Ve známé písni "Tebe, Bože, chválíme" zpíváme "Tvému divíme se dílu". Obdiv k Božímu dílu vyjadřují pisatelé biblických knih na různých místech; velmi známá jsou např. slova 8. žalmu: "Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. ... Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil ... Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!"

Poněkud jiným způsobem zaznívá z Pavlova kázání v Aténách. V 17. kapitole Skutků (v. 25-28) čteme: "Vždyť je to On sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby ho lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak ho nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko. `Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme´". Apoštol zde svůj obdiv spojuje se zázrakem života v jeho komplexnosti a s Božím vztahem k člověku. Dnes takový spontánní údiv není moderní, neboť není v souladu se současným materialisticky pojímaným racionalismem. Přitom však opravdové poznávání světa k údivu vede. Čím více člověk o světě a jeho fungování ví, tím více se musí divit. Dnešní fyzika pracuje s několika universálními konstantami, jakými jsou např. rychlost světa ve vakuu či Newtonova gravitační konstanta. Někteří fyzikové počítali, jak by vypadal svět, kdyby se hodnoty těchto konstant jen o maličko lišily od těch skutečných, a dospěli k závěru, že fungující svět a život na něm by pak nebyly možné. Z hlediska současné vědecké metodologie je to náhoda, že tyto konstanty jsou takové, jaké jsou, ale kdo ty skutečnosti, které věda objevuje, plně vnímá, musí prožívat hluboký a náhodě na hony vzdálený obdiv. Uvědomuje si, že vysvětlení, proč tomu tak je, leží za hranicemi vědy a rozumových možností. Podobně může vypadat zamýšlení nad teorií velkého třesku, která se týká začátku našeho vesmíru. Proč se vše vyvíjelo tak, že mohl vzniknout život, a to i v tak komplexní formě, jakou je život lidský? Odpověď na toto "proč" zase přesahuje hranice vědy. Můžeme jen s vděčností a údivem přijmout to, že vývoj vesmíru umožnil vznik života a člověka, vznik prostředí, kde se může uskutečňovat láska jako nejvyšší hodnota.

Schopnost divit se patří k plně prožívanému lidství. Její absence u dnešního člověka - tedy i u nás - souvisí s tím, že často sklouzáváme do jakési vyprahlé, zašedlé racionality, která lidství - tedy stvoření k Božímu obrazu - zplošťuje či omezuje. Co rozumem nevysvětlíme, jako by nás nezajímalo. Ale co vlastně rozumem vysvětlujeme? Nepleteme si vysvětlení s popisem a hledáním souvislostí? Naprostou většinu toho, co je předmětem popisné astronomie, můžeme vysvětlit pomocí tří základních Newtonových pohybových zákonů a jeho gravitačního zákona. Můžeme však jít hlouběji a ptát se, proč tyto zákony platí. Víme, že jejich platnost je součástí světa, v němž žijeme, tedy součástí Božího stvořitelského díla. A vděčně si můžeme uvědomit, že ve světě, kde tyto zákony platí, můžeme žít. Ono "proč" ovšem zůstává nezodpovězeno.

Jsme součástí úžasného komplexního Božího díla, plného nejrozmanitějších vazeb a vztahů, přírodních zákonů a parametrů. Někdo může namítnout, že to zas tak úžasné není. Vždyť ve světě bují násilí, nenávist, terorismus atd.! A nejen násilí vůči lidem, ale také vůči přírodě. Je velmi pravděpodobné, že aktuální nepříjemné změny klimatu jsou značnou měrou způsobeny lidskou bezohledností, necitlivostí a sobectvím. Porušení do světa vnesl lidský hřích. Nerozumíme tomu, proč to Bůh dopustil. Není na nás všemu rozumět. Rozhodně na pozadí hříchu si můžeme uvědomit hodnotu dobra. A hřích nemá poslední slovo. S lidským hříchem Boží tvůrčí dílo nekončí. Bůh poslal na svět Svého jedinečného Syna, aby z něj tíhu hříchu sňal. Není to další důvod k údivu?

Bůh je stále při díle. Jeho vrcholem je spasení. A jestliže stojíme v údivu před stvořeným světem se všemi jeho zákony a parametry, ať už myslíme na fyzikální konstanty či třeba na koncentraci kyslíku v atmosféře, která umožňuje oheň jak rozdělat, tak i uhasit (kyslíku je dost k tomu, aby jej šlo rozdělat, a jeho koncentrace není zas příliš velká, takže jej lze uhasit), ještě větší údiv zaslouží dar spasení, dar lásky - Boží lásky k lidem i celému světu i dar lásky mezi lidmi. Vědomí Boží velikosti a Jeho lásky osvobozuje od malomyslnosti a vede k naději: Jemu na světě stále záleží. Záleží mu na tom, jak myslíme, co děláme, o co usilujeme, záleží na našich modlitbách. Boží zájem o svět přesahuje možnosti našeho rozumu i našich představ. Proto jsme dostali i schopnost divit se, dívat se v úžasu.

S údivem můžeme přijímat i to, že Všemohoucný Bůh stvořil svět, v němž my lidé, jeden každý z nás, máme své poslání, své aktivní úlohy, že jej můžeme a máme dotvářet. Pán Ježíš říká: Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa (Mt 5,13.14). Máme světu nést tolik potřebné poselství evangelia; prosme proto o sílu a opravdovou lásku k druhým. Bůh navzdory lidskému hříchu své stvoření nepřestal milovat. Tuto úžasnou, rozumem nepochopitelnou a obdivuhodnou skutečnost shrnuje do jedné věty evangelista Jan (J 3,16): Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Jiří Nečas