Ohlédnutí za pařížskou konferencí o klimatu

Ježíš řekl zástupům: "Když pozorujete, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: `Přijde déšť´ - bývá tak; a vane-li jižní vítr, říkáte: `Bude vedro´ - a bývá. Pokrytci, umíte posoudit to, co vidíte na zemi i na obloze; jak to, že nedovedete rozpoznat tento čas? (Lk.12.54-56)

Biblická zpráva o stvoření ukazuje, že člověk má své životní prostředí obdělávat a střežit. K životnímu prostředí patří i klima. V minulém roce došlo k dvěma světově významným událostem, které nám naši spoluodpovědnost za klima připomínají. První z nich je vydání "ekologické" encykliky Laudato si' s podnázvem O péči o společný domov, druhou prosincová pařížská klimatická konference (byla zahájena 30. listopadu). Ve zmíněné encyklice se papež František obrací nejen k římským katolíkům; jejími adresáty jsou všichni křesťané, ba v určitém smyslu všichni lidé. Zájem a péče o životní prostředí - o náš časný společný domov - je všelidskou záležitostí. Týká se i klimatu. I do jeho vývoje člověk svou činností zřejmě zasahuje. Jak se k této skutečnosti my lidé z nejrůznějších zemí postavíme, to bylo tématem prosincové pařížské Konference OSN o klimatické změně.

Zemské klima se mění. Pro lidský život se stává méně příznivým. Může za to člověk či nikoli? Pakli ano, do jaké míry? To jsou otázky, které v plnosti zodpovědět nedokážeme. Nicméně změny klimatu jsou takové, že vysvětlovat je aspoň zčásti jako důsledek lidské činnosti se přímo nabízí: spalování fosilních paliv produkuje skleníkový oxid uhličitý, intenzívní chov dobytka je zdrojem skleníkového metanu, masívní odlesňování v tropických oblastech spolu s rozšiřováním ploch nepropustných pro vodu způsobených především dopravními stavbami, hospodaření s lesy a půdou způsobující oslabení retenčních vlastností terénu atd. Popírat zde lidský podíl a odvolávat se na skutečnost, že ke klimatickým změnám docházelo i v době, kdy člověk na Zemi ještě nežil, znamená vyhýbat se odpovědnosti.

Pařížská konference skončila. Těžko lze jednoznačně říci, zda úspěšně či neúspěšně. Jejím úžasným pozitivem je, že na ní došlo k celosvětové dohodě. To v dnešním rozhádaném světě plném napětí a hrozeb je už samo o sobě ohromné vítězství. Na druhé straně dohoda je váhavá, neurčitá, málo konkrétní. Hlavní cíl je vyjádřen pomocí problematického kritéria, jímž je vývoj globální průměrné teploty, přičemž "kontrolním rokem" je rok 2100, který z hlediska délky lidského života, resp. jeho aktivní části je hodně vzdálený. Jako problematické se ono kritérium jeví především proto, že i když člověk velice pravděpodobně má velký podíl na současném růstu globální teploty Země, nemá tento proces plně v rukou, na klima působí i jiné faktory, a tak stanovený cíl může budit vzpomínky na ranně komunistickou píseň, v níž se zpívá "Poručíme větru, dešti ...".

Účastníci pařížské konference se shodli na tom, že je třeba něco dělat pro zastavení nepříznivého vývoje klimatu. To je dobrá zpráva, nicméně ono "něco" zůstává příliš nekonkrétní. Přítomní politici při tom zřejmě nemysleli na to, že by už oni sami měli vyvinout úsilí orientované žádoucím směrem a nenechávat jednání až svým nástupcům. A tak záhy po skončení konference pokračovala v naší zemi diskuse o prolomení těžebních limitů v Ústeckém kraji, mluvilo se o nové vzletové a přistávací dráze na pražském Letišti Václava Havla, v souvislosti s návštěvou čínského prezidenta v Praze se objevily úvahy o tom, jak se bude mezi ČR a Čínou více létat - zkrátka se stále připravují další a další záměry, směřující proti zmírnění klimatických změn a jejich důsledků.

Slova a skutky nejsou v souladu. S hrozbou globálního oteplování si tak uvědomujeme další vážnou hrozbu, a tou je život ve lži. Mezi proklamacemi a činy leží propast. Je naděje na zlepšení? Otázky tohoto typu přesahují hranice politiky a klimatologie; zasahují i do teologie, do oblasti víry. Nejde jen o to, zda je změna trendu fyzikálně možná, ale - a především - zda jsme my lidé s to své chování změnit, zda jsme s to na svět v širokém smyslu slova se dívat a vnímat jej jinak než prostřednictvím krátkozrakého egocentrismu a chamtivosti, zda se vůbec může změnit celkové nastavení společnosti s kultem spotřeby a materiálního růstu. Taková změna je nutná - to potvrzuje celý průběh pařížské konference, byť její mlhavé závěry nutnost této změny poněkud zlehčují a zamlžují. Ty spolu se zkušenostmi s lidským chováním mohou vést až k pochybnostem, zda taková změna je vůbec možná, tedy zda určitý kolaps není neodvratitelný. Bohu na Jeho díle, tedy i na planetě Zemi, záleží. On dal člověku svobodnou vůli. Člověk se může rozhodovat, může jednat, může se modlit. "Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého," píše ve svém listě apoštol Jakub (5,16) . V modlitbě Páně se modlíme Buď vůle Tvá (Mt.6,10). Modlit se za uskutečňování Boží vůle je tedy smysluplné.  Člověk je stvořen k Boží podobě. Angažovat se ve prospěch ve prospěch Božího díla, tedy i ve prospěch světa, ve prospěch přírody, patří k poslání člověka. Týká se to myšlenek, vyřčených i nevyřčených slov, činů, životního usilování. Práce na dobrém Božím díle se tak účastní i ti, kdo se za křesťany výslovně nepovažují, avšak činí dobro, plní Boží vůli, podílejí se na vzdělávání Jeho stvořitelského díla. I oni se svým životy připojují k modlitbám Kristových následovníků, k slovům Buď vůle Tvá.

Bez přestání se modlete, píše Pavel do Filipis. Modlete se celými svými životy - slovy, myšlenkami, jednáním, snažením, usilováním, modlete se i svými vztahy. To platí i nám. Záleží na naší věrnosti, na naší opravdovosti, na našich modlitbách. Současný svět je zmítán mnoha problémy; klimatická změna je jedním z nich. Písmo svědčí o tom, že svět jako celek je krásný a harmonický. To špatné do něj přináší lidský hřích. Ježíš Kristus přišel na svět a položil svůj život proto, aby z něj tíhu lidského hříchu sňal. Naděje na žádoucí změnu zde je; přináší ji evangelium.  Ježíšův hodnotový systém vede k rozhodování, které je šetrné a ohleduplné k celému stvoření, a které tedy odpovídá i cílům z Paříže. A tak i loňská pařížská konference se může stát výzvou k věrnosti Kristu, k pevnému spočinutí na Jeho cestě, která je cestou pravdy a lásky, která tak znamená ohleduplnost k tomu, co Bůh stvořil, tedy i ke klimatickému systému. A může se stát i pozváním na tuto cestu těm, kdo se pro následování Krista ještě nerozhodli a přitom vidí, že změna je nutná.

Jiří Nečas

15/06/2016