Krajina jako místo setkání Božího a lidského tvoření

Krása krajiny je častokrát ve velkém ohrožení. Developeři přicházejí s "racionálními" argumenty, že na přírodní krásy pěkně zvlněný bohatý kus země s loukami, políčky, remízky a jezírky musí být nahrazen luxusními vilami či hypermarkety a skladovacími halami, protože to povede k "vytváření peněz" či k vytváření zisku. Ve své zaslepenosti penězi, které se často z prostředku staly cílem, vůbec nemyslí na to, že je možný i jiný zisk než finanční, že jsou hodnoty, které nelze vyjádřit penězi. A krajina takovou hodnotou je. Je pozoruhodná tím, že tam k Stvořitelovu dílu přispěl a může nadále přispívat i člověk.

Podle prvních stránek Bible by měl člověk být Božím spolupracovníkem. Bůh Stvořitel je stále při díle a člověk k němu může pozitivně přispívat - a tím svou úlohu plnit; může je však i kazit a ničit - a tím se své úloze zpronevěřovat. Kde je však hranice mez pozitivním a negativním přispěním? Na čem to záleží?

Schopnost vnímat krásu patří k lidství, můžeme se na ni dívat jako na Boží dar člověku. A i když krásu nemůžeme exaktně vyjádřit, je něčím, co existuje, co však přesahuje rozum a souvisí s citlivostí, s lidským nitrem, s tou částí osobnosti, která je v Písmu a v poesii nazývána srdcem. Spolupráce s Bohem ovšem znamená vykročit za  hranice strohé racionálnosti, vyžaduje jakési pozitivní naladění, vnitřní shodu, osobní touhu stát na Boží straně, na straně dobra, a ta v souladu s Ježíšovými blahoslavenstvími znamená pokoru, tichost, nenásilnost, čisté srdce.

Tématem Ekologické sekce České křesťanské akademie pro rok 2010 je KRAJINA. Má připomenout vděčnost Stvořiteli za krásu Jeho díla i za příležitost se na ní podílet, která je nám lidem dána. Má však připomenout i velkou odpovědnost, kterou člověk ve vztahu k celému stvoření má, odpovědnost, která staví na lásce, citlivosti a obdivu ke kráse a harmonii bytí, které je Stvořitelovým dílem.

Jiří Nečas