Naděje či zklamání

Zemské klima se mění. Pro lidský život se stává méně příznivým. Může za to člověk či nikoli? Pakli ano, do jaké míry? To jsou otázky, které v plnosti zodpovědět nedokážeme. Nicméně změny klimatu jsou takového charakteru, že jejich vysvětlení jako důsledek lidské činnosti se přímo nabízí: spalování fosilních paliv produkuje skleníkový oxid uhličitý, intenzívní chov dobytka je zdrojem skleníkového metanu, masívní odlesňování v tropických oblastech spolu s rozšiřováním ploch nepropustných pro vodu způsobených především dopravními stavbami, hospodaření s lesy a půdou způsobující oslabení retenčních vlastností terénu atd. To, co člověk dělá, na klima působí; odvolávat se na skutečnost, že ke klimatickým změnám docházelo i v době, kdy člověk na Zemi ještě nežil, znamená především vyhýbat se odpovědnosti.

V minulém roce došlo k dvěma světově významným událostem, které lidem jejich spoluodpovědnost za klima připomínají. První z nich je vydání "ekologické" encykliky Laudato si', druhou prosincová pařížská klimatická konference (byla zahájena 30. listopadu).   Ve zmíněné encyklice se papež František obrací nejen k římským katolíkům; jejími adresáty jsou všichni křesťané, ba v určitém smyslu všichni lidé. Zájem a péče o životní prostředí - o náš časný společný domov - je všelidskou záležitostí. A nedílnou součástí našeho pozemského domova je i klima, do jehož vývoje člověk svou činností zřejmě zasahuje. Jak se k této skutečnosti my lidé z nejrůznějších zemí postavíme, to bylo tématem prosincové pařížské Konference OSN o klimatické změně.

Pařížská konference skončila. Těžko lze jednoznačně říci, zda úspěšně či neúspěšně. Jejím úžasným pozitivem je, že na ní došlo k celosvětové dohodě. To v dnešním světě plném napětí a hrozeb je už samo o sobě ohromné vítězství. Na druhé straně dohoda je váhavá, neurčitá, málo konkrétní. Hlavní cíl je vyjádřen pomocí dost problematického kritéria, jímž je vývoj globální průměrné teploty, přičemž "kontrolním rokem" je rok 2100, který je z hlediska délky lidského života, resp. jeho aktivní části velice vzdálený. Jako problematické se ono kritérium jeví proto, že i když člověk má zřejmě velký podíl na současném růstu globální teploty Země, nemá tento proces plně v rukou, na klima působí i jiné faktory, a tak stanovený cíl může budit vzpomínky na ranně komunistickou píseň, v níž se zpívá "Poručíme větru, dešti...".

Účastníci pařížské konference vyjádřili souhlas, že je třeba něco dělat pro zastavení nepříznivého vývoje klimatu. To je dobrá zpráva, nicméně ono "něco" zůstává příliš nekonkrétní. Přítomní politici si při tom zřejmě nemysleli na to, že by už oni sami měli vyvinout úsilí orientované žádoucím směrem a nenechávat jednání až svým nástupcům. A tak záhy po skončení konference pokračovala v naší zemi diskuse o prolomení těžebních limitů v Ústeckém kraji, mluvilo se o nové vzletové a přistávací dráze na pražském Letišti Václava Havla, v souvislosti s návštěvou čínského prezidenta v Praze se mluví o tom, jak se bude mezi ČR a Čínou více létat - zkrátka se připravují další a další záměry, směřující proti zmírnění klimatických změn a jejich důsledků.

S hrozbou globálního oteplování si tak uvědomujeme další hrozbu, a tou je život ve lži. Mezi proklamacemi a činy leží propast, možná hlubší, než si připouštíme. Je naděje na změnu? Může být cíle vytýčeného v prosinci v Paříži dosaženo? Tyto otázky přesahují hranice politiky a klimatologie a s ní souvisejících oborů; zasahují i do teologie, do oblasti víry. Ježíš v Kázání na hoře říká svým učedníkům: "Vy jste sůl Země. Vy jste světlo světa." Toto slovo patří i Jeho učedníkům z 21. století – tedy i nám, kdo se k Němu hlásíme.  Sůl musí chuť pokrmu ovlivnit, světlo musí být vidět. Naděje na změnu je; přináší ji evangelium. Tváří v tvář rozmáhající se lži hleďme na Ježíše, který sám je Cestou, i Pravdou, i Životem.  Hodnotový systém, jemuž On učí, vede k rozhodování, které je šetrné a ohleduplné k celému stvoření, a které tedy odpovídá i cílům z Paříže.

Dvě důležité události loňského roku – vydání encykliky Laudato si' a pařížská klimatická konference znamenají pro křesťany – Kristovy učedníky – novou naléhavou výzvu k věrnosti Kristu a k šíření evangelia – poselství lásky, radosti a naděje.

Jiří Nečas

Praha, 31.3.2016; psáno pro Evangelický týdeník (Kostnické jiskry)