Františkova encyklika Laudato si' vyzývá ke změně
RNDr. Jiří Nečas
Zájem o životní prostředí a vědomí odpovědnosti za ně ve většině křesťanských církví roste a stává se aktuálním tématem. Mezi evropskými křesťanskými církvemi působí ECEN (European Christian Environmental Network - Evropská křesťanská environmentální síť), v církvích vznikají skupiny zabývající se na profesionální či poloprofesionální úrovni životním prostředím (např. poradní odbor pro otázky životního prostředí při Synodní radě Českobratrské církve evangelické), v pravoslavných církvích vznikl pojem environentálního hříchu (hříchu proti životnímu prostředí), o odpovědnosti za životní prostředí psal už papež Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus (vydané r. 1991 k stému výročí "průlomové" sociálně orientované encykliky Lva XIII Rerum Novarum). Když se argentinský jezuita Jorge Mario Bergoglio volbou jména František při svém zvolení papežem přihlásil k odkazu Sv. Františka z Assisi, patrona ekologie, bylo zřejmé, že životní prostředí je a bude pro něho důležitým tématem. Potvrdil to o svatodušních svátcích 2015, když vydal encykliku o péči o společný domov, nazvanou Laudato si' (Buď pochválen - podle refrénu v Písni stvoření patrona ekologů sv. Františka)[1]. Tato encyklika je zcela mimořádná. Vzhledem k univerzálnosti problematiky životního prostředí se papež obrací se ke všem lidem, tedy nejen za hranice katolické církve, nýbrž i mimo křesťanstvo a věnuje se tématu, které se týká všech obyvatel planety Země. A píše jazykem "necírkevním", srozumitelným i lidem žijícím mimo římskokatolickou církev i mimo ostatní křesťanské církve. Vede nás k tomu, abychom se ptali, co je smyslem života na zemi, jaké jsou hodnoty a základy společenského života, co je cílem naší práce a veškerého našeho úsilí. Pokud se nebudeme zabývat těmito hlubšími problémy, nebude podle papeže Františka naše starost o ekologii produkovat žádné významné výsledky.
Encyklika analyzuje aktuální stav životního prostředí a hledá lidský podíl na příčinách jeho krize, nicméně nezůstává u toho a jde dále. V souladu se současnými pohledy na udržitelný rozvoj si všímá hlubokých sociálních, ekonomických i politických souvislostí. Aniž by se v ní termín "pilíř udržitelného rozvoje" explicitně vyskytoval, všímá si souvislostí mezi environmentálními, sociálními a ekonomickými procesy[2]. A navíc obsahuje to, co v sekulárních studiích o udržitelném rozvoji nenacházíme, totiž souvislosti teologické, slovo evangelia hovořící do současné krize životního prostředí, zdůraznění důležitosti a síly lásky. Biblický pohled je pohledem naděje. Naděje prostupuje textem celé encykliky a předává jasnou zprávu: "Lidstvo je stále schopné společně pracovat na budování našeho společného domova".
Encyklika staví na konzistentní teologii stvoření, přijímající celé stvoření jako spoustou vazeb propojený celek, který je vzácným dílem Stvořitelovým. Ve stvoření vidí Boží přítomnost. Papež se hlásí k svému jmenovci sv. Františku z Assisi a připomíná slova, která o tomto pozoruhodném muži z přelomu 12. a 13. století napsal jeho žák sv. Bonaventura: "Když nahlížel společný původ všech věcí, cítil se naplněn ještě větší zbožností a nazýval i ta nejmenší stvoření bratrem či sestrou." Encyklika přirozenou hlubokou zbožnost umbrijského světce, naplněnou obdivem k Stvořiteli a láskou ke stvoření, transponuje do světa, pojmů a myšlení počátku 21. století.
