Přemýšlení o Velikonocích

Velikonocím předchází v církevním kalendáři 40denní postní období. Tak se to říkává. Ono je spíš 46denní s šesti nedělními přestávkami, tedy asi by bylo přesnější hovořit celkem o sedmi postních obdobích, to první, začínající popeleční středou, je čtyřdenní, zatímco ta ostatní, začínající pondělkem a končící sobotou, jsou šestidenní; 4 + 6 x 6 = 40, celkem skutečně jde o 40 dní. Některé církve mají dost přesná pravidla, co v postním období dělat a co nedělat. Pravidla se týkají především, případně výhradně potravy. Některým reformátorům se takováto praxe nelíbila, o Ulrichu Zwinglim (1484-1531) se dokonce traduje, že v postním období pojídal svou "veřejnou klobásu". Dnes v širokém spektru církví je běžná představa, že je dobré v tento čas se něčeho zříci, přičemž to nemusí být zrovna nějaká složka stravy, ale třeba určitá forma energie, např. používání automobilu či spotřeba teplé vody.

Setkal jsem se s jedním moudrým a hluboce věřícím mužem, na něhož myslívám při čtení 13. kapitoly listu Židům (v.7: Pamatujte na své vůdce, kteří vám předložili Boží slovo; všímejte si výsledku jejich života a berte si příklad z jejich víry), který říkal, že bychom měli držet určitý nenásilný trvalý "celoživotní" půst – být skromnými, nenáročnými, sdílnými s druhými. Záleží na každém z nás, jakou formu si vybereme. Věřím, že měl pravdu, přičemž ovšem nechci popírat, že by určitá forma předvelikonočního půstu mohla být dobrá a přínosná. Osobně velice "fandím" autopůstu, k němuž každoročně vyzývá Česká křesťanská environmentální síť, i dalším formám půstu sledujícím zmenšení náročnosti na energii. Nicméně určitým způsobem je mi blízká praxe připisovaná Zwinglimu, čímž myslím určité odsunutí půstu do pozadí, spojené s výrazným omezením myšlenek na půst. Poselství Velkého pátku je hrozné. Jediný člověk, který na světě žil bez hříchu, je odsouzen k potupné smrti ukřižováním. Na to nesmíme zapomínat. Různé formy půstu tuto skutečnost připomínají. Hlavní poselství Velikonoc se ovšem netýká Velkého pátku, nýbrž Velikonoční neděle, Vzkříšení. Ono strašné lidské počínání je přemoženo. Ukřižování nebylo a není Ježíšův konec. On slavně vstal z mrtvých, zvítězil nad mocí zla, nad Ďáblem či Satanem. V něm život vítězí nad smrtí. To Jeho úžasné vítězství proběhlo nenápadně, mimo oblast působení davu lidí. Ale proběhlo. A potvrzuje, že k pravému lidskému životu hřích nepatří. On nám lidem tak otevřel brány nebes. Život tělesnou smrtí nekončí. Pokračuje mimo prostor a čas. Tam, kde už hřích nemá místo.

Někdy mám dojem, že přílišný důraz na půst vede k tomu, že to hlavní poselství Velikonoc, Ježíšovo vítězství, poněkud zaniká. A to je škoda. Apoštol Pavel je má na mysli, když připomíná korintským křesťanům: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují (1.Kor.2.9).

Kéž by ta úžasně radostná zvěst o Kristově slavném vzkříšení zaznívala nepřeslechnutelně světem. Je sotva pochopitelné, že ji přijímá tak málo lidí. Ježíš zve k následování. Kéž toto pozvání dobře tlumočíme tam, kam přicházíme. I Velikonoce mohou pomoci v oslovení druhých lidí.

Jiří Nečas

Praha 7.4.2023 (Velký pátek); poslední úprava 25.3.2024

Zatím není určeno k publikování