Spolupoutníci nebo konkurenti

I když problémy životního prostředí jsou teď poněkud ve stínu celosvětové koronavirové pandemie, nestávají se tím méně závažnými. My křesťané si uvědomujeme, že životní prostředí je pro nás lidi darem, umožňujícím žít, a zároveň závazkem; o životní prostředí je třeba pečovat a jeho bohatství sdílet s druhými lidmi, samozřejmě včetně těch, kdo budou žít (bude-li to Boží vůle) po nás. Co to však je životní prostředí? Při zmínce o něm myslíme na atmosféru či na klima, na krajinu, na moře a oceány, na řeky a jezera atd. Je to složitý systém, jehož podstatnou složkou jsme my lidé. Součástí životního prostředí jednoho každého z nás tak jsou ti, s nimiž komunikujeme, jejichž životy nějak ovlivňujeme, ti, jejichž jednání působí na nás, ať už jde o vládu a zastupitele, o učitele, o autory knih, které na nás zapůsobily či jsme aspoň při jejich čtení prožívali příjemnou pohodu, a dnes, v době omezené přímé komunikace, si velice vděčně připomínáme všechny vědce, inženýry, techniky, informatiky atd., díky nimž můžeme být s druhými lidmi ve styku, vykonávat z domova svá zaměstnání, účastnit se virtuálních bohoslužeb, být v mejlovém či telefonním kontaktu. Dělba práce ve společnosti existuje odedávna, ale stále se prohlubuje. Druhé lidi potřebujeme (a snad zas i oni potřebují nás), jsou našimi spolupoutníky na cestě životem. Jsou pro nás darem.

Když o lidských vztazích čteme, častěji se setkáme se vztahem "konkurent" než se vztahem "spolupoutník"; lze se setkat s tím, že si konkurenti navzájem škodí či ubližují. V  určitých dílčích situacích je konkurence žádoucí, ať už jde o ekonomický motivační nástroj, o prostředek výběru studentů ke studiu či o nutnou součást sportovních her a soutěží. Umět soutěžit je pro lidskou psychiku zdravé a žádoucí. Čistý, zdravý sport, který by se bez soutěživosti neobešel, ukazuje, že tento vztah konkurence je podřízen onomu spolupoutnictví: kdybychom neměli soupeře, nezahráli bychom si. A podobně by tomu mělo být v oblasti podnikání, kde by veškera konkurence se měla uskutečňovat v rámci daných pravidel, a i u zkoušek, kde konečný výsledek záleží na pořadí. K zdravému životnímu postoji patří i umět přijmout porážku. Neúspěch u zkoušky nikoho v Božích očích nedegraduje, Pán Bůh nás má všechny rád. Kolikrát si nedokážeme představit, že takový dílčí neúspěch může na cestě životem znamenat obohacení. I když konkurence má svůj význam, týká se určité nižší úrovně než spolupráce, spolupoutnictví.

Ďábel přináší rozdělení; podle 3. kapitoly Genese v podobě hada vložil klín mezi člověka a Boha, mezi stvoření a Stvořitele. Člověk zhřešil. Ježíš Kristus přišel, aby ze světa břemeno hříchu sňal, přišel jako smírce, jako ten, kdo má mařit skutky ďáblovy. K cestě za Ježíšem patří vidět v druhém člověku a priori bližního, spolupoutníka, sestru, bratra. Bližní jsou pro nás darem. Patří za ně Stvořiteli dík.

A ještě jedna praktická poznámka na závěr. Zmínil jsem vděčnost těm, díky nimž funguje "online" komunikace i v církevních aktivitách. Neměli bychom na ni a na vše, čím naši církevní praxi obohatili ani po skončení současných omezení (v něž doufáme) zapomenout. A když jsme za něco vděčni, tak to užíváme. I v "normálním stavu" mohou technické komunikační prostředky přinést mnohým spolusestrám a spolubratřím vítaný užitek.

Jiří Nečas

Praha 21.2.2021; psáno pro Český zápas