Encyklika Laudato si' je rozdělena do šesti kapitol. V první kapitole "Co se děje v našem domě" jsou rozebírány různé aspekty ekologické krize. Samostatně se věnuje znečištění, vodě a biodiversitě. Ukazuje na sociální souvislosti krize a na nepřipravenost člověka tuto problematiku řešit. - Druhá kapitola "Evangelium stvoření" jasně ukazuje, že péče o životní prostředí a odpovědnost nutně patří ke křesťanovu životu. Vyplývá to z přikázání lásky. Stvořiteli na stvoření neustále záleží. - Třetí kapitola "Lidský kořen ekologické krize" se věnuje důsledkům zneužívání techniky. Logika technologické nadvlády vede k ničení přírody a zneužívání lidí a slabších skupin. Řešit problémy životního prostředí jen technickými prostředky nestačí, kořeny jsou hlubší a je nutná změna člověka, jeho postojů a chování, nábožensky řečeno, je nutné pokání (metanoia). - Tato myšlenka je rozvedena v další, čtvrté kapitole, nazvané "Integrální ekologie", kde se zdůrazňuje vztah a hluboká provázanost člověka s ostatní přírodou. Papež zde mj. zmiňuje, že krize ekologická a krize sociální jsou jen dva projevy téhož. Je tak přirozené, že se zde věnuje některým závažným sociálním problémům, jakými jsou urbanizace, mobilita obyvatelstva, mezigenerační vztahy aj. - Pátá kapitola "Jak se zorientovat a jednat" se zabývá tím, co můžeme a máme dělat. Mj. zde vyjadřuje skeptický postoj k emisním povolenkám. Věnuje se ekonomickým a politickým souvislostem. Vyzývá k hledání konsensu nutného pro zastavení degradace životního prostředí. Celou encyklikou se vine poukazování na nedostatečnost prostředků liberální kapitalistické ekonomiky, s níž souvisí konzumní styl života, a ten je neudržitelný. Podle encykliky ochrana životního prostředí se nedá zajistit za použití pouhých finančních kalkulací. - Konečně poslední, šestá kapitola "Ekologická výchova a spiritualita" zdůrazňuje nutnost změny životního stylu. Jako smysluplné vidí výchovné programy, které mají vliv i na konkrétní každodenní návyky, od šetření vodou, třídění odpadů až po zhášení nepotřebných světel. Je třeba rozbíjet "logiku násilí, využívání a, egoismu". V souvislosti s environmentální výchovou papež píše: "Střídmost, prožívaná ve svobodě a uvědoměle, osvobozuje. - Štěstí vyžaduje umět se omezit v potřebách, které nás ochromují, abychom tak zůstali otevřeni pro četné možnosti, jež nám život nabízí." V lidech je třeba budovat a upevňovat vědomí, že se vzájemně potřebujeme, že jsme jeden na druhém závislí. - Ekologická výchova je tedy v encyklice chápána skutečně široce, od osvojení praktických návyků až po spontánní přijetí životního stylu, příznivého pro životní prostředí, který je současně i prohloubením a obohacením života každého člověka, který tento životní styl přijímá.[3]
Encyklika Laudato si' je významným přínosem pro spojení sil všech lidí, jimž záleží na "našem společném domově", k společné péči o něj. Upřímnou radost z ní má široký okruh lidí, jimž budoucnost lidstva není lhostejná a kteří si uvědomují nutnost v lidském počínání něco změnit. Kladný ohlas má mezi křesťany různých vyznání, zvláště v protestantských církvích. Přirozeně že existují i výhrady a námitky proti ní. Někteří oponenti jí vytýkají určitou nekonkrétnost a zjednodušující pohledy (šetření v jedné oblasti nemusí přinést ušetřené hodnoty potřebným; transfer potravin, vody a energie není jednoduchou záležitostí). Jiní ji kritizují pro přílišnou levicovost, dokonce se lze setkat s názorem, že papež František je kryptokomunista. Věnujme teď pozornost této druhé námitce a k první se vrátíme v závěru článku.
