůli, která umožňuje poznání, oproštěné od pýchy a provázené pokorou, promítat do životních postojů a činů.
Jiří Nečas
V ??? čísle Českého zápasu [ předchozí článek v tomto souboru ] jsme si s potěšením připomněli, že napětí či konflikt mezi vědou a vírou již patří minulosti, že dnes obě obohacují lidský život na Zemi a svorně se obdivují Božímu stvořitelskému dílu, byť se na ně dívají z různých stran. Věda s vírou se dnes nejen nehádají, nýbrž můžeme říci, že se mají rády. Ve zmíněném článku jsme měli na zřeteli vědu přírodní, která odpovídá anglickému slovu science. V biblickém vyprávění o stvoření k jejímu předmětu odkazují první dvě kapitoly knihy Genesis. V češtině pojem věda má však širší rozsah; v tomto zamyšlení jej rozšíříme o některé vědy společenské, speciálně o ekonomii, sociologii a psychologii. V nich už hraje podstatnou úlohu člověk a jeho počínání. A tak když při tom budeme chtít sledovat biblické svědectví, musíme uvažovat i o lidském hříchu, kterým bylo Boží tvůrčí dílo narušeno (o tom čteme už ve třetí biblické kapitole). U něj bychom však neměli skončit; vždyť Bůh své dílo neopustil a poslal na svět zachránce – vykupitele z moci hříchu Ježíše Krista.
Co je ekonomie? Jedna z možných encyklopedických odpovědí říká, že to je vědní disciplína, která zkoumá, jak různé společnosti užívají vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit a jak je rozdělují mezi lidi a jejich různé skupiny. V praxi se však nevhodně redukuje na nauku o penězích, bankovnictví, kapitálu a bohatství. Ekonomie používá teorii rozhodování. Jde o to rozhodovat se optimálně vzhledem k nakládání se vzácnými zdroji a k vytváření komodit sloužících lidem, ovšem v současném pojetí se za základní rozhodovací kritérium považuje maximalizace zisku, případně minimalizace ztrát, přičemž různé vzácné zdroje, které poskytuje příroda, se silně podhodnocují. A tak "ekonomické rozhodování" vede k poškozování životního prostředí či k nespravedlivému rozdělování vzácných Božích darů. K takovýmto důsledkům ekonomické vědy říká křesťanská víra své zřetelné "ne".
Bůh stvořil funkční, harmonický svět. Jednotlivé součásti Jeho díla tvoří celek, můžeme říci, že se vzájemně potřebují, a tak my lidé bychom se neměli cítit jako rivalově či konkurenti, nýbrž jako spolupracovníci, měli bychom jeden druhého přijímat jako dar. Konkurence je důležitý prostředek kapitalistické ekonomiky k realizaci společenské dělby práce. Ale je to jen prostředek. Na to se často zapomíná a bývá považována za základ vztahů, a tak pohled na bližního-konkurenta očima víry a očima nesprávně chápané ekonomické vědy se liší. Tato různost pohledů je důsledkem lidského hříchu, který do stvoření přinesl rozdělení, jak to výstižně vyjadřuje biblický příběh o stavbě věže v Bábelu. A hřích vráží klín i mezi víru a společenské vědy.
Zastavme se ještě u sociologie a psychologie. Biblickým příkladem sociologického přístupu je Jonášovo uvažování o Ninive. Jonáš svou představu, že tamní občané se změnit nemohou, opíral o zkušenost a aktuální znalost situace. Chyběla mu víra v Boží moc. Bůh však navzdory všem racionálním prognózám změnil myšlení a jednání ninivských. Na rozdíl od přírodních věd se výpovědi společenských věd leží za hranicemi přírodních zákonů a mohou týkat oblastí, do nichž má hodně co říci víra, osobní vztah ke Kristu. Do tohoto "střetu zájmu" víry a společenské vědy má co říci Pavlovo slovo "Dejte si pozor, aby vás někdo neunesl prázdným klamem filosofie založené na lidské tradici, na principech světa, a ne na Kristu" (Kol 3,8).
Psychologie mj. hledá motivaci pro jednotlivé typy lidského jednání. Špatné činy tak jsou mnohdy vysvětlovány pomocí různých ovlivňujících, případně až determinujících příčin, takže se docela ztrácí lidská odpovědnost. Podle Bible však člověk má odpovědnost před Bohem i před lidmi. K jejímu plnění má sloužit i vzdělání, jak mile připomíná nápis nad vchodem do jedné staré obecné školy: "V těchto se síních dovídá pilné robě, Bohu čím povinno, lidem, vlasti, sobě."
Svět pohledem víry se liší od světa pohledem společenských věd. Rozdělení mezi ně vnáší lidský hřích: chamtivost, bezohlednost, útěk od odpovědnosti. Moc hříchu překonal Ježíš Kristus. Cesta k odstranění nesouladu ve zmíněných pohledech se mu nemůže vyhnout. On je cesta, pravda i život. V Něm je smíření. I smíření mezi vědou a společenskými vědami. Na nás křesťanech je, abychom i na předmět společenských věd se dívali z perspektivy evangelia.
Jiří Nečas
Praha, květen 2021