Konvergence

Slovo konvergence znamená sbíhání či přibližování. Často se používá v matematice, kde jde o přibližování k nějaké limitní hodnotě, ale můžeme se s ním setkat i jinde. V šedesátých letech se s nadějemi mluvívalo o konvergenci kapitalismu a socialismu; tuto v určitém smyslu utopickou vizi pohřbil r. 1968 Leonid Brežněv se svými kumpány poslav do Československa okupační vojska.

Mám před sebou letošní druhé číslo čtvrtletníku Okruh a střed, věnované krajině. Několika výňatky z rozhovorů je zde připomenut muž, který krajině rozuměl, pro krajinu se s velkým nasazením angažoval a jehož myšlení i jednání bylo vedeno hluboce prožívanou křesťanskou vírou, ministr životního prostředí z porevolučního, ještě krásnými ideály naplněného období Ivan Dejmal. V jednom z citátů připomíná, že pro tradiční vesnici velký význam mají dvě místa sloužící setkávání lidí - kostel a hospoda. Při jeho čtení mě napadlo uvažovat o jejich konvergenci. Pro někoho možná kacířská myšlenka.

Uvědomuji si, že  představě staré Jednoty bratrské spíše odpovídá hospoda jako chrám ďáblův, jemuž je záhodno se zdaleka vyhýbat. Jenže hospoda je velice široký pojem. Už Ivan Dejmal ve zmíněném citátu upřesňuje, že hospodou nemyslí lokál s hracími automaty, ale místo, kam si lidé přijdou popovídat, setkat se a něco společně udělat.

Několikrát jsem slyšel vyprávět zkušenost o tom, že se někde cestou po venkově porouchalo auto či kolo. A často postižený našel pomoc, dokonce bezplatnou, v hospodě, kde se ho nějaký ochotný, šikovný a potřebnou technikou či místními konexemi vybavený člověk ujal.

Tradiční obecní hospoda je místem, kde člověk nachází člověka, kde není sám, kde se uskutečňuje lidské sdílení. Takovýchto hospod je čím dále tím méně. Schopnost s druhými (s těmi známými s těmi, s nimiž se setkáme více méně náhodně) nést radost i zármutek zřetelně mizí. I když v mnohých oblastech hustota zalidnění roste, člověk má k člověku dál. Sdílení však neodmyslitelně patří k lidskému životu a k němu je třeba setkávání.

A jak je to s posláním kostela? Pokud slouží jen k nedělním bohoslužbám (a často je pro tento účel prostorově naddimenzovaný), je zřejmě něco v nepořádku. Prokazatelně už z ekonomického hlediska, tak nízký koeficient využití objektu si kromě církve sotva kdo dovolí. Nicméně ekonomické hledisko není tím nejdůležitějším. Věřím, že bychom si přáli, aby kostely byly využívány lépe. Je velice sympatické, když se církevní prostory otevírají i pro koncerty, veřejné vzdělávací akce, mateřská centra apod. A v některých církevních objektech vznikají i kavárny a podobná zařízení. To je vykročení žádoucím směrem. Dnešní styl života je tvrdě individualistický a pro sdílení, pro lidské setkávání v něm nezbývá místo, avšak ono je součástí plně prožívaných lidských životů. Individualismus spojený s konkurencí a úsilím o vlastní zisk znamená ztrátu podstatné složky lidství. Té, která se v tradičních duchem sdílení prodchnutých hospodách, podporovala a rozvíjela.

Evangelium je úžasně krásná a oslovující zvěst. Ale v té formě, jak je tlumočeno dnešní církví, většinu lidí neoslovuje. Není náš církevní život příliš uzavřený? Není to proto, že dveře našich kostelů de facto veřejnosti otevřeny nejsou, i když de iure naše shromáždění veřejná jsou? Mnozí lidé volají "Nemám člověka" (J 5,7) a touží po někom, kdo by v danou chvíli byl s nimi. A při tom v nedalekém kostele je kázáno evangelium Ježíše Krista. Nicméně oni vnímají dveře kostela jako zavřené a pomoc tam nehledají.

 Konvergence znamená přibližování, nikoli splynutí. V tomto smyslu se tento pojem používá v matematice. Ani úvahy o konvergenci kapitalismu a socialismu v šedesátých letech nemířily k úplnému vymazání rozdílů mezi nimi. A přestože nakonec dějinný vývoj šel jinou, pro nás tvrdou cestou, znamenající kvalitativní zlom (v matematice se v této souvislosti hovořívalo o katastrofách), tehdejší úvahy o konvergenci svou podstatou diametrálně odlišných systémů znamenaly pro nás, tehdejší vysokoškolské studenty, myšlenkové obohacení. Samozřejmě uvažuji-li teď o konvergenci kostela a hospody, také nemám na mysli jejich splynutí. Úloha těchto dvou míst a jejich vztah však stojí za aktuální promýšlení.

"Hospoda", tedy sekulární místo pro scházení a sdílení, je pro život obce nezbytná. Hospoda bez hracích automatů a rámusivé hudby a jen s velmi skromnou a omezenou nabídkou tvrdého alkoholu. Hospoda, kde se - při kávě, čaji, pivu, vínu, limonádě či sodovce lidé svěří se svými problémy a budou mít naději najít pochopení. A také kde navzájem budou sdílet radost. Člověk člověka potřebuje.

A kostel, ten by neměl být jen místem tradičních církevních shromáždění. Kostel má být místem setkávání s Kristem. Co to znamená? Zřetelnou odpověď dostáváme v podobenství o posledním soudu. S Kristem se setkáváme především v druhých lidech - a nemusí jít zrovna o "lidi církevní".  Tedy kostel má sloužit k setkávání a vzájemnému sdílení.

Nejde zde tedy nakonec skutečně o konvergenci? Tuto otázku kladu při vědomí, že Kristus je jediná cesta, pravda i život. Svět nesmírně moc potřebuje evangelium, evangelium plné a nezkreslené. V zájmu jeho šíření evangelia stojí za to zříci se i něčeho ze zaběhané církevní praxe tak, aby kostel byl skutečně místem plného lidského setkávání a sdílení, místem, kde se v druhých lidech setkáváme s Kristem.

Jiří Nečas

Psáno pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry