Nové věci na úzké cestě

O prvních letnicích vznikla církev. I když z 2. kapitoly Skutků apoštolských víme, že při tom byli kromě Židů i příslušníci jiných národů, proběhla tato přelomová historická událost v židovském prostředí a nově vzniklá církev navazovala na židovskou zbožnost a židovskou náboženskou praxi. Vykročení církve za hranice židovského světa je spjato především s misií apoštola Pavla, ale už v době, kdy probíhala Pavlova konverze, došlo k události, která potvrdila, že Kristovo dílo se neomezuje na Boží lid staré smlouvy. Čteme o ní v 10. kapitole Skutků, kde sympatický římský setník Kornelius zve do svého domu Petra, aby od něho slyšel evangelium. Setkání přineslo velký užitek, v závěru zmíněné kapitoly čteme: "Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli. Bratří židovského původu, kteří přišli s Petrem, žasli, že i pohanům byl dán dar Ducha svatého. Vždyť je slyšeli mluvit ve vytržení mysli a velebit Boha. Tu Petr prohlásil: 'Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kteří přijali Ducha svatého jako my?' A dal pokyn, aby byli pokřtěni ve jménu Ježíše Krista."

Úžasná událost! Nicméně první reakce jeruzalémské církve byla odmítavá. Jak si mohl Petr dovolit porušit zákon a stolovat s pohany! Následoval rozhovor, po němž si i konzervativní věřící uvědomili, že se stalo něco úžasného. Prostor pro Boží působení je širší než si vůbec dokázali představit.

Často se setkáváme s lidmi, jejichž myšlení a životní usilování je blízké křesťanskému, a přesto o evangelium ani o církev nejeví zájem. Pro Kornelia nebylo v představách konzervativních jeruzalémských věřících místo. Boží náruč však pro něho byla otevřena. Není naše zabydlenost v současné církevní praxi překážkou pro hledající? Nespojujeme evangelium příliš s našimi církevními strukturami, s naším stylem života, s naším způsobem vidění světa? Nezužujeme prostor pro Boží působení? Rád si připomínám vyznání katalánsko-indického přírodovědce, filozofa a kněze Raimona Panikkara (1918-2010): "Jsem katolický kněz, hinduista a buddhista". Na poselství o Kristu se nedíval pohledem evropské filozofie, nýbrž prostřednictvím indického myšlení. Myslím i na zajímavou a inspirující knihu buddhistického mnicha Thiče Nhata Hanha "Živý Buddha, živý Kristus", kde autor zůstávaje buddhistou se plně hlásí ke Kristu. Evangelium nejenže přesahuje židovské myšlení, ono není vázáno ani na evropské vidění světa, vycházející z řecké (pohanské) filozofie.

Rozpaky ohledně možného zužování prostoru však mohou čtenáři připomenout Ježíšův důraz na úzkou cestu: "Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však vede k životu a málokdo ji nachází" (Mt 7,13.14). Mantinely, které ji vymezují, ovšem nejsou tvořeny našimi zvyklostmi, církevními řády či naší liturgickou praxí. Nacházíme je v Ježíšově učení, především právě v Kázání na hoře, z něhož je citovaný text, a v přikázáních lásky. Uvažování o šíření evangelia v dnešním světě, o oslovení dnešního člověka nás vede přímo ke Kristu. On převyšuje všechna lidská, byť dobře míněná ustanovení. Nespouštějme tedy oči z Ježíše, původce a završitele naší víry (Žd 12,2).

Jiří Nečas

Praha 29.08.2018

Psáno pro ET KJ