Naděje v ekologii

Pro ekumenické fórum křesťanských žen (červen 2020)

Milé sestry,

těšil jsem se při této příležitosti na osobní setkání. Uvědomuji si při tom, že jsem si v životě hodně zvykl na to, že plány vycházejí. A tak pokorně přijímám připomenutí, že ač nám lidem je svěřena velká odpovědnost, a i velká svoboda, nejsme to my, kdo má budoucnost ve svých rukou. Vděčně přijímám možnosti dnešní techniky a využívám ji k tomu, abych se zhostil toho, o čem jsem měl mluvit.

Dostal jsem téma naděje v ekologii. Naděje je jedním ze základních rysů křesťanského vidění světa. Naproti tomu se slovem ekologie bývá spojována informace, jak je situace světa a člověka v něm špatná, že jsme vlastně v pořádném průšvihu. Nechci tvrdit, že to není pravda, ale rád bych jako mnohem důležitější a výraznější skutečnost stavěl naději.

Co je to ekologie? Či: co rozumíme slovem ekologie? Encyklopedické vysvětlení tohoto pojmu může vypadat takto: Ekologie je věda zkoumající vztahy organismů k vnějšímu prostředí a vztahy organismů navzájem (včetně člověka), respektive zákonitosti platící v systémech zahrnujících i živé organismy. Jde tedy o vědeckou disciplínu, patřící k poznávání světa. Jako taková s emocionální složkou nás lidí, kam patří i naděje, souvisí jen velice volně. Někdy neradostná vnější situace vede ke zvýšení pozornosti pro poznávání, kde člověk hledá něco pevného. Svůj obor – matematiku – mám rád, ale nejvíce pro mne znamenala, když pražská prostranství byla obsazená sovětskými tanky a v ulicí jsme potkávali příslušníky Sovětské armády. – Myslím však, že mé téma neznamená mluvit o naději, či o jakési jakési útěše v ekologii jako vědní disciplíně.

Ocituji zbytek hesla ekologie z už použité encyklopedie: V praxi se rozsah pojmu rozšířil a i posunul, resp. slovo získalo i poněkud jiné významy; jednak se jím často rozumí nauka o životním prostředí, tedy environmentalistika, jednak se tak nepříliš vhodně, avšak již vžitě, označuje péče o životní prostředí.

Připomeňme, že slovo ekologie je složené z dvou částí řeckého původu; druhá část je u vědních oborů běžná (řecky logos znamená slovo), "oikos" je domov. Jde tedy o náš pozemský domov, o náš vztah k němu a zacházení s ním.

Obyvatelstvo Země je velice pestré, a ta pestrost se týká i hodnotových systémů a způsobů vnímání a myšlení. Rozhodně nechci absolutizovat pohled z pozice České republiky, nicméně zde žijeme a svět odtud vnímáme, a nechci se snažit o nějakou asi dost nesrozumitelnou obecnost.

O vážném narušení životního prostředí se začalo ve světě výrazněji uvažovat asi v 60. letech minulého století. Zabýval se jím především Římský klub, který r. 1972 vydal studii "Meze růstu". Všímá si růstu populace, industrializace, znečištění prostředí, produkce potravin a možnosti vyčerpání přírodních zdrojů. Upozorňuje na problematičnost tzv. ekonomického růstu a všímá si tzv. ekologické stopy, kterou lidstvo na Zemi zanechává a rozšiřuje. Meze růstu ukazují na nemožnost neomezeného růstu a upozorňují na směřování ke kolapsu. Ve studii se uplatnily nejmodernější prognostické metody. Dlouhodobá prognóza nemůže být přesná a s rostoucím časovým horizontem se různé předpovědi nutně vzájemně rozcházejí. Vývoj šel příznivější cestou, než zmíněná studie naznačovala. Její varovná slova měla určitý dopad na lidské počínání. Pro mne osobně bylo silným pozitivním dojmem, když jsem někdy před 15 lety asi po 40 letech viděl řeku Bílinu – z páchnoucí stoky se stala zas příjemná bublající říčka, jakou asi bývala, když si od ní kněžna Libuše přivedla do Prahy Přemysla Oráče. Zlepšilo se mnohé. Nebylo by správné to nevidět. Ale buďme upřímní. Lecjaké zlepšení proběhlo v důsledku přestěhování těžkého průmyslu s jeho negativními environmentálními vlivy do jiných zemí. Velké problémy životního prostředí trvají.

Dnes se hodně mluví o změně klimatu. První jeho projev, o němž se mluvilo a psalo, je globální oteplování. Dnes si uvědomujeme jeho další projevy: sucho, častější výskyt extrémních jevů. Může za to člověk? Sotva lze něco namítat proti odpovědi, že zčásti ano, avšak že jde i o důsledek vnějších, na člověku nezávislých vlivů. Těžko se však odpovídá na otázku, jak velký je lidský příspěvek k tomuto procesu. Vlivy nemusejí být vzájemně nezávislé, mohou se i vzájemně zesilovat. Z etického hlediska by bylo zcela nemístné lidskou vinu nepřiznat. A větší část odborné veřejnosti je přesvědčena, že je hodně velká. Především jde o produkci skleníkových plynů, zvláště oxidu uhličitého, při spalování fosilních paliv. Z hydrologického hlediska je velkým problémem zacházení se zemským povrchem, ať už množstvím pozemních staveb či nevhodným obděláváním zemědělské půdy a hospodařením v lesích.

