Svoboda v Kristu

Na přelomu let 1989 a 1990 jsme se radovali ze svobody získané po 40 letech komunistické totality, oddělené ani ne tříletou přestávkou od šesti let hitlerovské okupace. Po půl století konečně ve svobodné zemi! Prožívali jsme nadšení, euforii. Po čase však přišlo rozčarování. V politickém smyslu ovšem ve svobodném státě žijeme. Co však svoboda skutečně znamená? Liberálové a neoliberálové o svobodě mluvívají jako o nejvyšší hodnotě, avšak lze s úspěchem pochybovat o bezespornosti jejich pojetí svobody. Žijeme v lidské společnosti a jednání každého z nás má dopad na druhé lidi. Svoboda zapálit si na veřejnosti cigaretu znamená pro druhé újmu a je v rozporu s jejich přirozeným právem žít zdravě. Svoboda jezdit autem, třeba sám, bez spolucestujících,  omezuje životní prostor lidí v dané lokalitě, nehovoříc o negativním dopadu na ovzduší, znamenajícím újmu pro všechny. Svobodná společnost musí přijmout určitá pravidla, aby svoboda jednoho – zpravidla silnějšího - neomezovala svobodu druhých – těch slabších. Proto se vytvářejí různé zákony, avšak důležité především je, jací lidé jsou. Je třeba mít vymezené mantinely a v jimi vytvořeném prostoru pravidla hry skutečně dodržovat, a při tom využívat celý prostor a netísnit se jen těsně u oněch mantinelů.  Víme, že v naší zemi jsme tomu hodně vzdáleni. Skutečností je, že nejen v České republice, nýbrž prakticky v celé naší současné civilizaci, která si říká svobodná, se stále více prosazuje moc finančního kapitálu, a tak demokracie - vláda lidí - je vytlačována denarokracií - vládou peněz.

Apoštol Pavel v 5. kapitole listu Galatským nestaví jako protiklad svobody politickou ani ekonomickou totalitu, nýbrž určitý, na liteře stavějící způsob chápání a dodržování Mojžíšova zákona Mojžíšova, který byl Židy přijímán jako zákon Boží. Pavlova polemika se zákonictvím probíhá v prostředí, v němž bylo celkem přirozeným úsilí žít dobře (v etickém smyslu). Lidé chtěli žít v souladu se zákonem, zákon byl pro ně důležitý a v podstatě nedotknutelný, avšak interpretovávali jej po svém. Zákon má pomáhat k poznávání a plnění Boží vůle, čímž připomíná ony zmíněné mantinely. Důležité ovšem je mít zažito to nejdůležitější: Bůh je láska a vede a nabádá k lásce. Láska, a nikoli zákon má být východiskem pro vytváření vztahů. Pavel píše do Korintu  (2 Kor 3,6.17):  "Litera zabíjí, ale Duch oživuje... Kde je Duch Páně, tam je svoboda." Být si vědom této hluboké skutečnosti, dotýkající se nejhlubšího bytí člověka, to je důležité poznání – nadpoznání, řecky metanoia, což se do češtiny překládává slovem pokání. Svoboda není možná bez lásky k druhým lidem. Pravou svobodu přináší Duch Páně, Duch svatý.

V občanském pojetí zpravidla jako protipól svobody se rozumí vězení či zajetí. Svým způsobem jsme i život v komunistické totalitě vnímali jako určitou formu zajetí. Nesměli jsme cestovat do zahraničí, vydělané peníze jsme nemohli volně užívat, např. nebylo možno je volně věnovat nejen na pomoc trpícím v cizině, ale ani na dobročinné účely ve vlastní zemi. Mnozí lidé si tuto skutečnost nesvobody tehdy ani neuvědomovali. Bible však svědčí o jiném zajetí, o němž se běžně nemluví. O nesvobodě, již si lidé běžně neuvědomují. Jde o zajetí, jímž je hřích. Připomněli jsme si Pavlova slova "Kde je Duch Páně, tam je svoboda". Ve zmíněné 5 kapitole epištoly Galatským Pavel staví do protikladu ovoce Božího Ducha – projevy skutečné svobody – a skutky lidské svévole. Svévole je dost neobvyklé slovo, Bible pro 21. století zde překládá projevy tělesnosti, kraličtí mluví o skutcích těla a v některých jiných překladech se zde setkáme s lidským sobectvím, egoismem či přirozeností. To vše tedy představuje omezení pro lidskou svobodu. Lidé žijí v zajetí vlastního já, v zajetí sobectví a sebestřednosti. Lidská přirozenost je spojena s nesvobodou.  "Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete. Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem" (Gal 5,17.18), tedy – můžeme tomu rozumět – budete žít ve skutečné svobodě.

Pavel píše: Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost,  modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Ty jsou projevem hříchu, a tedy i projevem nesvobody.  Jako protiklad staví ovoce Ducha, jímž je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.  Působení ducha je provázeno svobodou.  O něco dříve v Pavlově listu Galatským čteme: "Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým". Rozumět onomu povolání k svobodě a přijmout je vyžaduje vnitřní proměnu. Ježíš ovšem činí nové věci a zve k vykročení za hranice vlastního já, za své poznání a názory – i ty náboženské či teologické, zve k následování:  "Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové" (2 Kor 5,17).  On přišel na svět, aby přemohl moc hříchu, aby lidi osvobodil z jeho zajetí a přinesl pravou svobodu - svobodu konat dobro, svobodu milovat. Vede k životu v pravdě, vyjádřené Jeho učením, Jeho hodnotami. Cesta za Kristem, cesta ke skutečné svobodě vede přes pokání – METANOIU – nadpoznání, znamenající změnu a neustálé obnovování myšlení a jednání.  Svoboda znamená opustit zajetí hříchu. To člověk ve své síle nedokáže. Pomocnou ruku všem lidem však nabízí právě Ježíš Kristus. On říká (J 8,31.32): "Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." A On sesílá svého Ducha, Ducha síly, lásky a rozvahy (2 Tim 1,7), Ducha pravdy, Ducha v němž je pravá svoboda.

Jiří Nečas

Praha 18.10.2021