Smírce dávno zvěstovaný

Vánoce si sotva dovedeme představit bez oblíbených vánočních písní. Patří mezi ně také Slyš, jaká to libá píseň rozléhá se po nebi, v jejíž druhé sloce zpíváme "Narodil se z čisté panny v městě Davidově dnes Smírce dávno zvěstovaný, prorok Boží, Král a kněz". Na Ježíše jako smírce ukazuje už prorok Izajáš, když o Něm mluví jako o Vládci pokoje (Iz 9,5) či v poeticky laděném oddílu z 11. kapitoly (v.6-9): Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. Je až nepředstavitelné, že není dávno doba, kdy velké skupiny křesťanů, hlásících se ke Kristu – Smírci, žily ve vzájemné nevraživosti, nejednou až v nepřátelství. Díky Bohu, že dnes už umíme rozmanitost přijímat jako obohacení Církve Kristovy. Můžeme mít různé představy o bohoslužbě, o struktuře církve, můžeme skutečnosti víry vyjadřovat různými slovy (víme, že zde stejně lidská slova nestačí), a přitom se mít vzájemně rádi a společně se radovat z Boží lásky. Můžeme jako bratry a sestry přijímat i ty, kdo Krista nepoznali, můžeme se za ně modlit a ke Kristu jim ukazovat, a také se leccos od nich učit. Známý 16. verš 3. kapitoly Janova evangelia mluví o Boží lásce k celému světu. Smíření se dotýká různých oblastí života, například vztahu vědy a víry; místo napětí mezi nimi, které symbolizoval "spor o Galilea", se dnes můžeme radovat z úžasného bohatství Stvořitelova díla, o němž věda svědčí, jak srozumitelně přibližuje bratr Pavel Javornický ve své zdařilé knize Když se víra s vědou nehádá.

Žel, i mezi křesťany se najdou takoví, kteří odmítají jak smíření s jinak uvažujícími věřícími, tak i prolomení bariéry mezi vědou a vírou. Zřejmě jim podstatná část radostného poselství Písma uniká. Potěšitelné je, že dnes již jsou podobné názory jen okrajové. Vždyť nejdůležitější je láska! Láska nikdy nezanikne. Proroctví pomine, jazyky ustanou, poznání bude překonáno. Zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska (1 Kor 13, 8.13). Přikázání lásky jsou nade vším ostatním učením a poznáním. A smíření patří k lásce.

Díky nebeskému Otci, že smíme poznávat Krista jako Smírce, díky za veliký dosah, který jím přinášené smíření má. Ale pozor, není úplně univerzální. S hříchem, se zlem, s ďáblem se smířit nelze. Zaujímajíce pevný postoj vůči zlu pak můžeme onu úžasnou moc smíření prožívat. Narodil se z čisté panny v městě Davidově dnes Smírce dávno zvěstovaný, prorok Boží, Král a kněz.

Jiří Nečas

Praha 18.11.2021, určeno pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry

Původní verse:

Vánoce si sotva dovedeme představit bez oblíbených vánočních písní. Patří mezi ně také Slyš, jaká to libá píseň rozléhá se po nebi, v jejíž druhé sloce zpíváme "Narodil se z čisté panny v městě Davidově dnes Smírce dávno zvěstovaný, prorok Boží, Král a kněz". Na Ježíše jako smírce ukazuje už prorok Izajáš, když o Něm mluví jako o Vládci pokoje (Iz.9.5) či v poeticky laděném oddílu z 11. kapitoly (v.6-9): Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. Je až nepředstavitelné, že není dávno doba, kdy velké skupiny křesťanů, hlásících se ke Kristu – Smírci, žily ve vzájemné nevraživosti, nejednou až v nepřátelství. Díky Bohu, že dnes už umíme rozmanitost přijímat jako obohacení Církve Kristovy. Můžeme mít různé představy o bohoslužbě, o struktuře církve, můžeme skutečnosti víry vyjadřovat různými slovy (víme, že zde stejně lidská slova nestačí), a přitom se mít vzájemně rádi a společně se radovat z Boží lásky. Můžeme jako bratry a sestry přijímat i ty, kdo Krista nepoznali, můžeme se za ně modlit a ke Kristu jim ukazovat, a také se leccos od nich učit. Známý 16. verš 3. kapitoly Janova evangelia mluví o Boží lásce k celému světu. Smíření se dotýká i vztahu vědy a víry; místo napětí mezi nimi, které symbolizoval "spor o Galilea", se můžeme radovat z úžasného bohatství Stvořitelova díla, o němž věda svědčí, jak srozumitelně přibližuje bratr Pavel Javornický ve své zdařilé knize Když se víra s vědou nehádá.

Stalo se mi však, že jsem na internetu narazil na anotaci knihy "Biblické vyhodnocení spisu 'Když se víra s vědou nehádá', který napsal RNDr. Pavel Javornický". Jako bývalého pracovníka knižní redakce mě pobouřila už sama forma tohoto titulu, a pak, když jsem četl, že "Javornický, aby vyhověl vědcům a vědě, se provinil ústupky a kompromisy, jež jsou na úkor Boha a jeho Pravdy, a proto jsou nepřípustné!... Javornický snad ještě na konci svého pozemského života pozná, jak zničující důsledky má a bude mít jeho nevěrecký spis, a jak přispěl k podlomení víry a k duchovnímu pádu mnohých!" (Autor, jehož jméno záměrně neuvádím, zemřel r. 2017.) I takové a jim podobné myšlenky mohou pocházet od věřících lidí, jimž však podstatná část radostného poselství Písma uniká. Dnes jsou již v Církvi podobné názory jen okrajové. Nejdůležitější je láska. Přikázání lásky jsou nad vším ostatním učením a poznáním. A smíření patří k lásce.

Jiří Nečas

Praha 16.11.2021