Náhoda pohledem vědy a pohledem víry

Vztah teologie a přírodovědy prošel složitým historickým vývojem a rozhodně jej nelze považovat za mrtvé, uzavřené téma, což by měly potvrdit i následující řádky. Nejprve uveďme stručnou charakteristiku obou oborů, vytvořenou pro potřeby tohoto zamyšlení, a tak rozhodně nikoli plně vyčerpávající. Teologie směřuje především ke Stvořiteli a přírodověda ke stvoření. Nesouměřitelnost jejich "předmětů" je pro uvažování o jejich vztahu podstatná.

Různá náboženství mají svou teologii, která někdy může splývat s filozofií (náboženské systémy jihovýchodní Asie), a v určitých případech se může blížit i jiným oborům ("teologií" dnes v naší civilizaci nejrozšířenějšího náboženství - kultu mamonu - je "degenerovaná ekonomie"). My se zaměříme jen na teologii křesťanskou. Ta učí, že Bůh stvořil vše, co existuje. Na stvoření mu stále záleží. Dal člověku svobodnou vůli; člověk ji zneužil a zhřešil. Lidský hřích znamená porušení celého stvoření; Bůh je však neopustil a svou trvající lásku ke stvoření vyjádřil tím, že poslal na svět svého jedinečného Syna Ježíše Krista - spasitele, zachránce, který vzal na sebe lidskou vinu i s jejími důsledky. Boha nemůžeme plně poznat, a proto v teologii jde především o hledání a nacházení vztahu mezi Bohem a člověkem, resp. mezi Bohem a stvořením vůbec. Bůh působí skrze Ducha svatého; mezi Bohem a stvořením, speciálně pak mezi Bohem a člověkem probíhá neustálá interakce, jedním z jejíchž prostředků je modlitba. Ta může mít různé formy, od meditativního soustředění přes tichou či slovy vyjádřenou modlitbu až k modlitbě celým životem, kdy se člověk rozhoduje a jedná tak, aby vším, co dělá, vyjadřoval svůj vztah k Bohu a jeho stvořitelskému dílu. Bůh je stále aktivní, záleží mu na našem jednání; s křesťanskou teologií souzní název skvělé knížky rozhovorů s Karlem Popperem a Konradem Lorenzem "Budoucnost je otevřená".

     Obory věnující se poznávání stvoření bývají klasifikovány na humanitní a přírodovědné. A tak by se nabízelo jako předmět přírodovědy (chápané jako sjednocení přírodovědných oborů) postavit "mimolidskou" část stvoření. Jenže do přírodovědy se běžně zařazuje zkoumání lidského těla. A vést hranici mezi tělem a duší? To zas by z přírodních věd vypadla etologie, věnující se chování zvířat. Smiřme se tedy s tím, že předmět přírodovědy  nepotřebujeme mít výstižně a jednoznačně charakterizován a obraťme se k jejím metodám, k jejím "pravidlům hry". V naší civilizační oblasti se běžně požaduje, aby přírodovědné poznávání nevycházelo z žádné metafyziky a probíhalo zcela nenábožensky. Do přírodovědného poznání by se neměla promítat role subjektu (přírodovědce, výzkumníka). Pro tato pravidla jsou dobré důvody, neboť směřují k poznávání přírody jako takové (bez promítnutí představ o Stvořiteli, Jehož poznáváme jen z části) a umožňují dialog mezi lidmi s různými filozofickými a náboženskými představami. Ovšem ona přijatá pravidla mají svá úskalí. Předně je tu otázka motivace, proč člověk poznává. Chce poznat pravdu? Chce poznáním vyzdvihnout Boží slávu? Chce poznáním získat více peněz? Či mu jde o vlastní slávu? Každá motivace má své metafyzické a v obecném smyslu náboženské pozadí. Dále pak roli subjektu nelze plně vyloučit, jak zřetelně ukazuje kvantová mechanika. Některé metafyzické předpoklady se a priori běžně přijímají: víra v existenci objektivní reality, obecná použitelnost dvouhodnotové aristotelské logiky, indukce používaná někdy až za hranice verifikovatelnosti (platnost našich přírodních zákonů kdekoli v prostoru a kdykoli v čase).

