Tertia non datur
"Kdo není se mnou, je proti mně." (Lk.11:23)
"Kdo není proti nám, je pro nás." (Mk.9:40)
Co si o tom mám myslet? Co si o něm, o ní mám myslet? Jaký je to člověk? - Takové a podobné otázky si běžně klademe a často inklinujeme k nalezení jedné z možných extrémních odpovědí. Dobrý – špatný. Ano – ne. Když se schylovalo k americkému zásahu v Iráku, navzdory neúplným informacím většina lidí měla dost pohotovou odpověď: Buď "Sadam je darebák. Vojenský zásah je nezbytný.", nebo "Začít válku je naprosto nepřijatelné; nikoli Irák, nýbrž USA jsou tím, kdo ohrožuje mír". Další vývoj situace ukázal a ukazuje, jak vše je daleko složitější. Tzv. černobílé vidění bývá zkreslující. Při posuzování máme vidět celou škálu možností. - Automobil, televize a další technické vymoženosti znamenají zároveň obohacení i ohrožení; velice záleží na důvodu, způsobu a míře jejich užívání. Bylo by dobře, kdyby aut bylo podstatně méně. Avšak kdyby nebyla žádná, moc by chyběla.
Při rozhodování zpravidla optimum leží někde mezi extrémními možnostmi. Nikoli však vždy. Na evropském kontinentě považujeme za přirozené a dobré jezdit po silnicích vpravo, ve Velké Británii se jezdí vlevo. Hledat optimum někde mezi těmito dvěma krajními možnostmi – třeba že by osobní auta jezdila vpravo a ostatní vozidla vlevo - by bylo pěkně pošetilé! V listě laodikejskému sboru (Zj. 3:14-22) i ten špatný extrém – studený – dostává lepší hodnocení než pasivní vlažnost, která byla pro adresáty charakteristická.
Na začátku citovaná Ježíšova slova však ústí jen do dvou možností: s námi – proti nám, resp. s Ježíšem – proti Ježíšovi. Přitom lidé jsou tak rozmanití! Setkáváme se s různými sympatizanty s křesťanstvím, s lidmi, kteří sice o sobě říkají, že věří, avšak hned dodávají různá omezení, zpravidla uvedená spojkou "ale". A je na světě mnoho lidí, kteří hluboce a upřímně věří v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, avšak nepřijali Ježíše Krista jako Božího syna a Spasitele. Jiní, hlásící se k dálně východnímu myšlení, se v životní praxi velice přibližují Ježíšovu hodnotovému systému, nicméně místo Boha Otce, všemohoucího stvořitele nebe i země, mají jakousi ideu, pro nás mlhavou a nesrozumitelnou. Je vůbec takovéto pestré spektrum slučitelné s pouhými dvěma finálními možnostmi, o nichž Ježíš mluví? Pro tradiční evropské myšlení, formované v aristotelsko-tomistické tradici, jde o velmi obtížnou otázku, jejímž produktem je i představa očistce.
Na Českomoravské vrchovině v okolí Žákovy hory nedaleko od sebe pramení Sázava a Svratka. Jeden pramen je dokonce společný; na místě nazývaném Sražená voda se pak potůček rozděluje, vlevo téměř po úbočí teče sázavská voda, kdežto vpravo rychle do údolí proudí potůček, který patří Svratce. Vody Sázavy se pak dostanou přes Vltavu a Labe do Severního moře, kdežto vody Svratky přes Moravu a Dunaj do moře Černého. Dělicí čára mezi jejich povodími je místy zcela nenápadná. Nepatrné rozdíly – a nakonec diametrálně rozdílný výsledek.
Ani v jednom ze čtených rozhovorů Ježíš neříká, že by zde bylo na první pohled jasné dělicí kritérium, kdo jsou pro a kdo proti. Avšak nakonec každý na jednu stranu patří.
V evangelijní apokalypse čteme Ježíšova slova: "Tehdy budou dva na poli; jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí; jedna bude přijata a druhá zanechána (Mt.24:40,41). A hned v následující kapitole Matoušova evangelia je zapsáno podobenství o posledním soudu (Mt.25:31-46). V něm čteme o tom, jak jsou lidé při posledním soudu rozdělováni, přičemž pro ně samé je překvapením, na kterou stranu se dostávají.
Jak to tedy bude s onou velikou skupinou indiferentních, nezařaditelných? Podle Lk.11:23 kdo není s Ježíšem, kdo nepatří zřetelně k Němu, ten je proti Němu; v tomto smyslu vyznívá i zmíněný text Zj.3:14-22, dávající vlažným, indiferentním laodikejským to nejhorší hodnocení. Naproti tomu podle Mk,9:40 kdo není přímo proti nám, i když se přímo mezi nás nezařazuje, je s námi. Odpovědi jsou rozdílné, jakoby zde byl určitý rozpor.
