V.I.P.
V rychle se měnící době se setkáváme s novými slovy a novými pojmy, často vyjadřovanými jen prostřednictvím zkratek. Mezi ně patří i V.I.P. - very important person, tedy velmi důležitá osoba; v češtině by asi lépe znělo velmi důležitý člověk. Setkáváme se s ní často, sportovní stadióny mají V.I.P. vstupy, v kulturních zařízeních bývají V.I.P. salónky apod. Kdo však je velmi důležitý, že spadá do jakési zvláštní třídy či skupiny lidí? A nevyhnu se myšlence, že by se zde možná hodilo použít slovo kasta, které do popisu struktury demokratické společnosti nepatří.
Při volbách mají všichni jeden hlas. Nicméně často po volbách se ti, kdo byli do funkcí zvoleni či pak těmi nově zvolenými do různých úřadů byli vybráni, se za ty velmi důležité považují a tak si počínají; někdy si tu svou důležitost vymáhají i s patřičnou dávkou arogance. Jak to s tou velkou důležitostí je? 7. verš 13. kapitoly epištoly Židům jakýsi mimořádný význam přisuzuje těm, od nichž slyšíme Slovo Boží; máme se inspirovat jejich životem a vírou. V tomto textu můžeme vidět i určitou biblickou motivaci pro katolická blahořečení a svatořečení. V době, kdy se k nám zprávy z církevního světa jen obtížně a málo dostávaly, jsem měl možnost poněkud zpovzdálí sledovat svatořečení polského františkána Maksymiliana Kolbe. Bratr Maxymilian byl vězněn v Osvětimi - Březince. Když odtud jednou utekl jeden vězeň, bylo za to 10 vězňů odsouzeno k smrti hladem; mezi nimi byl i Franciszek Gajowniczek, otec početné rodiny. Kolbe usoudil, že Gajowniczek jako otec rodiny má před sebou poslání, považoval ho za důležitějšího než sebe sama a nabídl se trest smrti přijmout místo něho. K výměně skutečně došlo, Maksymilian Kolbe v koncentračním táboře zahynul a po válce se Franciszek Gajowniczek vrátil, ovšem jen k manželce. S dětmi se už nesetkal - nepřežily sovětské bombardování.
Počínání Maksymiliana Kolbe ukazuje, kde spočívá velikost člověka. On považoval druhého za potřebnějšího, důležitějšího než sebe sama. Ježíš říká (Lk 9,48; 22,26): "Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký. Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží".
Zebedeovi synové, Ježíšovi učedníci Jakub a Jan patřil v hloučku dvanácti mezi nejvýraznější. Třeba se, moderně řečeno, takovými V.I.P. cítili a chtěli jimi být navždy. V Markově evangeliu (10,35-45) čteme: Přistoupili k Ježíšovi Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: "Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme." Řekl jim: "Co chcete, abych vám učinil?" Odpověděli mu: "Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě." Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?" Odpověděli: "Můžeme." Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni. Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena." Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana. Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: "Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."
Tento příběh zaznamenal i evangelista Matouš (20,20-28); v jeho podání však není iniciativa na straně učedníků, nýbrž s ní přichází jejich matka. Hierarchizace, vydělování V.I.P. nemá v Ježíšově vidění světa smysl. A On to potvrdil i tím, že sám se dal pokřtít, jako jeden z mnoha. Lukáš (3.21,22) o tom stručně svědčí: Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něho v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil."
Rád vzpomínám na dva biblické studijní pobyty u rakouského Heiligenkreuzu, kde přednášeli američtí profesoři. Vztah učitel - student platil v posluchárně, ale třeba po jídle na obsluze myčky a uklízení nádobí se profesoři podíleli stejně jako posluchači; bylo to v duchu evangelia a vytvářely se při tom žádoucí vztahy.
Při čtení Pavlových pastýřských epištol stojí za to sledovat vztah mezi Pavlem a adresáty listů. Pavel nepochybuje o tom, že je pro ně velmi důležitým - jako učitel, jako ten, od něhož slyšeli evangelium, kdo jim pomohl nastoupit cestu za Kristem. Avšak zároveň čtenář nezůstává na pochybách, že Timoteus, Titus i Filemon jsou velice důležitými pro Pavla. Pojem "velmi důležitý člověk" či "velmi důležitá osoba" má v biblickém pohledu na svět své místo, ovšem nikoli jako třídicí kritérium. Pavlovy pastýřské epištoly ukazují, že "být velmi důležitým" je reciproční, vzájemný vztah. A pro Pána Boha jsme všichni velice důležití. Dokázal to tím, že pro nás, pro všechny lidi, poslal na svět Pána Ježíš Krista. On zve k sobě a nabízí odpočinutí a prožívání plného života všem lidem. Boží láska - AGAPÉ - nesměřuje jen k někomu.
Připomněli jsme si některá Kristova slova. Neruší atribut "velmi důležitý", nicméně rozhodně nepřipouštějí vytváření hierarchie mezi lidmi. Tento atribut totiž patří všem lidem. Odpovídá biblickému svědectví o stvoření člověka k Božímu obrazu a o obnově vztahů Kristovým prostřednictvím. Tato skutečnost se stává východiskem i pro tvoření vztahů mezi lidmi. Lidé kolem nás, s nimiž se setkáváme, jsou pro nás velmi důležití. Jsme do tohoto světa stavěni jako spolupoutníci, nikoli tedy jako konkurenti či rivalové. Jeden druhému jsme darem od Boha. A, jak už jsme si připomněli, v Božích očích jsme všichni V.I.P., Bohu na nás všech osobně záleží. Jsme jimi i ve světě raněném různými hrozbami, ve světě zmítaném lidským hříchem, nenávistí a agresívností. Ke všem nám lidem směřuje Jeho láska, na všech nás mu záleží, pro nás všechny přišel na svět Spasitel Ježíš Kristus.
Praha, květen 2022. Psáno pro Český zápas a pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry.