Vděčnost za stvoření a prosby za ně

Na podzim v našich sborech slavíváme díkůvzdání za úrodu. Je to dobrý zvyk, který nám připomíná, že to, že máme co jíst, není samozřejmé. Vděčnost za to patří Bohu. Nicméně těch pro život potřebných nesamozřejmostí, které však bývají jako samozřejmosti přijímány, je více. Máme kde bydlet, máme se čím odívat, máme zdroje energie. Máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi, můžeme vnímat krásu přírody i krásu věcí lidmi vytvořených. Náš život je s okolím provázán a je na něm závislý. Bohu patří dík nejen za úrodu, nýbrž i za zdroje energie, za druhé lidi, za přírodu, za krásné prožitky. Bohu patří dík za celé stvoření, za celý kosmos. Dík, znamenající i prožitek sounáležitosti a jednoty. Aby tuto skutečnost zdůraznili, vybrali v pravoslavných církvích první zářijový den jako "Den vděčnosti za veliký dar stvoření a proseb za jeho zachování a obnovu". I z dalších míst zaznívají výzvy věnovat nějaký čas v prvních dvou měsících školního roku biblickému poselství o stvoření a připomínce vděčnosti za ně. Připojují se k nim i Česká křesťanská environmentální síť, Poradní odbor pro otázky životního prostředí při Synodní radě Českobratrské církve evangelické a Ekologická sekce České křesťanské akademie.

K vděčnosti patří rád přijímat, užívat ve sdílení s ostatními a s předmětem vděčnosti dobře zacházet, opatrovat jej a rozhodně jej neničit. Ve vztahu lidí ke stvoření to však, žel, vypadá jinak. Honíme se za spotřebou a ztrácíme vědomí přináležitosti k celku stvoření a vazeb v něm. Člověk se na stvoření dopouští násilí. Navzdory vědomí škodlivých vlivů své činnosti, dotýkajících se přírodního i mezilidského prostředí, dále kácí pralesy, ničí krajinu dálnicemi i dalšími stavbami, nešetrně zachází s půdou; znemožňuje tak vsakování vody, čímž nejen zvyšuje riziko povodní, nýbrž tento vzácný dar – o jeho vzácnosti se čím dále více přesvědčujeme – odmítá a nechává odtéci do moří a oceánů. Pro své pohodlí spaluje dále ve velkém fosilní paliva – třeba tím, že místo aby šel pěšky nebo jel na kole, tak sedne do auta a jede, místo aby si vzal svetr nebo se trochu otužoval, tak zesílí topení - a tak dále zvyšuje nadměrnou koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře. Člověk s vzácnými Božími dary zachází sobecky, bezohledně a necitlivě. Na vděčnost za ně zapomíná. Je z této neradostné situace vůbec východisko, či má hřích poslední slovo? Kdo čte Písmo, případně aspoň prošel výukou náboženství, nedělní školou, konfirmačním cvičením či nějakou jinou formou katecheze, tak tvrzení, že by hřích mohl mít poslední slovo, přirozeně odmítne. Tedy: je východisko, je cesta.

  "Já jsem ta cesta, i pravda, i život" říká o sobě Pán Ježíš Kristus (J.14.6). Hřích nemá poslední slovo. Bůh nám dává svobodnou vůli, abychom mohli činit dobro a usilovat o ně, abychom mohli vědomě a dobrovolně jít Kristovou cestou, cestou smíření v celém stvoření. Apoštol Pavel píše koloským křesťanům: "Poněvadž se zalíbilo Otci, aby v něm všecka plnost přebývala, a skrze něho aby smířil s sebou všecko: jak ty věci, kteréž jsou na zemi, tak ty, kteréž jsou na nebi. - A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův,k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni" (Kol.1,19.20;3,15).  Bůh stvořil svět krásný a dobrý. Kéž vděčnost za celé stvoření provází naše postoje, myšlení i jednání.

Jiří Nečas

Praha 20/08/2017