     Bůh stvořil svět (vesmír), přírodověda jej studuje. Jde o týž svět, jen nahlížený z různých stran. Mezi teologií a přírodovědou by tedy měl být soulad, nicméně, žel, historická realita je jiná. Docházelo (a možná i ještě dochází) k různým střetům. O "případu Galilei" se v poslední době hodně psalo. Zde jej použijeme v jeho zjednodušené, čítankové formě. Galileo Galilei zastával Koperníkův heliocentrický názor, k oficiálnímu církevnímu učení patřil názor geocentrický. Písmo však je k této otázce zcela indiferentní, svatopisci pochopitelně sdíleli "vědecké" představy své doby a do nich modulovali poselství o vztahu Boha k člověku. Od dob osvícenství tu proti sobě stály představy vzdělaného, pokrokového Galilea Galileie (na to, že byl mužem hluboce věřícím, se "pozapomnělo") a "tmářské" církve. Dnes si víme, že napětí mezi geocentrismem a heliocentrismem bylo zcela zbytečné; vztažnou soustavu, vůči níž se systém popisuje, lze spojit pevně jak se Sluncem, tak se Zemí. Jde o to, aby byla volena rozumně, aby popis procesů vůči ní byl pro daný účel co nejjednodušší a nejpřehlednější. Těmto požadavkům většinou lépe vyhoví heliocentrická vztažná soustava, popisná astronomie však stále používá soustavu geocentrickou (v ní jsou formulována tvrzení typu "slunce je vysoko nad obzorem", "slunce je ve znamení vah").

Jiný známý střet přírodních věd a teologie, do značné míry uměle udržovaný snahou zastánců extrémních názorů "zviditelnit se" se týká kreacionismu a evolucionismu. Představy o mechanismu evoluce samy podléhají evoluci, stavět přímo na dnes Charlesu Darwinovi připomíná snahu vykládat současnou společnost dílem Karla Marxe a Friedricha Engelse bez přihlédnutí k vývoji v sociologii a ekonomii. A představa, že již nevznikají žádné živočišné či rostlinné druhy, je v příkrém rozporu se skutečností. Bůh stále tvoří, Bůh je stále při díle, nové druhy vznikají. A tvoření nových druhů - to je evoluce. Kde tedy je centrum střetu mezi kreacionisty a evolucionisty? Ti dnes již netvoří nesmiřitelně znesvářené tábory, jako tomu bylo v minulosti, avšak určité jiskření stále trvá. Jeho zdrojem je role náhody, pro evolucionisty podstatná, pro kreacionisty nepřijatelná. Věřím, že i zde je smír možný (pokud o něj obě strany stojí a nejde jim spíš o to " se zviditelňovat"). Jádro sporu může to být v odpovědi na otázku, zda evoluce je dílem Božích zásahů či dílem náhody? Zde si však lze klást zcela základní otázku: "Co je to náhoda?"

     Vzpomínám si, že nám při první přednášce z matematické analýzy na matematicko-fyzikální fakultě přednášející napsal na tabuli heslo "Vím, o čem mluvím" s přáním, aby nás provázelo po celou dobu studia i v dalším životě. Ve sporu kreacionistů s evolucionisty vůbec není jasné, zda si zúčastněné strany vymezí, co náhodou myslí. Vědí, o čem mluví? Je odmítaná náhoda kreacionistů totéž co důležitá náhoda evolucionistů?

     Představme si, že na závěr zdařilého výletu Českým Rájem posedíme v některé útulné restauraci v Mnichově Hradišti. Dobrou pohodu nám ruší představa zdlouhavé cesty vlakem do Prahy. Napadne nás, že by třeba mohl odtud do Prahy jet nějaký autobus, avšak nemáme tušení, zda opravdu a kdy. Autobusové jízdní řády jsou kdesi mimo nám dostupnou informační sféru. Když jdeme z restaurace kolem autobusové zastávky, kýžený autobus tam uvidíme. Zaradujeme se, jaké to máme štěstí, jak úžasná náhoda to je. Pokud jde o pravidelný spoj, tak pro toho, kdo má jízdní řád k dispozici, to ovšem není vůbec žádná náhoda, nýbrž plně očekávaná, prakticky deterministická (pokud pomineme možné mimořádné poruchy) událost. Z jednoho úhlu pohledu to náhoda je, z druhého nikoli.

