Starcovy úvahy
Východiska:
Výhled do budoucnosti: 1.Kor.2.9: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.
Co je věčný život: J.17.3: Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
Mantinel pro uvažování: Ex.20.4,5a: Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
Významný text pro uvažování o budoucím životě:
Mt.22.23-30: V ten den přišli za ním saduceové, kteří říkají, že není vzkříšení, a předložili mu dotaz: "Mistře, Mojžíš řekl: `Zemře-li někdo bez dětí, ať se s jeho manželkou podle řádu švagrovství ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.´ U nás bylo sedm bratří. První po svatbě zemřel, a protože neměl potomka, zanechal svou ženu svému bratru. Stejně i druhý, třetí a nakonec všech sedm. Naposledy ze všech zemřela ta žena. Až bude vzkříšení, komu z těch sedmi bude patřit? Vždyť ji měli všichni!" Ježíš jim odpověděl: "Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží. Po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé"
Teze:
■ Život se nevejde do materiálního světa.
■ Protože fyzikové přidávají do poznávání materiálního světa další a další dimenze, budeme o složité, rozumem nepostihnutelné duchovní dimenzi mluvit jako o nulté. Nultou dimenzi si nelze představovat jako přímku; jde o nekonečně bohatou součást jsoucna (koresponduje to s postavením nuly mezi přirozenými čísly uspořádanými relací "dělí"). Existence člověka v této nulté dimenzi se výrazně obohacuje znovuzrozením (J.3.3)
■ Po smrti…: Čas, který vnímáme, je vázán s hmotou. Tělesná smrt znamená vstup do života mimo hmotu, mimo fyzický prostor i mimo čas. A také do života v "prostředí", kde není zlo.
Další text (zelený) provádí mým myšlenkovým pochodem, je však hodně matematický – modře po něm následuje jednodušeji formulované shrnutí
Lebesgueovým integrálem inspirovaná představa:
Lebesgueův integrál (při zavedení integrálu před zavedením míry) se nejdříve zavádí pro nezápornou funkci.
Funkce f, která nabývá kladných i záporných hodnot, se vyjádří ve tvaru
f = f+ - f-,
kde
f+ = max (f, 0),
f- = -min (f, 0).
f+ i f- jsou nezáporné funkce.
Naskýtá se idea podobně dekomponovat člověka, to dobré bude v komponentě člověk+, špatné v komponentně člověk-. Není v moci člověka vždy rozlišit, co je dobré a co špatné, ale Písmo nám zde dává skvělé vodítko. Stačí odkázat se na Gal.5.16-26. Jistě, zůstává oblast, kdy lidská kritéria selhávají. A sem přichází víra v Krista, pokání, znovuzrození … Tím člověk+ nabývá a člověk- se redukuje. Písmo popisuje Boží království či Boží nový svět (věk) tak, že tam pro nic špatného není místo. Kristus pro vstup tam očišťuje. Člověk- tam nemá místo. Rozvádím zde představu, která mně jako matematikovi je blízká, ale je to jen pomocná představa. A onen nový svět či věk je jiný než současný.
Možná interpretace očistce: Oddělení ("odseparování") člověka-.
V člověku se projevují dobré i špatné (zlé) stránky. Leccos se dá přívlastkem dobrý či špatný označit, ale někdy to třeba ani neumíme rozhodnout. Do Božího nového světa, či Božího království (věčného života) přejde to dobré, to špatné (zlé) nikoli.
Možná interpretace očistce: Oddělení ("odseparování") toho, co je v člověku špatné.
Úvahy o tom, co bude po skončení tělesné pouti, jsou u starého člověka se zhoubným nádorem docela přirozené. Nějakým představám se člověk nevyhne, ale nelze na nich stavět, je třeba s nimi zacházet opatrně, aby z nich nevznikl předmět kultu (Ex 20.4,5a). Základní přístup přinášejí slova 1.Kor.2.9: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.