Kdo za to může?
Mt 5, 13-16
"Kdo za to může?" Tato otázka přichází na mysl při nespokojenostech nejrůznějšího druhu. Za minulého režimu neveřejně a po jeho pádu i veřejně se mezi lidmi tradovala jednoduchá odpověď, totiž že za všechno - rozumějme, za všechno špatné - můžou komunisté. A slýcháme ji často i dnes, přestože ony kritizované jevy se vyskytují i v zemích, kde komunisté nikdy nevládli. Pro někoho pak za vše špatné prostě mohou blíže nedefinovaní "oni" - politici a místní zastupitelé, stranické sekretariáty, držitelé ekonomické moci, zkažená mládež a jiní, blíže neurčení a neurčitelní. Což však zamyslet se nad jakousi komplementární odpovědí. Můžeme za to my - my křesťané, my církev - každý si může odpovědět konkrétním zájmenem já. Nešlo by o výsledek nějaké o objektivitu se snažící politické, ekonomické, sociologické či etické analýzy. Prožitek viny je subjektivní záležitostí. A subjektivní charakter má i vědomí osobní odpovědnosti. Mysleme na ni ve světle Ježíšových slov z Mt 5,13-16: "Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích."
Nepozbyla sůl chuti? Neztratila už církev v Evropě onu první lásku ke Kristu, takže do její situace mluví slova z 2. kapitoly Janova Zjevení (Zj 2,4.5a), adresována do Efezu? Náš náboženský život má svou zaběhanou, a řekněme svým způsobem osvědčenou, praxi, kterou se nám nechce měnit. Jenže stereotyp, absence pohybu, to není dobrý atribut pro živou Církev Páně a až příliš připomíná nesnesitelnou vlažnost laodicejských křesťanů (Zj 3,14-22). Máme-li být světlem, jsme spíše tím světlem přikrytým, které není vidět.
Svět potřebuje jasné světlo. Svět potřebuje dobrou sůl. Jak to může na světě vypadat, když světlo selhává, když sůl nesolí - když církev neplní své poslání? Kredit církve v Česku není příliš dobrý. Je pravda, že mediální obraz církve je zde hodně zkreslený. I to ale může mít své důvody. Jedním z mediálních témat posledních let byla otázka církevního majetku. Není negativní obraz církve, který se v této souvislosti objevuje, důsledkem nedostatku víry projevujícího se hledáním zajištění ve světských ekonomických prostředcích místo spoléhání na Hospodina? Novináři se rádi zajímají o různé mravnostní aféry duchovních. To však může být vyvoláno velmi pomalou reakcí na pohyb ve struktuře společnosti či skutečností, že často křesťanská morálka staví více na zkostnatělých předpisech než na lásce a ovoci Ducha sv.
Pán Ježíš v Kázání na hoře pověřuje své učedníky důležitým posláním. To znamená při vyloučení jakékoli pýchy přijmout odpovědnost za stvoření, za svět, jeden za druhého - odpovědnost založenou na lásce. A k ní i přivlastnit si Ježíšovo přání, aby Jeho následovníci "jedno byli". To nevolá po stejnosti, po uniformitě, nýbrž po společné cestě v lásce k témuž krásnému cíli. A k poutníkům na této cestě se mohou a mají přidávat další a další. V cestě za Kristem se stáváme bratry a sestrami. Různost projevů víry a zbožnosti je obohacením. Monochromatické světlo není příjemné ani vhodné k osvětlování. Krásná sluneční záře je spojitým spektrem barev. Není cílem, abychom jako křesťané byli stejní, abychom Boha uctívali stejným způsobem, abychom stejným způsobem Jemu sloužili. Máme však žít v lásce, úctě a harmonii a šířit kolem sebe pozitivní myšlení, ducha tolerance a bratrství, spolupráce a vzájemnosti, šířit vědomí o tom, že život je dar, že má smysl, který dokonce přesahuje tento materiální svět. Že současnost světa a církve je neradostná? To platilo o Laodiceji a tamní církvi také. Avšak i k nim zaznívalo slovo naděje (Zj 3, 18-21): "Radím ti, aby sis ode mě koupil zlato přetavené v ohni, abys byl bohatý, a bílé roucho, abys byl oblečen a neukazovala se hanba tvé nahoty; a své oči pomaž mastí, abys viděl. Já všechny, které miluji, kárám a vychovávám. Rozhorli se tedy a čiň pokání. Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na mém trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu." Toto slovo naděje zní i k nám, do našich církví, do naší civilizace. Nejsme na světě zbyteční. Kristus od nás očekává aktivitu, činnost. Tím obohacuje a naplňuje naše životy. Záleží na nás, na Církvi, na sborech, na jednotlivcích. Záleží na našem myšlení a vztazích. Záleží na našem jednání. Záleží na našich modlitbách.
Jiří Nečas