     Jiný příklad k zamyšlení nad náhodou nám poskytne známý starozákonní příběh: přechod Izraelitů přes Rákosové (Rudé) moře na počátku jejich vyjití z Egypta. Celkem známé je "přirozené" vysvětlení: v zálivu, přes který Izraelité zřejmě přecházeli, se voda někdy pod vlivem povětrnostní situace rozestoupí tak, že přechod je možný, a tedy tehdy nešlo o žádný zázrak, nýbrž o náhodu. Takový je popis události z vnějšku. Lze si klást otázku, zda by případný vnější pozorovatel celého exodu Izraele z Egypta byl vyslovil hypotézu, že se oni putující, pouští bloudící lidé těší zvláštní ochraně shůry. 40 let na cestě s výslednou vzdáleností výchozího a cílového místa v řádu stovek kilometrů - to by sotva o něčem takovém svědčilo. Jenže Izraelité to prožívali jinak. Přechod přes Rákosové moře byl pro ně jasným znamením Božího zájmu o ně. Prožili mnoho dalších situací, které tento zájem potvrzovaly. A během onoho navenek beznadějného bloudění pouští se utvářel Boží lid Staré Smlouvy; mezi Hospodinem a jeho lidem se při tom odehrávalo něco, co ten, kdo Hospodina nezná, nemůže pochopit. Pro nezasvěceného vnějšího pozorovatele onen neschopný lid měl fantastické štěstí, že se jim zrovna podařilo přes moře, resp. záliv přejít. Jenže onen "neschopný lid" to prožíval jinak. Byl či nebyl zdařilý přechod přes Rákosové moře náhodou? Pro vnějšího pozorovatele byl, pro ty, kdo jej osobě prožívali, nikoli.

Newtonovská přírodověda je plně deterministická. V ní neexistuje náhoda. Když její determinismus domyslíme, uvědomíme si, že v ní nezbývá místo pro neustálé Boží tvoření (J.5.17) - vše podle ní bylo rozhodnuto kdesi na počátku; není v ní místo ani pro lidskou odpovědnost, ani pro svobodnou vůli člověka. Další vývoj poznání přírody se již od determinismu odklání. V kvantové fyzice je stěžejní pravděpodobnostní popis, vývoj nelineárních systémů prochází bifurkačními body, tedy jakýmisi křižovatkami, kdy je věcí náhody, kudy dále bude vývoj pokračovat. (Lze si představit kuličku položenou přesně na hřeben střechy - ani jedna strana není preferována, nelze předpovědět, kam kulička spadne, avšak jisté je, že právě na jednu stranu spadne.) Ve vývoji vesmíru a všech jeho částí hrají takovéto bifurkační body významnou roli.

     To, jakou evoluční cestou vesmír se všemi svými částmi prošel, je z hlediska dnešního poznání přírody výsledkem dlouhé posloupnosti náhod. Hovoříme zde ovšem o náhodě z hlediska možnosti vědeckého popisu. Proč tato posloupnost náhod směřovala ke vzniku a vývoji člověka - tvora, kterého si Bůh natolik zamiloval, že kvůli němu obětoval svého jedinečného Syna, na to nám věda neodpoví. Antropický princip říká, že vše od začátku cíleně ke vzniku člověka směřuje. Jenže, odvoláváme-li se na něj, přešli jsme už za hranice fyziky (přírodovědy) a pohybujeme se v metafyzice. To, co je z hlediska fyziky (tedy z hlediska přírodovědy) náhoda - ať je tomu již z podstaty věci nebo pro (zatímní) nedostatečnost našeho nedostatečného poznání, z metafyzického hlediska náhodou být nemusí. Autobus na mnichovohradšťské zastávce znamenal pro naše turisty náhodu, pro dopravce či znalce jízdních řádů to byl docela deterministický jev. Možnost dostat se přes Rákosové moře by pro nezaujatého pozorovatele bývala byla náhoda, pro Izraelity to byl hluboký důkaz Božího zájmu o ně; vztah Bůh - člověk se ovšem vymyká možnostem racionálního popisu. Díváme-li se na evoluci čistě z přírodovědeckého hlediska, uplatňuje se v ní významnou měrou náhoda, zatímco z hlediska křesťanské metafyziky jde (může jít) o realizaci Božích aktů tvoření. Podobně různé osobní životní zvraty jsou pro vnějšího pozorovatele prostě nic neznamenající náhody, zatímco pro toho, kdo je prožívá a má osobní vztah k Bohu, může jít o odpovědi na modlitby, o projevy Božího zájmu a Božího vedení. Z jedné strany, na jedné úrovni popisu jde o náhodu - nemáme zde nějakou možnost "vědeckého" příčinného vysvětlení, z druhé strany, na vyšší úrovni ("metaúrovni") popisu nacházíme či aspoň cítíme odpověď, proč to či ono bylo, uvědomujeme si příčinu, která leží mimo rozumovou oblast. Role náhody v moderní přírodovědě podporuje etiku osobní odpovědnosti a agažovanosti pro dobro.