K řešení může výrazně přispět technický pokrok, využívající nové vědecké poznatky. Dnes např. vypadá velmi nadějně využívání obnovitelných energetických zdrojů, především slunce a větru. Nicméně i tady musíme být opatrní, může se stát, že některé průvodní jevy neznáme. - K šetření vodou slouží stále ve větší míře využívané využívání dešťové vody a řada drobných úspoře vody sloužících opatření. Pro lokální klima jsou velice prospěšné zelené střechy; různé mikroklimatické výzkumy vedou k tomu, že lidé si zeleně ve městech váží více, než tomu bylo dříve. Aplikace vědecko-technických poznatků do životního prostředí je skvělá věc, ale nemůže stačit. Známý je Gándhího výrok: Země je dostatečně bohatá pro potřeby každého, nikoli však pro chamtivost každého. Člověk chce stále více a více. Pro potřebu této přednášky rozdělím ono lidské chtění do tří skupin:

a) Touha po materiálních hodnotách – bydlení včetně zařízení v nejširším smyslu slova, auto, chalupa či dnes už třeba letní dům někde u moře apod.

b) Touha po zážitcích; sem patří např. různé nákladné zahraniční cesty, které se zpravidla neobejdou bez letecké dopravy, sjezdové lyžování s nároky na zdroje elektřiny k pohonu vleků atd.

c) Touha po poznání, které lze získat z knih, přes internet, z vzájemné mezilidské komunikace apod. A může jít i o promýšlení různých problémů, uměleckou tvorbu. Patří sem i poznání duchovní, meditace či neustálé přemýšlení v Hospodinově zákoně v duchu 1. žalmu. Obávám se však, že teď jsem se dostal už do oblasti, do níž současná obecná lidská touha mít nezasahuje.

Skupiny se vzájemně překrývají, ona poslední je k životnímu prostředí výrazně nejpříznivější, i když energetickou náročnost informatických zařízení rozhodně zanedbat nelze. Lidské chtění závisí na přijatém hodnotovém systému. Dnes lidé chtějí mít, ať už věci či zážitky, jimiž se pak případně trumfují. Protikladem k těmto dnešním běžně uplatňovaným hodnotám jsou hodnoty, jimž učí Ježíš – v Kázání na hoře, v přikázáních lásky a jinde. Pán Ježíš ve svém učení vede k lásce, k pokoře, ke sdílení. Dnešní běžné uvažování vidí v druhém člověku soupeře, konkurenta, zatímco Ježíš vede k bratrství a k spolupráci; druzí jsou našimi spolupoutníky na cestě tímto světem, a všichni jsme zváni do Božího království.

Bůh k lidem mluvil a mluví. Věřím, že i změny klimatu jsou Boží řečí, pozváním k pokání, ke změně myšlení a jednání. Naše reakce jsou nedostatečné. Když byl vyhlášen nouzový stav v souvislosti s koronavirem, vznikaly naděje, že lidstvo teď nepřeslechne a uvědomí si, že je změna způsobu pobývání na zemi nutná, že si uvědomíme, jak jeden druhého potřebujeme, že bližní je pro nás darem. A víme, že mnozí lidé byli nesmírně obětaví. Leč teď, když probíhá, možná až příliš rychle, rozvolňování, vypadá to, že se chceme jako společnost vrátit do původního stavu s neudržitelným hodnotovým systémem, myšlením a jednáním.

Boží vůle je, abychom o Zemi pečovali a ve sdílení s druhými lidmi, i s těmi, kteří – bude-li to Jeho vůle – zde budou žít po nás. Nemáme-li směřovat k nějakému kolapsu, musíme se změnit. Cesta k této změně je. Nabízí ji Pán Ježíš Kristus. Mluví o síle opravdové modlitby, a má-li být opravdová, musí být podložena životní praxí. Vyzývá k jednotě – to neznamená nějakou uniformitu, ale společnou práci na Božím díle. V usilování o správné zacházení s Božím dílem se setkávají křesťané nejrůznějších vyznání a konfesí. Neznamená to, že by na všechno museli mít stejný názor, nikdo nemáme všechna vstupní data a neznáme přesně ani přírodní zákonitosti. A někdy je těžko předvídatelné chování veřejnosti. V mnohých otázkách neexistuje obecný konsensus odborníků. Známé jsou rozdílné postoje k jaderné energetice či k boji s kůrovcem. Jde o to snažit se druhého, majícího jiný názor, pochopit, nevidět cíl v prosazení svého řešení, ale ve společném hledání optimálního řešení. Věřím, že společná péče o Boží dílo může vést k vzájemnému sbližování křesťanů a že se v dohlednu setkáme mezikonfesijně i u Stolu Páně. Toto sblížení se snad pak promítne i do spolupráce při zvěstování evangelia.

Životní prostředí není jen zájmen křesťanů. Spolupráce na různých environmentálních projektech může být příležitostí ke svědectví o živém Kristu. On říká (Mt.7.20,21): A tak je poznáte po jejich ovoci. Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Environmentální problémy vyžadují řešení. Cesta k němu existuje. Ježíš říká: Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Jeho cesta je cestou k žádoucímu cíli. To se týká i problémů životního prostředí. A zde je úžasná naděje, naděje, že lidé uslyší pozvání na cestu za Kristem, cestu k Božímu království, které zasahuje i do této naší pozemské časnosti. Ekologické problémy nás k této naději orientují, a tato naděje se týká i ekologických problémů: Jít za Kristem znamená odpovědně plnit vůli nebeského Otce, který nám planetu Zemi svěřuje do péče. Péče o životní prostředí patří ke křesťanskému životu.

Jiří Nečas