Bůh dává člověku - lidstvu potřeby pro život. Dal lidem svobodnou vůli a schopnosti. Je na lidech, aby Boží dary moudře a spravedlivě sdíleli. K tomu je nutná vzájemná dohoda a jí odpovídající cílené řízení společensko-ekonomických procesů. Kapitalismus laissez-faire, řízený "neviditelnou rukou trhu", může fungovat jen za předpokladu neexistence mezí, tedy dokud je dostatek prostoru, vody, surovin a dalších zdrojů. Pro jeho fungování je nutný růst (a ten bývá chápán jako materiální růst). Dnes jsou zdroje vyčerpávány, prostředí nestačí absorbovat naši produkci oxidu uhličitého, znečištění vod ani tuhého odpadu. Probíhá pro člověka nepříznivá změna klimatu, pravděpodobně z velké části způsobená lidskou činností, jejíž důsledky člověk snad ještě může ovlivnit, avšak společnými silami. Určité centrální řízení sledující obecné lidské cíle je při tom nezbytné. U papeže nejde ani o levičáctví, ani o kryptokomunismus, nýbrž o odpovědný realistický pohled na situaci z hlediska dnešního poznání světa.
Encyklika není návodem, jak dosáhnout udržitelného rozvoje lidstva. Je výzvou. Výzvou nejen do římskokatolické církve, nýbrž i daleko za její hranice. Výzvou všem lidem. Výzvou k společné péči o náš pozemský domov, na němž Bohu Stvořiteli neustále záleží. Výzvou ke spojení sil všech lidí dobré vůle. Bůh stvořil svět dobrý a do něj postavil člověka, kterého stvořil k svému podobenství. Je na nás lidech, abychom s Jeho stvořitelským dílem dobře zacházeli, pečovali o ně a vzdělávali je.
Encyklika je zakončena dvěma papežovými modlitbami, které odrážejí její celkové zaměření i papežovu spiritualitu, kterou do ní vkládá. Pro dotvoření obrazu o encyklice jednu z nich na závěr uveďme:[4]
Modlitba za naši zemi
Bože všemohoucí,
který jsi přítomný v celém vesmíru
i v nejmenším ze svých tvorů,
Ty, který s něhou obklopuješ vše, co existuje,
vylej na nás moc své lásky,
abychom pečovali o život a o a krásu.
Naplň nás mírem,
abychom žili jako bratři a sestry,
aniž bychom někoho poškozovali.
Bože chudých,
pomáhej nám zachraňovat
opuštěné a zapomenuté,
kteří jsou cenní v Tvých očích.
Uzdravuj naše životy,
abychom byli ochránci světa
a nikoli [jeho] predátoři,
abychom rozsévali krásu
a nikoli znečištění a ničení.
Dotkni se srdcí těch,
kteří hledají jen zisky
na úkor chudých a celé Země.
Nauč nás objevovat hodnotu všech věcí,
v obdivu se zamýšlet a
uznat, že jsme hluboce sjednoceni
se všemi tvory
na cestě k Tvému nekonečnému světlu.
Děkujeme Ti, že jsi s námi každý den.
Buď s námi svým Duchem v našem úsilí
o spravedlnost, lásku a mír.
Amen.
Praha 15/03/2016
Psáno pro Revui Společnosti křesťanů a Židů
[1] Vatikán vydává každou encykliku v několika jazycích, vždy je mezi nimi latina, italština, angličtina, španělština a portugalština, téměř vždy němčina a francouzština, u Laudato si' k těmto jazykům přibyly ještě arabština a polština. Český překlad pořídilo a vydalo nakladatelství Paulinky; na knižní trh se dostal v září 2015 a je k dispozici na webu http://www.paulinky.cz/_d/noveLaudato_si_PDF-1.pdf
[2] Udržitelný rozvoj je v encyklice důležitým pojmem, avšak rozvoj je chápán v nemateriálním smyslu, jako rozvoj osobnosti; nutnost odklonu od materiálního růstu a spotřeby je v encyklice opakovaně zdůrazňována.
[3] Zde se důrazy encykliky velice blíží myšlenkám Josefa Vavrouška, viz např. Vavroušek, J.: Hledání možnosti trvale udržitelného rozvoje. Křesťanská revue, 62 (1995), č.2; Vavroušek, J.: Hodnoty a trvale udržitelný způsob života. Teologické texty 5 (1994), č.1; Keller, J.: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem. Praha, G+G 1995; Keller, J. - Gál, F. - Frič, P.: Hodnoty pro budoucnost. Praha, G+G 1996.
[4] V překladu autora tohoto článku, pořízeného podle španělské verse encykliky.