Písmo sv. nás vede k tomu, abychom druhé milovali, a ne abychom je soudili. Soud patří svrchovanému, milostivému a spravedlivému Bohu. Nicméně čtené evangelijní texty k nám hovoří, přinášejí určité sdělení, které se nás týká, které má ovlivnit vytváření našich postojů, naše myšlení a jednání. Oba citované evangelijní texty hovoří o dvou možnostech: Pro Ježíše – proti Němu. Tertia non datur. Není třetí možnost. Zlatá střední cesta zde neexistuje. Přitom oni nezařazení či nezařaditelní patří jednou na tu, podruhé na onu stranu.
Jednotlivé verše Písma je třeba vnímat v jejich kontextu. Lukášův (Lk.11:14-23) je zde však poněkud obtížný, nejasný až nesrozumitelný. Ježíš činí dobro, uzdravuje, v nám odlehlejší terminologii: vyhání démony. Aktivně se staví proti zlu. Pak předkládá příklad se střežením majetku. Pasivita, byť zde spojená se silou, je nedostačující. Po přitakání aktivnímu postoji proti zlu a odmítnutím pasivity, byť opřené o sílu, přichází Ježíšův výrok stavějící indiferenty do jedné řady s těmi, kdo jsou proti Němu. Nicnedělání, spoléhání na vlastní síly, to, co bylo běžné v laodikejském sboru, Ježíš odmítá. Pasivní "hovění si na vlastním písečku" znamená být proti Němu.
Marek před nás staví jinou situaci (Mk.9:38-40). Hovoří, o těch, kdo sice s Ježíšem nechodí, avšak přesto činí zázraky v Jeho jménu, tedy činí dobro, angažují se pro druhé lidi. Jde o lidi, o nichž platí Ježíšova slova z již zmíněného podobenství o posledním soudu "Amen pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (Mt.25.40). Učedníci jakoby se báli konkurence. Ježíš naznačuje, že při plnění Boží vůle nejde o konkurenty, nýbrž o kooperanty, spolupracovníky. Na ty, kdo se angažují pro dobro, třeba někde jinde, jiným způsobem, myslí, když říká: "Kdo není proti nám, s námi je".
Člověk má v celku Božího stvořitelského díla své poslání, hříchem narušené, avšak Kristovou obětí obnovené. Žeň je mnohá, ale dělníků málo. Je škoda, tříští-li se síly. V konání Božího díla, v činění vůle nebeského Otce nemá co dělat konkurence, nýbrž je nezbytná kooperace, spolupráce. Podobně jako se novozákonní učedníci báli konkurence a tím projevovali nedůvěru síle Ježíšovy osobnosti, ani církev Kristova po dvou tisíciletích není prosta podobné malověrnosti. Buďme vděčni za všechny, kdo bojují se zlem, kdo aktivně činí dobro. Buďme vděčni za všechny, kdo pracují na udržení vertikálního rozměru lidské společnosti, kdo vykračují za hranice světa pohodlí a zisku. Buďme vděčni za všechny činitele Božího díla. Přijímejme je jako spolupracovníky, jako bratry a sestry. Lidská pýcha vytvořila ve světě bariéry, jak o tom svědčí známý biblický příběh o stavbě věže v Bábel. Úkolem pro církev, pro Kristovy svědky je otvírat prostor pro hlas evangelia.
Ptáme se: Co nezařazení? Co nezařaditelní? Avšak to není správně položená otázka. Podobně se ptal Mistra Petr na Janovu budoucnost. Jako odpověď slyšel: "Co tobě po tom? Ty pojď za mnou!" (Jan 21:22 podle kralického překladu). V tomto smyslu rozumějme oběma na začátku uvedeným Ježíšovým výrokům. Nehovoří o těch či oněch, nýbrž o nás, k nám a pro nás.
Kdo není se mnou, kdo je pasívní, do sebe zahleděný, kdo se nechce pro druhé, pro Otcovo stvořitelské dílo angažovat, ten je proti mně. Písmo nás varuje před takovýmto postojem.
Kdo není proti nám, kdo činí v mém jménu zázraky, kdo činí dobro, kdo přináší jas mezi lidi, kdo miluje, kdo – třeba nevědomky – působí něco pro Boží království, je s námi. - Žeň je mnohá, ale dělníků málo. Buďme vděčni za ty, kdo se nasazují pro dobrou věc. Třeba s námi nechodí, avšak jako dobrovolníci pečují o lidi v těžkých životních situacích, nebo pečují o krajinu či zachraňují Boží tvory ohrožené lidskou bezohledností. Kolikrát si, podobně jako Eliáš, posteskneme, jak jsme sami, jak málo je těch, kteří se k Hospodinu a ke Kristu hlásí, a zapomínáme na ty, kteří do našich shromáždění sice nepřicházejí, avšak nesklánějí svá kolena před novodobým Baalem – mamonem a třeba s velkým nasazením pečují o Boží stvoření, ať už přenášením žab do bezpečí před lidskou rozpínavostí a bezohledností, či třeba tichou, pokornou, obětavou službou nemocným. Věrně následovat Krista znamená nebát se konkurence v činění dobra, ve službě Bohu a bližním. Radostný výhled k Božímu království s sebou přináší i radost ze široké spolupráce při činění Božího díla, při úsilí o zachování integrity stvoření, které jako projev lásky k Bohu Otci – Stvořiteli a lásky k druhému člověku, k bližnímu patří k následování Krista.