Politika a my

Politika je mezi křesťany svým způsobem choulostivé téma. Ze sdělovacích prostředků vnímáme napětí a nevraživost mezi politickými stranami. A přitom víme, že nejen mezi voliči, nýbrž i mezi aktivními politiky jsou křesťané v různých, často dost protichůdně orientovaných stranách, v levicových i v pravicových, v konzervativních i v liberálních.

Při klasifikaci polohy stran v politickém spektru stále hraje dost velkou roli "pravolevá přímka". Politická pravice se nebrání velkým sociálním rozdílům, a je tak blízká spíš bohatým a bohatším, preferuje menší objem společných prostředků, a tedy i menší daně, není pro progresívní zdanění vyšších příjmů a klade důraz na osobní odpovědnost. Naproti tomu levice usiluje o menší sociální rozdíly, a tak se staví na stranu chudších a chudých, snaží se o větší společné prostředky, což znamená větší daně, a to mj. větším zdaněním vyšších příjmů; důraz klade na legislativně zakotvenou solidaritu, což sice dává větší sociální jistoty, avšak zároveň vede k menší osobní odpovědnosti.

Některé politické strany mají přímo ve svém názvu atribut "křesťanská". A zpravidla jde o strany pravé části politického spektra.  V sousedním Německu je politická pravice reprezentována především křesťanskodemokratickou, respektive v Bavorsku křesťansko-sociální stranou. Naproti tomu třeba v Latinské Americe se mezi křesťany výrazně rozšířila levicová politická orientace. V Evropě však tradičně bývalo a je křesťanství spojováno s politickou pravicí. A tak, když jsem před lety v jednom křesťanském časopise četl spojení "levičák Ježíš", byl jsem tím mile překvapen. Vždyť On se angažoval pro chudé, nemocné, slabé, stojící na okraji společnosti! A před bohatými a bohatstvím výrazně varoval, i když je nezavrhoval.

Není pro nás snadné vcítit se do politické situace Římany okupovaného Izraele na přelomu věků. Ježíš rozhodně odmítal náboženský, tedy židovský establishment své doby. A rozhodně nebyl fanouškem vládnoucích Římanů. I v tomto smyslu skutečně levičákem byl. Rozhodně mu však nešlo o to za každou cenu se stavět proti tehdy platným zákonům. Povinnost platit daň - poplatek okupantskému Římu - nejen neodmítal, nýbrž považoval za správné ji platit (Mk 12,13-17). Ve stejném duchu píše apoštol Pavel o vztahu k vládní moci křesťanům do Říma (Ř 13). K tomu však dodejme, že rozhodně by bylo bývalo zcela nemístné těmito Pavlovými slovy omlouvat kolaboraci s komunistickým režimem či s režimy jemu podobnými; známá jsou Petrova slova před židovskou veleradou (Sk 5,29): Je třeba více poslouchat Boha než lidi. Vládní moc, ať už v kterémkoli zřízení a reprezentovaná kteroukoli stranou, však přináší určitá pravidla soužití, nutná pro život společnosti, v níž lidé na určitém území spolu komunikují, dochází mezi nimi k dělbě práce, navzájem se potřebují a mohou si i navzájem překážet. Ač Ježíš zřetelně stojí na straně těch nejodstrkovanějších, těch nejmenších ve společnosti, nepřipravuje žádnou revoluci. Naděje těch Izraelitů, kteří mu nerozumějí a revoluci očekávají, jsou tak zklamány, avšak On přichází a otvírá daleko důležitější a krásnější obzory, na něž ukazuje slovy (J 18,36):  Moje království není z tohoto světa. Celou svou činností ukazuje, že nepodceňuje to, co probíhá zde v časnosti, ale zároveň ví, že existuje něco, co ji nesrovnatelně převyšuje, a tím směrem své následovníky orientuje.

Vztahu k politickému uspořádání se týká krátká Pavlova epištola Filemonovi, bratru v Kristu, a zároveň otrokáři. Pavel na Filemona netlačí, aby otroka Onezima propustil. Jeho argumentace míří jinam - nikoli bourat stávající řád, jehož součástí je i relace otrokář-otrok, nýbrž i do tohoto řádu promítnout evangelium, naplnit své jednání, své vztahy láskou.

Už sama skutečnost, že Pán Ježíš, který se tolik angažoval pro lidi stojící na pokraji společnosti, nepřipravoval žádnou politickou revoluci, ukazuje, že cesta k cíli vede někudy jinudy. Marginalizovaní nepotřebují revoluci, nepotřebují změnu politického systému; oni potřebují lásku, porozumění, skutečný zájem, potřebují člověka, který by v pravou chvíli byl s nimi, pro něhož by byli opravdu důležití (J 5,7).

Stav společnosti záleží především na lidech, a až pak na politickém systému a momentálně vládnoucích stranách. Záleží tedy na jednání každého z nás, na našich konkrétních vztazích, záleží na našich modlitbách. Ježíš řekl (J 18,36): Moje království není z tohoto světa. Nepohrdá tímto světem, vždyť jeho příchod na něj je vyjádřením toho, že Bůh svět miluje (J 3,16): Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život. Boží království, Kristovo království, sice není z tohoto světa, ale dotýká se ho a zasahuje do něho. Známá jsou Ježíšova slova (L 17,21): "Boží království je mezi vámi!"

Je toho mnoho, co by se na světě mělo změnit. Ježíš říká svým učedníkům (Mt 5,13.14):  "Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa." Věrnost Kristových učedníků je nesmírně důležitá. Naděje pro svět je evangelium. Evangelista Marek zaznamenal Ježíšova slova (Mk 16,15): "Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření." Lidé potřebují evangelium. Lidé potřebují Krista.

Berme odpovědně volby na nejrůznějších úrovních, referenda, podpisové akce atd. Odpovědnost patří k cestě za Kristem. Nicméně ještě důležitější je, abychom šli životem pevně jako Kristovi učedníci a svými slovy, postoji i činy svědčili o tom, kdo je skutečným pánem světa. Nejdůležitější volbou je Boží království, nejdůležitější hlas je hlas pro Krista. On je Cesta, Pravda i Život: Cesta ke skutečnému, absolutně smysluplnému cíli, nerelativizovatelná Pravda i opravdový, tělesnou smrtí nekončící Život.

Jiří Nečas

Pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry - březen 2019