Láska v rozmanitosti
Když v závěru minulého století vznikala ekologická sekce České křesťanské akademie, bylo aktuálním téma trvale udržitelný rozvoj či trvale udržitelný život, včetně otázky, který z těchto termínů je vhodnější. Na jednom jejím setkání se o tom vedla diskuse, na níž bylo připomenuto, že – máme-li mluvit o rozvoji – tak ten musí mít nějaké směřování, nějaký cíl. Tím skutečným cílem by mělo být Boží království. I když ono není z tohoto světa, tak do něj vstupuje a směřování k němu by mělo být cílem lidského snažení. Bohu záleží na Jeho stvoření, záleží mu na tom, jak my lidé žijeme. Lidstvo by tedy mělo směřovat k lepšímu, mělo by se stále zdokonalovat. Jakým směrem se však lidstvo reálně ubírá? V současné době jsme zděšeni aktem agrese a vším tím, co se děje na Ukrajině. Jsme ovšem svědky i řady už déle probíhajících nežádoucích procesů. Probíhá krize životního prostředí, projevující se především nepříznivým vývojem klimatu, za který zřejmě do určité, asi dost značné míry můžeme my, lidé. A jsou i další skutečnosti, které dávají za pravdu často opakovanému názoru, že lidstvo je stále horší a horší, že vývoj se ubírá špatnou cestou. Nedávno vyšlá velice zajímavá kniha švédského lékaře a humanisty Hanse Roslinga Faktomluva se však na současnost dívá optimisticky. Autor na základě kvantifikovatelných údajů tvrdí, že lidstvo postupuje směrem k lepší budoucnosti. Životní úroveň v mnoha dříve velice chudých zemích se výrazně zvedla, třeba na úroveň, která byla v dnešních vyspělých zemích před nějakými padesáti lety. Katastrofální chudoby je mnohem méně než před několika desítkami let. Na cestě lidstva se setkáváme jak s pozitivními, tak i s negativními rysy. Problémy s životním prostředím ukazují, že lidské počínání se musí změnit. Ono se však od bezohledného spotřebování uhlí ve století uhlí a páry mění, byť zřejmě nikoli v dostatečné míře. Mnohé pozitivní změny v oblasti životního prostředí a chování lidí vůči němu jsou patrné. A mění se i obecný vztah k lidskému životu. Dobré změny si nemůžeme neuvědomit, když si připomeneme, jak rychle a kolikrát bez řádného vyšetření se v minulosti popravovalo. Ve velké oblasti naší civilizace si dnes lidského života velice vážíme, a s politováním si uvědomujeme, že asi 1 300 km na východ tato oblast končí. Vraťme se však do naší civilizace. Nebylo by dobré nad vývojem truchlit nebo se zas z dosažených zlepšení příliš radovat. Důležité je, že máme prostor pro modlitbu, máme prostor pro dobré počínání.
Zaměřme se teď speciálně na jeden příznivý rys vývoje, totiž na zlepšování vztahů mezi různými křesťanskými církvemi a skupinami. Jde o trend převažující, avšak – žel – nikoli úplně všeobecný. Přitom věříme, že náš Pán má na světě jednu Církev (s velkým "C"), která žije a působí v různých církevních organizacích, řekněme církvích, ale s malým "c". Ve 12. kapitole epištoly Římanům Pavel připomíná, že nějaká uniformita či stejnost mezi křesťany není cílem. Evangelium přichází do rozmanitých kultur, velice různých způsobů myšlení a vnímání světa, do světa s velice různými osobními zkušenostmi. Promítá se sem i růst poznání světa. V takovéto situaci je zcela přirozené, že formy zbožnosti nejen mezi různými kulturami, nýbrž dokonce i v jednom městě či zemi se budou lišit. Církev Kristova však spojuje všechny Jeho následovníky, nezávisle na tom, jakou formou svou víru projevují. V této situaci bývá často obtížné sdělovat si navzájem hluboké duchovní prožitky, o to je však cennější umět druhého vyslechnout a snažit se mu porozumět.
Stabilita různých společenstev v přírodě je podporována jejich rozmanitostí; hovoříváme o biodiverzitě. Rozmanitost teplot je podmínkou života. Ztráta rozmanitosti teplot, tedy jejich konečné vyrovnání, by znamenala tepelnou smrt vesmíru. Rakouský sociolog Franz M. Wuketits tyto fyzikální úvahy aplikuje na lidskou společnost; píše, že ničení kulturní rozmanitosti vede k "tepelné smrti kultur", k znemožnění dalšího vývoje kultur (řeč není o pokroku). Rozmanitost posouvá společnost vpřed. A ona rozmanitost křesťanských spiritualit, rozmanitost forem uctívání Boha, je případem oné kulturní rozmanitosti. V duchu Wuketitsových úvah bychom ji měli přijímat jako důležité obohacení. Zavádějící lidská přirozenost vede často k přesvědčení, že jen vlastní názor je správný a kdo uvažuje jinak, tak se mýlí. V minulosti se běžně stávalo, že některé církve zabraňovaly či zakazovaly svým členům účast na bohoslužbách jiné církve. I dnes se s něčím takovým setkat lze, byť snad jen velice ojediněle. Změnil se i pohled na přístup k Večeři Páně mezi různými křesťanskými denominacemi. Posiluje se vědomí otevřené Kristovy náruče. A i když stále pro přístup k eucharistii, k přijímání těla a krve Kristovy určitá omezení panují, touha po vzájemném sdílení zde stále roste.
Je známo, že v biologických společenstvech jednotlivé složky, byť třeba výrazně rozdílné, se vzájemně podporují. Podobně rozmanitost uctívání Hospodina a různé způsoby přemýšlení o věcech, které přesahují svět, mohou být obohacením Církve Kristovy jako celku, v duchu zmíněných slov z Pavlova listu do Říma. Různice byly už v první církvi, a Pavel společenství, kde k nim docházelo, rozhodně nechválí: Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? (1.Kor. 1.10-13).
Mnoho různých neshod či dokonce napětí v Církvi vznikalo, a stále vzniká kvůli různým teologickým otázkám. Do takové situace hovoří Pavlova slova adresovaná Titovi (3.9), která překlad Slovo na cestu orientuje k dnešnímu člověku: Nenech se zatáhnout do debat o neřešitelných otázkách a sporných teologických myšlenkách a nepouštěj se do hašteření o závažnost židovského zákona; není to k ničemu a nikam to nevede, jen k hádkám. My lidskými prostředky nejsme s to vyjádřit ty nejhlubší skutečnosti Božího vztahu k nám. I proto člověku bylo v ráji zapovězeno jíst ovoce se stromu poznání dobrého a zlého. Apoštol Jan ve svém prvním listě (4.12) připomíná: Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle. A tak vděčni za rozmanitost v Církvi, vědomi si omezenosti našeho poznání, následujme Ježíše, majíce na paměti jím zdůrazněné největší dvojpřikázání lásky: Milovat Boha celou svou osobností a milovat bližního jako sama sebe. Láska je tím stěžejním vztahem v Církvi Kristově. Láska je také důležitým kritériem autentičnosti víry či osobní spirituality. Láska je průvodcem na cestě k Božímu království. A tedy ani na začátku zmíněný udržitelný rozvoj není možný bez lásky.
Jiří Nečas
Praha, květen 2022. Psáno pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry a pro Český zápas.