Na nás záleží

Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal ... (J.3.16a). Když si připomínáme tento známý verš, často přehlížíme slůvko "svět". Kristova oběť se opravdu týká celého světa. Bohu záleží na celém světě, na celém stvoření.

Biblická zpráva o stvoření v prvních dvou biblických knihách se během historie stala předmětem mnoha nedorozumění. I když dnes již konflikt vědy a víry považujeme za překonaný, i když víme, že začátku Písma jde o něco jiného než o jakousi reportáž o vzniku světa, přistupujeme často k počátečním biblickým kapitolám s určitými rozpaky. Jak jim máme rozumět?

První text o stvoření zahrnuje kromě první kapitoly Genese i první čtyři verše kapitoly druhé. Když čteme tento oddíl jako celek, uvědomíme si, že smyslem stvoření opravdu není člověk, ale celek, který Bůh vytvořil a z něhož se, obrazně v sedmý den, radoval. Nejde jen o souhrn stvořených předmětů, nýbrž o hluboce organizovaný systém.

Bible nepřináší obraz světa, který by byl jednou pro vždy hotový. Bůh je stále při díle (J.5.17). Boží budoucnost je otevřená a jako takovou ji prožíváme. Máme otevřený prostor pro lásku, pro konání dobra. Člověk, stvořený k Božímu obrazu (Gn.1.27), se tak může a má aktivně podílet na dobrém Božím díle.

Bůh miluje svět, dílo svých rukou. Člověk není jeho smyslem ani vrcholem, nicméně v něm má důležité místo, které naznačuje druhý text o stvoření, zapsaný v druhé kapitole Genese (od v.5), v níž světem, v němž se člověk pohybuje, je zahrada Eden; v Gn.2.15 čteme: Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Člověk tedy má uvnitř stvoření svou úlohu - pečovat o ně a vzdělávat je. Je jeho součástí: co je dobré pro celek, je dobré i pro něho; co je zlé pro celek, je zlé i pro něho. Na tuto důležitou a hlubokou pravdu zapomínáme. Představa jakési rivality mezi člověkem a životním prostředím je nesmyslná, člověk je s prostředím silně vázán a tvoří tak s ním jeden úžasný systém (umíme se však ještě divit Bopžímu dílu, jak zpíváme v písni "Tebe, Bože, chválíme). O vztahu člověka a prostředí lze uvažovat obdobně jako to apoštol Pavel dělá v případě vztahu jednoho orgánu k celému tělu (1.Kor.12). Víme, že souhru mezi orgány v lidském těle narušují rakovinné buňky; ty nejenže s ostatním tělem netvoří fungující systém, nýbrž dokonce mu i ve fungování brání. A podobně i v celku stvoření se mohou objevit takové cizorodé objekty, působící proti zájmu celku. To, jak se člověk dnes běžně vůči ostatnímu stvoření chová, vede k otázce, zda on se nestává takovým "zhoubným nádorem" na stvoření, místo aby je "obdělával a střežil". Velice moudrý a plně křesťanský je výrok Mahátmá Gándhího o tom, že Země je dostatečně bohatá pro potřeby všech, nikoli však pro jejich chamtivost. Člověk si musí brát své potřeby ze Země, avšak měl by stále dbát na to, aby s tím, co Bůh stvořil, co nejšetrněji nakládal, aby svou osobní náročnost co nejvíce omezil.

Pán Ježíš shrnul Boží zákon do dvou přikázání - přikázání lásky k Bohu a přikázání lásky k bližnímu. Je však možno Pána Boha milovat a při tom nešetrně, necitlivě, bezohledně zacházet s tím, co On stvořil? Je možno milovat své bližní, a při tom se s nimi nesdílet o ty vzácné dary, které nám Bůh svěřuje, abychom je v dobrém užívali v míře potřebné k životu a k plnění poslání, které na tomto světě máme?

Vztah člověka a stvoření je téma pro církev. Dobré chování vůči životnímu prostředí by mělo být samozřejmou součástí životního stylu. Plnit Boží vůli - i chováním vůči přírodě - je správné a smysluplné. Takové chování je součástí celoživotní modlitby za celé Boží stvoření, za druhé lidi - naše bližní, za živou i neživou přírodu, prostě za všechno stvoření. Vždyť ono celé je předmětem Boží lásky, zjevené v Ježíši Kristu, který nám připomíná, že skutečná láska se neobejde bez oběti. Boží lásky, která očekává naši lásku.

Jiří Nečas

Praha 25.11.2011