Klima a člověk

Dnes i takzvaní klimaskeptici uznávají, že se klima mění. To není nic nového, měnilo se i v minulosti. Jenže rychlost současných změn je zcela bezprecedentní. A my lidé svou činností tento proces podporujeme, ať už emisemi skleníkových plynů, ovlivňováním přítomnosti a rozložení vody v krajině či řadou dalších činností. Tato skutečnost, dříve reflektovaná jen v odborných a environmentalistických kruzích, se v poslední době stala všeobecně známou, a to do značné díky nepřeslechnutelnému varovnému hlasu odvážné švédské studentky Grety Thunbergové. Nicméně její až prorocký hlas se do počínání lidské společnosti promítá jen ve velmi malé míře. V Evropě dochází k pozitivním trendům ve stavebnictví, především růstem nároků na tepelně izolační vlastnosti staveb. Ale letecká doprava se neutlumuje, aut stále na komunikacích přibývá. A národohospodáři (a s nimi i většina ostatních občanů) se radují z růstu hrubého domácího produktu (o němž často hovoří jako o růstu ekonomiky; ekonom Herman Daly však v něm vidí ohyzdnou pohanskou modlu). A tato radost našich národohospodářů ve velké míře souvisí s výrobou automobilů, které nežádoucí klimatickou změnu podporují.

Jednotlivé státy přijímají závazky, které by měly vést k omezení negativních vlivů na klima. Dnes už žije hodně lidí, kteří nezažili závazky za komunistů; tehdy jsme se museli zavazovat kde k čemu, ale výsledek pak už téměř nikoho nezajímal, případně "se vytvořil administrativní cestou". Když dnes čteme o závazcích, které státy přijímají, a současně o přípravě nové dráhy na Letišti Václava Havla či o rozšiřování dálniční sítě, vypadá to, že ani závazky států (či našeho státu) ve prospěch klimatu nejsou míněny odpovědně, že se podobají zmíněným závazkům za vlády komunistů.

Klima je velkým problémem a rozhodně je moc žádoucí, abychom jeho změny i jejich pravděpodobně námi vyvolané příčiny promítli nejen do svých názorů, nýbrž do celé životní praxe. Změna je nutná, a takováto změna je obsahem biblického pojmu pokání. Janovo i Ježíšovo volání k pokání nabývá na aktuálnosti. Když uvažuji o klimatické změně jako o jednom z největších problémů dneška, přicházejí mi na mysl Pavlova slova ze závěru 13. kapitoly 1. listu do Korintu. Největším není klima či atmosféra. Pavel píše zcela jednoznačně, že to je láska. A Pán Ježíš jako nejvyšší normativ pro lidské jednání klade přikázání lásky. Jakékoli snažení bez lásky je marné. "Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu a řinčení činelů. Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu" (1Kor 13,1-3).

Jako křesťané víme o odpovědnosti za stvoření. Ta se musí projevit i v současné "klimatické tísni". Máme být světlem světa a solí země. Je třeba volat k pokání - ke změně myšlení a jednání. Změněný způsob života, založený na lásce, by nepotřeboval ani novou letovou dráhu, ani další dálnice či auta. Uvědomuje si vážnost klimatické změny se ptám: Netrpí dnešní svět především "nouzí lásky"?

Jiří Nečas

Praha 24.10.2019

Psáno pro Český zápas (změněný text psaný původně pro Evangelický týdeník Kostnické jiskry)