Stromy a lidé
Zprávy o kácení zdravých stromů nejsou ničím neobvyklým. O jejich smutné pravdivosti svědčí i pařezy po stromech zjevně zdravých. A s jakým osobním nasazením mnozí obětaví lidé, ať již začlenění do nějaké environmentální organizace či jako angažovaní jednotlivci, bojují za záchranu ohrožených stromů, alejí, parků či městských lesů! Součástí jejich usilování je i prosazení lepší ochrany zeleně do legislativy a do územních plánů. Taková je realita. Neubráním se při tom otázce, proč tomu tak je, tedy proč jsou stromy lidmi tolik ohrožovány?
Jeden z uváděných důvodů je, že brání ekonomické činnosti, ať už jde o zástavbu ploch, vytváření parkovacích míst či výstavbu a rozšiřování komunikací. Tento důvod je ovšem ve zřejmém sporu s požadavkem udržitelného způsobu života a udržitelné ekonomiky. Při některých pracích zas bývá poražení jednoho či několika stromů pohodlnější než hledat k přírodě šetrnější řešení. Jindy se jako jediné vysvětlení kácení jeví vytvoření zakázky pro firmu, která se touto činností zabývá.
Význam stromů pro životní prostředí je nesporný. A je přímo úměrný jejich velikosti, vyjádřené především celkovou plochou listů. Je dobře, vyžaduje-li se za poražený strom vysazení stromu nového, je však ještě lépe, když se strom neporazí.
Ekonomicky vyčíslitelná hodnota stromu je něčím, čím se dnes dá argumentovat. Nicméně problém vidím v tom, že vůbec takováto argumentace je nutná. Utilitaristický přístup ke stromům nemůže postihnout to, jaký by přirozený zdravý vztah člověka ke stromům měl být. Především jde o to, že strom je živý. Úcta k životu neznamená nikdy za žádných okolností jiný život neukončit; o tom svědčí přinejmenším různé potravní řetězce. Pokud však člověk jiný život ukončí, ať již jde o život zvířete nebo rostliny (při tom pochopitelně jinak vnímáme mohutný strom a jinak obilný klas), musí pro to mít opravdu vážný důvod a činit tak citlivě a ohleduplně, s vědomím, že zde jde o život (rostlinný život je formou života v obecném smyslu)[1]. Sloveso "musí" v předchozí větě nepoužívám v nějakém legislativním smyslu. Jde o to, co by mělo být samozřejmostí, o vnímání skutečnosti, o prožívání toho, že jeden každý z nás lidí je součástí téže bohaté a funkční biosféry jako každý živočich či strom. Ona biosféra je naším "já" v širokém a dobrém smyslu, k jehož fungování stromy přispívají, zatímco o různých developerských záměrech se něco podobného říci nedá.
A stromy jsou krásné. Estetické hodnocení věcí se nám dnes však vytrácí. Myslím, že i ženám dnes více jde o to, aby šly s módou, než aby hledaly to, co je opravdu krásné (jistě, estetické hledisko doznává v čase změn, ale přesto věřím, že jakési konstantní jádro existuje). Novináři se snaží připravit své sdělení co nejrychleji a krása jazyka trpí. Přitom povznášející krásu potřebujeme mnohem více než různé pseudoinformace, v nichž se topíme a které nabourávají lidské nitro.
Pokácení zdravého stromu ve mně vyvolává pocit tesknoty. Nejen proto, že zmizelo něco krásného a dobrého, ale i proto, že vůbec někdo vydal takové rozhodnutí a že je někdo realizoval. Že ono tolik potřebné vědomí sounáležitosti s biosférou, s přírodou je narušováno. Jde zde o jakési lokální vítězství zla nad dobrem, zániku nad životem.
My, kdo se nějakým způsobem angažujeme v oblasti životního prostředí, mezi problémy dnešní doby vnímáme asi především ty environmentální. Nicméně víme o mnohých dalších. Pro většinu z nich jakýmsi společným jmenovatelem je ztráta vědomí přináležitosti k celku, ztráta schopnosti vnímat jeho funkční krásu, ztráta schopnosti obdivu a údivu. V naší civilizaci se vše přijímá jako samozřejmost, člověk se cítí být pánem všeho, a toto své zcela neoprávněné vědomí si dokazuje i tím, že poráží mohutné, krásné stromy. Vnímá je jako konkurenty v síle. Ano, on je pokácí, ale tím, že je porazí, se nestává vítězem, jen si podřezává větev pod sebou.
Proč však toto zamyšlení píšu? Je třeba hledat příčiny současného stavu. A ten leží v lidech. Současné tažení proti stromům je důsledkem časté ztráty vertikálního rozměru osobnosti (k němu patří i estetické vnímání). Věřím, že stojí za to o něj obohacovat každou lidskou komunikaci a každý mezilidský vztah. Nechme se oslovit alternativními hodnotami Josefa Vavrouška[2] tak, aby prostupovaly naším uvažováním, vyjadřováním a jednáním. Jde o šíření pozitivního myšlení, které směřuje k vědomí sounáležitosti s celkem a tak i podporuje ducha spolupráce - proti duchu konkurence. Jde o otevření dveří biofilii - lásce k životu.
Jiří Nečas