     Na závěr se obracím na sestry kreacionistky a bratry kreacionisty, aby nezavrhovali náhodu a náhodnost spojenou s naším poznáním skutečnosti a jeho možnostmi. Ta se týká rozumového poznání a přírodních zákonů a vůbec nic nevypovídá o vztahu Bůh - svět. A sestrám evolucionistkám a  bratřím evolucionistům připomínám, že za tím, co z hlediska rozumového poznání nazýváme náhodou, může na metafyzické úrovni být něco, co se do pojmu "náhoda" nevejde - avšak myslím, že to připomínám zbytečně, že to jistě vědí.

Závěr (po diskusi)

     Po vzniku newtonské fyziky vznikla představa, že jejím prostřednictvím se vše v přírodě vysvětlí. Newtonova mechanika je naprosto deterministická, není v ní prostor pro Boží aktivitu (vede k deistické představě Boha - perfektního hodináře, který vše stvořil a naprogramoval, takže svět dál "šlape" nezávisle na Tvůrci), není v ní místo pro svobodnou vůli člověka (což vede ke zpochybnění lidské odpovědnosti, a tedy se velice negativně promítá do etiky). V Newtonově fyzice existuje symetrie mezi minulostí a budoucností, Newtonova fyzika není s to vysvětlit nevratné jevy, s nimiž se v přírodě setkáváme mnohem častěji než s vratnými, které jsou běžné prakticky jen v nebeské mechanice. Faktor nevratnosti do fyziky vstoupil až v 19. století v termodynamice, především prostřednictvím její druhé hlavní věty, která se poněkud Newtonově fyzice vymyká. Podle ní v uzavřených systémech (a tedy asi i v celém vesmíru) roste neuspořádanost, dochází k postupnému vyrovnávání teplot, a tak vše směřuje k tepelné smrti vesmíru. Kde však je v takovémto světě prostor pro život, pro neustálé Boží tvoření? Naprosté oddělování přírodní vědy a teologie, které se od dob osvícenství do druhé poloviny 20. století stalo běžnou praxí jako řešení k odstranění dřívějších konfliktů a napětí, zde není na místě. Přírodověda studuje svět, který je Božím dílem. Tvoří Bůh stále, nebo vše směřuje k tepelné smrti? Odpověď na tuto otázku není snadná, v plnosti ji nenajdeme, avšak tato otázka tu je (či aspoň po řadu desetiletí byla) a máme-li "žít v pravdě", nelze před ní po pštrosovsku strkat hlavu do písku.

     V poslední třetině 20. století se belgický fyzik a chemik ruského původu Ilya Prigogine hodně věnoval termodynamice nerovnovážných stavů. Stavy daleko od rovnováhy zůstávají stále ve veliké míře neprozkoumány. A právě ty jsou důležité pro život. Nerovnováha je tak nutnou podmínkou života. Živé systémy jsou nutně energeticky otevřené a v nich uspořádanost roste. Smrt pak znamená rozklad, růst neuspořádanosti.

     Životu plně neporozumíme. Je zázrakem, součástí tajemství Stvoření. Můžeme jej však stále více a více poznávat, abychom mohli jednat v jeho prospěch. K tomu patří i zkoumání místa náhody v přírodě, v evoluci. A patří k tomu i pohled shora, kdy náhodu nechápeme jako náhodu. Život je zázrak. Prožití zázraku života vede k úctě k němu. A z pozice této úcty, a zároveň bázně a údivu, je dobré život i s jeho "systémovým okolím", s neživou přírodou, poznávat s přáním, aby toto poznání přispělo k plnění prvotního lidského poslání: být Božím obrazem, tedy v určitém smyslu být partnerem a spolutvůrcem dobrého, milujícího nebeského Otce.

Jiří Nečas